She's freeky and I like her a lot! Yolandi Visser

7. února 2017 v 16:28 | Danny |  About...
Nemůžu si pomoct. Mám female crush na Yolandi Visser, tu maličkou šílenou zpěvačku z Die Antwoord. Ale když ona je cool, jasný?
Samozřejmě, moje holčičí crush nemůže soutěžit s láskou k Anthonymu a těm ostatním na spodnějších místech, ovšem víte co. Nemilujte někoho tak bláznivého.
Yo-yo-landii je 32 let, ale pořád vypadá o hodně mladší. Je roztomilá i sexy. Je divná a zpívá vysokým hláskem. Působí jako posedlá voodoo panenka, když má ty kontaktní čočky rozšiřující zorničky a opakuje I fink u freeky and I like u a lot!
V klipu Ugly Boy vypadá obzvlášť úžasně:


Její vlasy jsou kapitola sama pro sebe - mullet v naprosto originální podobě. Tenhle účes vymyslel kdysi Ninja, její partner, a podle jeho návrhu pak byl zrealizován. Nejdřív se mi to moc nelíbilo, ale teď mi připadá, že ten účes k ní patří a charakterizuje ji.
Měla i rovné vlasy, pár měsíců zpátky se na chvíli "vrátily" v klipu Banana Brain (který si pořád pouštím dokola, because she's cute). A jak vyšívá ta maminka Je suis is Die Antwoord :D



Jejich hudba vám na první poslech nejspíš nesedne. První jejich klip jsem viděla kdysi dávno, když jsem zjistila, že se v něm objevuje Flea od mých milovaných RHCP. Je to v Ugly Boy, kde je hodně krve a to Yolandino voodoo šeptání, takže se mi líbil spíš výskyt celebrit (Jack Black, Marilyn Manson a ta holka Clara s výrazným obočím, co hrála teď Enchantress. Delevingne. To příjmení mi dává zabrat, holt se ho budu muset učit po kouskách jako před lety Californication :D).
Nicméně, časem jsem tomu přišla na chuť, protože I Fink U Freeky! That's cool. Tohle bude jednou moje písnička s boyfriendem, jestli kdy vůbec nějakého budu mít. Never mind, never mind!
Neuvěřitelné, že tahle panenka vypadá na něco kolem 20, ale už má dceru Sixteen, mimochodem právě s tím Ninjou, se kterým také tvoří Die Antwoord. A Sixteen má po mamince podobný účes. Cool kid, cool kid.
Yolandi je z JARu, což by vás možná nenapadlo, protože je bílá. Stejně tak Ninja. Znají se od dětství.
No a taky má fantasticky ploché břicho, které je pro mě #goals. Ach bože. Moje 20% gayness patří jí.
V rozhovorech je na novináře často dost drsná, to i Nija. Nesnášejí, když je někdo špatně interpretuje. Což se nedivím.
Zároveň je ale zlatá, na koncertu byla úžasná a i když se vám možná nezdá sympatická, ve filmu Chappie je prostě nejlepší postavou (když pomineme Chappieho samotného)!
A miluje krysy :D! Ach jo. ZEF queen.
Nebojí se dělat naprosté trhlé věci. Jako pusťte si Cookie Thumper, to je fakt moc. A tam vypadá tak na 17, o což je to horší.
Celá jejich tvorba je vůbec taková zvrhlá a sprostá, ale neskutečně mě to fascinuje. Nemůžu přestat. Navzdory tomu, že téma sexu mě absolutně nezajímá. Spíš mě fascinuje ta odvaha a to provedení. Dear God
Yolandina africká angličtina s přízvukem? Srandovní.


A trocha romantiky na závěr (ne, fakt. Žádný perverznosti, leda vulgarity v řeči):


Příběh dvou gangsta vozíčkářů. To chceš.

Vůbec nevím, proč tohle píšu. Asi že to nemám komu vyprávět.
Stay high
 

Pokus o automatické psaní aneb whatever forever

22. prosince 2016 v 16:54 | Danny |  Tvorba k pláči (příběhy)
Když se nudíte (při hodině), vymýšlíte buď blbosti, nebo máte skvělé nápady. Tohle je nejspíš obojí.


Mosh pit je nebezpečný
Skok z okna je nebezpečný
Sebevražda je nebezpečná - Co když nevyjde? A co když vyjde?

S křížkem po funuse
pomalu sunu se
pro zlaté prase

whatever

Bílé vločky už tu dlouho nebyly, protože v Praze kvůli atmosferickým podmínkám sníh moc nepadá

Takový ten malý taneček, který předvádíte na zastávce, když máte radost

Kdybych byla slavná, je tohle dílo vysoce hodnocený surrealismus
Protože ale nejsem, je to jen polívka z pytlíku. O ničem. Bullshit. Žádná Pullitzerova cena

Is gay gay?

Čekám, až se finálně zblázním, protože nevím, jaké stěny má blázinec zevnitř. A v polstrovaném vězení by se dobře spalo

Punk je agresivní, ale copak takový nebyl každý z nás? Tak zen být od narození nemůžete

I wish I were enough

Polštáře mohou být z betonu, když chcete spát jako Růženka, ale i když si s insomnií tykáte

Matematika je prý královnou věd. V tom případě předpokládám, že jsem její nevolník

Co všechno obsahují šatníky?
Zkusil do nich někdo někdy dát ledničku? Když v ní prý necháte otevřený mrazák, tak shoří. Hořící lednice zní oxymoronsky. Roztečou se v ní pak nanuky nebo ne? Ruská sibirka by to vydržet mohla

Jóga vás učí flexibilitě, ale zpočátku u toho vypadáte debilně

Chybí mi přátelé a osobní dopisy psané rukou a krasopisně nadepsané jméno na balicím papíře

Cení se výstřednost nebo normálnost? Každý tvrdí, jak je bláznivý, ale opravdu málokdo šel s králíkem do nory a snědl dortík s nápisem "Sněz mě" (ostatně, co jiného s ním? Přece ho nedáte dětem)
Mimochodem, není tak sladký, jak vypadá

Life is pain

Khaki barva je hnusná, stejně jako okrová a jsou přeceňované

Hlad je jasná zpráva, takže si ty těstoviny dejte. Jestli nemáte alergii. V tom případě brokolici.

Už vám někdy upadla ruka?
A morálka?

Dopisy lidem o tom, co bych jim byla bývala řekla, kdybych dostala šanci - 1

13. listopadu 2016 v 16:29 | Danny |  Dopisy lidem, které jsem nějakým způsobem ztratila
Čím jsem smutnější a osamělejší, tím důrazněji si uvědomuji, že kdybych se měla charakterizovat jedním či dvěma slovy, bylo by to: I miss.
Můžu se snažit jak chci, ale nedokážu se smířit s bolestí, kterou mám uvnitř a která často souvisí s tím, že mě opuští lidi, u kterých jsem si to nepřála a kteří mi tím pádem chybí. Jsem přehnaně citlivá (i když jsem zároveň cynik) a potřebuju se z toho vypsat. Neumím nechat lidi jít, nechci, aby ode mě kdy odešli.
Jsou milionkrát horší věci a svým způsobem si přijdu trapně, že mám opakující se sny o tom, jak se potkávám s lidmi, kteří už nemají o mě zájem a jak se v těch snech situace mění nebo naopak zůstává stejná a ty lidi mi říkají, jak mě nenávidí.
Takže tenhle je pro Šarlotu (jména jsou schválně zaměněná).

 


Na koleji chcíp pes. A mně to tak vyhovuje

30. října 2016 v 0:53 | Danny Depresso |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Od konce září bydlím na koleji Komenského. I když jsem pražská. Jo. Moje spolubydlící je kupodivu taky pražská. Ale nikoho to zas tak netrápí a v dnešní době se dá sehnat kolej, ačkoliv jste z toho místa. Jiné časy. Spousta starších lidí se tomu stále podivuje, když jim říkám, že jsem tu kolej v pohodě dostala.
Je to tam fuj. Na má vysoká očekávání to prostě nestačilo. Říkala jsem si, že jelikož se jedná o jednu z nejdražších pražských kolejí, je to jistě jedna z těch nejlépe vybavených - a o to mi šlo. Jo pendrek, Danny.
Komenského stojí v dvoulůžkovém zhruba 4 100 Kč na měsíc. Tak jsem doufala, že to bude jedna z těch lepších.
Možná je, v porovnání s ostatními - pak si ale radši nechci představovat ty levnější koleje.
Bydlíme se spolubydlou v buňce, která se skládá z dvou dvoulůžáků a jednoho jednolůžkového. Tyto pokoje mají společnou kuchyňku, kde není absolutně nic jiného, než mrňavý dvouvařič. Hrnce? Pánev? Mikrovlnka? Rychlovarná konvice? Use your imagination...
Dále je tam pár rozvrzaných skříní, kam se jakž takž naše věci vejdou. I když já třeba skládám talíře a misky na sebe a občas na to třeba naležato položím konvici nebo postavím krabičku od jídla, až to připomíná šikmou věž. Pokud s tím nechci spát v posteli, není zbytí. Fuja to je.
Zařízení je socialistické, sem tam je něco trochu novějšího, ale většinou ne. V lednici mám jednu debilní přihrádku. V lednici, která má být pro pět lidí a je asi tak metr padesát vysoká, asi jako hobit. Nic se tam nevejde. I ten hobit by měl problém.
Na pokoji mě nejvíc sere betonový parapet. Je to holý beton, takže se nedá otírat a když se o něj jebnete hlavou, taky by vám to mohlo způsobit otřes mozku. #Roommate tested
Skříně vržou jak kdyby je člověk při každém otvírání a zavírání vraždil, což je pitomé, když se snažíte ostatní spáče nevzbudit. Huh. Ale to je jedno, to je jedno.
Není pravda, že na všech kolejích je kravál a společenský život. U nás je klid. Asi je to tím, že žiju v přízemí a to ještě v rohu budovy, takže nás nemá moc kdo rušit, i když někteří zdatní jedinci to samozřejmě dávají. Ale že by mi někdo ve tři ráno hlučil s párty vedle a nade mnou někdo hrál bowling s lidskými hlavami, to ne. Na to si (skoro) nemůžu stěžovat.
Je taky pravda, že zařízení samotného pokoje je sice k pláči a opravdu jsem se tam při první prohlídce rozbrečela, a pak to zapila panem Becherem - ale. Jakmile si tam přitáhnete svoje věci a zkrášlíte, docela se to dá.
A se slušnými "sousedy" se to dá. A internet jede bez chybičky.
Jen si myslím, že lidi slušně ojebávají těmi popisy ohledně kolejí.
Z popisu Komenského


107 x jednolůžkový, 75 x dvoulůžkový pokoj v buňkách. V každé buňce je kuchyňka s vařičem, koupelna se sprchovým koutem a toaleta. V každém ze tří pater je studovna. V přízemí se nachází posilovna, společenská místnost s klavírem, ve vestibulu jsou nápojové automaty a v suterénu prádelna

se vyklubalo, že buňka se skládá ze dvou dvoulůžkových a jedno jednolůžkového pokoje, ne z něčeho menšího, jak by z toho člověk mohl usoudit. Já vím, že jsem blbá, ale i moje spolubydlící to pochopila tak, že buňku tvoří buď jen jeden dvoupokoj, maximálně jeden dvoupokoj a jeden jednopokoj, tedy že koupelnu a kuchyň sdílí maximálně tři lidi.
No tak ne. Uh.
Taky vám nikdo neřekne, že za všechno musíte platit, byť platíte nájem - za půjčení pračky, žehličky, luxu, posilovny, na co si vzpomenete. Jasně, ty částky nejsou tak velké, jenže když se to sečte...nemluvě o tom, co fakt nechápu - když platím za vodu, tak do té pračky teče jako nějaká jiná voda, za kterou platím extra?
Ještě bych se tak nerozčilovala, kdyby mi v 50% případů ta jejich posraná pračka nezdechla. V půlce případů zkrátka neodeče voda, takže v bubnu zůstane malé akvárko a pěna a ženská z vrátnice vám na to řekne, že si na to nikdy nikdo nestěžuje a že je to cajk. BITCH WHERE, chce se mi řvát. Takže za 12 korun vytáhnu prádlo v horším stavu než předtím.
Nebo jsem nepochopila z popisu to, že v kuchyňce je POUZE ten vařič. Tak nějak jsem tomu rozuměla, že je tam třeba ještě něco a tohle je schválně zvýrazněno.
Co nadělám. Aspoň si můžu dělat věci víc po svém, než doma. I když tak nějak partyzánsky. Aspoň přežiju apokalypsu.
Eeej heej. Vítězství.
Spolubydlící je hrozně ukecaná a relativně hlučná a dělá mi tam tak trochu bordel, ale mám ji ráda. Je s ní sranda, je přátelská a vždycky se mě zeptá, jestli si něco může půjčit. A že já si na to potrpím - hrozně ráda někomu něco dávám i půjčuji, ale nesnáším, když mi někdo bere věci bez mého vědomí. A nikomu bych nepřála, aby mi kdy zničil nějakou knížku. Myslím, že by žil velmi krátký život s brutálním koncem.
Dneska to bylo bez humourů, já vím. Mám depresi jak cyp a jsem vyčerpaná. Tak se seznamte s peklem vy, kdo o kolejním životě uvažujete. Ale berte mě s rezervou /vlastně, berte mě i bez rezervy či zálohy, prostě mě berte a mějte mě rádi, dík/, na některých kolejích je fakt takový ten akční binec, jaký si každý pod kolejním životem představuje.
Tudíž jestli toužíte po starém dobrém socialismu a samostatnosti a jiném stylu života, račte se nechat podvést za skvělou cenu čtyři tisíce bez DPH!

P. S.: Vážně se to dá. Ale jo...ale jo...jsem o tom tak na 60% přesvědčená. Chcípnu určitě na něco jiného, než je všudypřítomný prach a lomoz skříní.


#5 Stříhání knížky

17. září 2016 v 16:16 | Danny |  Denní dávka debility
Víte, být idiot je občas zábavné, daleko častěji to však končí katastrofálně - dnes to odskákala má knížka Zpovědi podezřelé, celkem kvalitní to paperback, obsah už je trochu diskutabilní.
Nicméně, jednou zásadní vadu na kráse jsem však objevil za půlkou knížky. Dvě dvojstrany nebyly při tisku odděleny, takže jejich horní rohy přiléhaly k sobě a stránky nešlo otevřít.
Tak si říkám, to je práce pro Střihorukého Edwarda. Jenže jak by rozumný člověk mohl předpokládat, rozhodně jsem to nerozstřihla správně, takže teď mám čtyři okousané stránky a vypadá to, jako by si na knize pochutnala myš s křivým skusem...
Stay tuned for more personal bullshit

Jak se dostat na Knihovnictví na UK

14. srpna 2016 v 17:02 | Danny |  About...
Knihovnictví na Karlovce má jen jednu zkoušku, a to ústní. Ačkoliv jsem málem hodila kufr nervozitou, nakonec to nebylo nějak zvlášť náročné. Díky bohu.
V první řadě je důležité pořádně si pročíst, co si s sebou máte na zkoušky vzít - letos to tak 45 % lidí s sebou nemělo, což pro mě znamenalo, že konkurence byla rozmáznutá jako dotěrná moucha. A byla to svým způsobem škoda, protože po pokecu s pár holkami (kluků minimum) jsem objevila novou kamarádku a taky to, že se tam hlásí dost zajímavých lidí.
Přímo na stránkách fakulty ÚISK se píše pouze o tom, že k ústní zkoušce potřebujete seznam prostudované literatury a jsou tam doporučené odkazy jako Ikaros či Čtenář, nic se tam však nepíše o tom, že si člověk má přinést životopis, ten seznam literatury /celkem logické, ale to byste se sakra divili, kolik lidí to nedoneslo - možná fakt půlka/ a motivační dopis. Tyhle informace si přečtete u přihlášky v čuněti, tedy v SISu, přes nějž se přihláška podává. A myslím, že se to dokonce píše i v pozvánce k příjimačímu řízení, které chodí kolem půlky dubna. Naopak mají stránky ÚISK neaktualizované informace a pořád tam kupříkladu visí ukázky testů k příjimacímu řízení, ale testy se už zrušily někdy předloni nebo ještě dřív. Bohužel, ÚISK si to asi moc neaktualizuje, tudíž spousta uchazeček spolehla na tohle, a pak tam na koleni na nějaký zmuchlaný papír psaly z hlavy seznam přečtených odborných článků či životopis...
Co se týče pohovoru samotného - když si vás zavolají, čeká vás v místnosti asi 5 profesorů, ale klid, nikdo vás nesežere (snad). První byla myslím motivace a doporučuju vymyslet si nějaký pořádný důvod. Kdo říká, že to musí být úplně pravda? Jen se prostě nezasekněte na "miluju knihy" a konec. Já třeba mluvila o tom, jak pracuji v knihkupectví a že je si to s knihovnictvím celkem blízký svět a tím jako že dokazuji svůj zájem o tenhle obor. Potom se ptají na ty odborné články, které jste přečetli - netvrdím, že jsem přečetla úplně všechno, co jsem si tam napsala, ale přinejmenším jsem to prolítla a that's the key of success. Pokud tam kvůli délce vážně musíte dávat něco, co jste nečetli, dejte tam toho minimum a pokud možno to aspoň rychle přečtěte před tím, než se dostanete na řadu - vzhledem k tomu, že si tam člověk sám zapisuje, jako kolikátý půjde na řadu (ten den), to není takový problém.
A poslední věc - dívat se do očí a pokud možno se aspoň trochu usmívat. Neverbální gesta tvoří velkou část komunikace a může vám to pomoci.
Není potřeba se připravovat nijak sáhodlouze, já tomu věnovala asi 3 dny a nakonec jsem z toho vydolovala 75 bodů ze 100 (a jsem přijatá, ale půjdu na Žurnalistiku). Na rozdíl od ostatních příjimaček, o nichž píšu, tohle vážně nepotřebovalo půlroční přípravu - aneb Jak se dostat na Žurnalistiku, Jak se dostat na Anglistiku-amerikanistiku. Na stranu druhou, když se na to vykašlete úplně jako výše zmíněné osoby, tak máte smůlu.
Takže chill a udělejte aspoň to minimum.

Jak se dostat na Anglistiku-amerikanistiku na UK

7. července 2016 v 11:05 | Danny |  About...
Tuhle zkoušku jsem zvládla v obou kolech, ale nakonec mě nevzali, protože hranice pro přijetí byla nastavena nejspíš na víc bodů, než jsem měla. Never mind. Zkoušku jsem dělala už loni a stejně jako u Žurnalistiky jsem se u ní tehdy moc nesnažila, protože už jsem věděla, že pojedu do USA a tedy na žádnou VŠ ten rok nepůjdu. Nicméně za ty 2 pokusy jsem stihla něco málo odpozorovat.
Jak se dostat na Žurnalistiku a Knihovnictví v dalších článcích.

1. kolo: test. Má několik částí a to jak vypadá uvidíte na stránkách fakulty. Co je ale dobré do testů znát, protože se to tam opakuje:
  • názvy slovních druhů v AJ
  • jména územních celků v ESC ("What is Ulster?")
  • modernismus - na to tam jsou klidně dvě otázky. Takže vědět, co za období modernism je, jací spisovatelé a díla tam patří a čím je charakteristický
  • vždy je tam otázka na Shakespeara, spíš tedy na obsah jeho děl. Takže znát zhruba obsah jeho her
  • názvy básnických prostředků - to z češtiny jako tropy a figury, jen ještě vědět, jak se to jmenuje v AJ
  • znát miliardu autorů jménem a vědět o nich, z jaké jsou země (to je fakt důležité, ptají se třeba "Který z následujících autorů se nenarodil v USA?"),v jaké éře zhruba žili a co napsali. Nemusíte vědět o jejich životě, ale to výše napsané ano. Vypsala jsem si list jmen, která se tam během těch let objevili a byli to:
T. Williams, Edward F. Albee, S. Plath, Arthur Miller, Eugene O'Neill, G. Chaucer, William M. Thackeray, D. H. Lawrence, L. Ferlinghetti, A. Ginsberg, E. M. Forster, J. Joyce, Henry James, Toni Morrison, Harriet Beecher Stowe, M. Twain, R. Frost, R. Burns, Walter Scott, Hugh MacDiarmid, Dylan Thomas, Ezra Pound, Joseph Heller, Jerome D. Salinger, Salman Rushdie, V. Woolf, E. Bishop, W. Faulkner, Ernest Hemingway, W. B. Yeats, Gertrude Stein, Emily Dickinson, F. S. Fitzgerald, Harold Pinter, Herman Melville, Tennesee WIlliams, J. Kerouac

Ano, ten seznam je smrtící, ale chill - hodně toho znáte ze školy a když se naučíte ten zbytek, tak máte tuhle část testu v suchu.
Zbytek testu, jako gap test a porozumění textu je svým způsobem velmi podobný testům FCE nebo CAE. Takže pokud jste je někdy skládali nebo máte příležitost je před příjimačkami složit, tak vám to celkem pomůže, protože princip je stejný. Navíc se pak dají tyhle certifikáty vzít k ústní zkoušce a slouží jako ukázka vaší motivace ke studiu /ačkoliv body se za ně nepřidělují/.
Co se týče critical writing, tak to jsem nikdy nepochytila. Dostanete dvě ukázky, báseň a nějaký výrok (velmi často Oscar Wilde, btw), z nich si jednu vyberete a máte se k ní "kriticky vyjádřit, přesně a pregnantně postihnout problém a aplikovat ho na konkrétní dílo". Tak nám to řekli na dni otevřených vrat, ale bůh ví, co se po člověku vlastně chce. Tady jsem vždycky improvizovala.

2.kolo: ústní zkouška trvá něco mezi 10 a 20 minutami, ale když jdete na řadu ke konci dne jako já, tak vypadnete nejspíš dřív. Já tam byla asi tak 12 minut?
Vše probíhá v angličtině, už od pozdravu při vlezu do místnosti. Nejdřív se ptají na motivaci. Jak je to dál nevím, protože mě se ptali třeba na to, jak si myslím, že jsem na tom s úrovní v angličtině a co si myslím, že mi jde nejmíň. Tady jsem byla upřímná, mám děsnou výslovnost.
Povídá se také o seznamu knih, očekává se, že jich budete mít plus mínus dvacet - někdo jich ale má třeba 18, někdo 28. Ono na tom zas tolik nezáleží, spíš jen abyste neměli tři Harry Pottery a toť vše. Většinou si porota vybere jedno dílo, které je ve vašem seznamu zaujme - u mě to byli Dubliners v originále z celkem pochopitelného důvodu: je to takřka nečitelné a těžké jak sviň. Poté jsme se trošku bavili o Joyceovi (o kterém nevím nic, krom toho že nosil kulatý brýle a klobouky) a zmínka padla i o Wildeovi, kterého jsem měla v seznamu dvakrát, protože ho mám v oblibě. Další částí je čtení textu, který vám přidělí. Musíte ho nahlas přečíst (traumaaaa o.O), takže hodnotí výslovnost, pak vás ho nechají přeložit. Nakonec se ptají na něco, co s tím textem souvisí, u mě to bylo proč je třeba ta a ta věta v pasivu (vím já?). U některých lidí se stihne u pohovoru probrat i chyby v testech a mají šanci si je opravit, v mém případě ale už byla porota unavená a nějak se na to zapomnělo.

No a to je tak vše, co mě napadá.

Jak se dostat na Žurnalistiku na UK

4. července 2016 v 18:32 | Danny |  About...
Nejsem žádný génius, nejsem žádný oficiální nic (miluju trojté zápory), ale podávala jsem letos přihlášky na 5 oborů a většina zkoušek se mi dost zdařila (překvapivě), takže jsem se rozhodla být hodná nejhodnější a sepsat takové postřehy, které by mohly někomu pomoct. Všechny přihlášky jsem dávala na pražskou Univerzitu Karlovu.
Jak se dostat na Anglistiku-amerikanistiku a Knihovnictví v dalších článcích.
Warning: v ukázkových testech na webech školy nikdy nejsou celé testy. Na to jsem jim vždycky naletěla. Říkala jsem si, že tam určitě dali test celý a že to tudíž během zkoušky za ten časový limit budu pohodově zvládat. Pendrek, stran tam bylo vždy víc.

ŽURNALISTIKA

Ta je fakt brutál. Zkoušky jsem dělala dvakrát, loni jsem se na to ale vůbec nepřipravovala, jelikož už jsem věděla, že pojedu do Ameriky jako au-pair. Takže z mých dvou pokusů a těch ukázkových testů na stránkách UK jsem odpozorovala:

1. kolo: Jedna část je jazyk (volíte si AJ/NJ/RUS/Šp./It.), ten mi ani jeden rok nedělal problém. Nejdřív 28 bodů ze 30, letos 29 (a dokonce vím, kde jsem udělala chybu). Takže pokud jste měli na škole kvalitní výuku cizího jazyku a šlo vám to, tak se není čeho bát. Multiple choice, grammar, výbírání nejvhodnějšího slova do gapu. To je tak všechno.
Co se týče všeobecného testu, to je horší. V první řadě se ptají na znalost gramatiky ČJ (mimochodem, jestli mám někde ve článku chybu, klidně mě opravte!) -
  • mě/mně ("ohromně", "pomněnka", "zapomněl",...)
  • s/z
  • velká a malá písmena u vlastních názvů
  • zkratky (které zkratky jsou správně napsané, třeba AVČR, PhDr a tak)
  • shoda podmětu s přísudkem a především takové ty special případy jako "ledoborce vs ledoborci"
Oba dva roky tam taky byla otázka na to, co je v dané větě vlastním jádrem (rématem)? Taky nevím, co to je, ale i bez toho jsem přežila. Rovněž je zajímá porozumění textu a chce se i vybírání nejvhodnějšího nadpisu k textu.
Další klasikou je otázka na důležitá výročí (350, 100 let,...) toho roku - úmrtí nebo narození nějaké slavné osobnosti. Letos to byl Miguel de Cervantes, na loňský rok si bohužel nevzpomínám. Bývá jedna otázka na sport (Kdo vyhrál tu a tu olympiádu? Jaký fotbalista letos získal cenu Fotbalista roku?) a jedna na rozhlas (jak se jmenují ty a ty pořady dané rádiové stanice a tak). Oba roky se rovněž ptali na klasickou hudbu - kdo složil jakou známou skladbu (třeba Měsíční sonáta, Čtvero ročních období atd.). Jedna otázka se věnuje vítězům nějaké literární soutěže, ať už Magnesia Litera, Cena Jiřího Ortena či jiné.
Zbytek se lišil rok od roku, takže tady jsou náhodné otázky z obou let (na co jsem si vzpomněla):
  • historie: znát základní info + datum u důležitých událostí novodobých dějin ; nástup k moci a úmrtí K. Gottwalda či Stalina nebo Husáka, válka o Falklandy, smrt Jana Palacha, proces s R. Slánským a M. Horákovou, Kubánská (neboli Karibská) krize, Zátoka sviní,...
  • počet fakult UK (huh, já věděla, že je to 17! Nevím, že jsem sama sebe překecala, že je to míň)
  • významní minulí i současní (foto)reportéři - Kdo dělá Reflexu reportéra přes 20 let?
  • rozlišení funkčních stylů a slohů
  • význam nějakého slova - jaké je pro to synonymum (letos myslím "agentura"?)
2. kolo: Uh, tohle byl fakt, fakt záhul. Minulý rok jsem přes druhé kolo neprošla. Nejdřív ze všeho se představujete a případně mluvíte o motivaci (já na ně chrlila takových "úspěchů" z gymplu, že tohle ani nebylo letos potřeba. Loni ovšem ano.). Tady doopravdy doporučuju mlít děsně sebevědomě.
Osobně mám sebevědomí na bodu mrazu a jsem při vystupování nervózní jak prase, takže takovým lidem jako já doporučuju dvě věci: máte-li prášky nebo jiná klidnící léčiva (ať už na předpis nebo volně dostupné na uklidnění), určitě si je vezměte. A druhá věc, připravit si podrobně řeč předem. Na některých zkouškách jsem motivaci ke studiu vařila z vody nebo ji vymýšlela pár minut před ústníma, ale tady si myslím, že je lepší to vědět už z domova. Vzpomeňte si na každý úspěch ve škole nebo mimo ní, který souvisí se žurnalistikou a to tam vytáhněte, i když to bude nějaké pitomé třetí místo někde.
Loni se mi tohle vymstilo, nechtěla jsem tahat sebou všechny ukázky tvorby. Chytla jsem zlou porotu a myslela jsem si, že bude stačit, když jim přinesu školní noviny, kde jsem redaktořila a korektořila a rozsáhlou maturitní práci na vlastní téma včetně povídky a scénáře a vynikajícího posudku od profesorů a že to bude stačit. Pendrek, bylo jim to málo a spolu za seznam četby (k tomu později) mi dali 5 bodů z 20.
Letos jsem se nasrala a donesla jim školní časopisy; maturitní práci; diplom ze soutěže Národní knihovny (2. místo a ještě to byla soutěž o komiks, ale whatever); almanach k 50 výročí gymplu s mojí vítěznou povídkou; recenze, které jsem psala na školní web pro naší profesorku češtiny, která mě měla ráda a tahala mě na většinu soutěží a akcí, ať už jako soutěžícho (to jsem nikdy nevyhrála - traumíčko :/) nebo jako pomocníka s organizací (spolu s mojí kamarádkou), občas obojí. A jako poslední věc jsem donesla kritiky, které jsem začala před pár měsíci pro trénink psát na Kritiky.cz. Ale jsem tragéd, takže to radši nečtěte. Ovšem vyneslo mi to 20 bodů z 20.
Co se týče seznamu četby, tady další mega bacha. Loni jsem maturovala, takže jsem vcelku logicky nestíhala číst nic jiného než maturitní četbu, tudíž jsem do seznamu naházela samou maturitní klasiku: Shakespeare, Stendhal, Němcová, Nezval, no umíte si domyslet. A oni na to prej, že to určitě nečtu ve volném čase a že tuhle středoškolskou četbu jim nosí každý. Tak jim zdvořile povídám, že o tom nikde nic v info o přijímačkách nemají, což je #true. A oni prý, že je zajímá, co čteme sami o sobě, klidně i v originále.
Tudíž jsem se taky nasrala a letos jsem jim ve "fuck you" stylu nacpala hromadu fantasy knih (myslím, že i Hunger Games), rockové biografie v originále, které zbožňuju, nějakou světovou klasiku, která se mi líbila, dvě odborné knížky o žurnalistice a básnické sbírky Sylvie Plath a nějaké perlíčky jako Dubliners od Jamese Joyce, což je v angličtině nečitelné utrpení. A kupodivu, spokojenost. Ovšem měla jsem taky větší štěstí na porotu - a zkoušel mě i Václav Moravec, btw.
V poslední části, té nejtěžší, si losujete otázku. Ty samozřejmě nikde vyvěšené nejsou, ALE. Letos jsem si vytáhla 5 /myslím/, "zahraniční vztahy ČR s našimi sousedy" s bližším zaměřením na jeden mnou zvolený stát. Loni jsem měla 8, "kultura a sport", mohla jsem mluvit i jen o jednom z toho. Některá letošní děcka si vytáhla:
  • Ekonomika - důležitá jména (nevím koho, tbh), minimální mzda, kdo stojí v čele ČNB,...
  • Politický systém ČR - proces schvalování zákona, o ústavě (počet hlav atd.), kdo je nově zvoleným hejtmanem,...
  • Vzdělávání v ČR - kdo je rektorem UK a tak něco
  • Kultura (nevím, zda ta samá jako jsem měla já) - kdo je ředitel Národního divadla a Opery, ředitel Národní galerie
  • Slovensko (tu si nikdo nevylosoval, ale někdo se zmínil, že tam je)
  • EU
  • Rádio - jaká je v současnosti nejpopulárnější stanice?
Dlužno dodat, loňská porota byla tak ukrutná, že mi po vylosování otázky řekla, ať o tom začnu povídat. Ze začátku žádné doplňující otázky, nic. Prostě něco povídejte. Jo fajn, a odkud mám začít a co vás zajímá a co ne?! Letošní porota kladla otázky, takže jsem věděla, co se po mě chce. A to mám radši.
Co se týče doporučené četby: četla jsem akorát od Denise McQuaila Žurnalistika a společnost a nepochopila jsem z toho takřka nic, takže to tedy doopravdy nepodoručuji. Samozřejmě, že jste nejspíš chytřejší než já, každopádně jedna moje spolužačka to taky četla a sdílela můj názor, tudíž ve své blbosti nejsem sama, ha!
Co naopak doporučuji, a je to i v oficiálních materiálech FSV UK, je kniha od našich profesorů, Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Je to dělané jako slovníky, takže podle abecedních hesel, a jsou tam vysvětleny některé pojmy, které se vám určitě budou hodit - tak třeba termín domicil by tam klidně být mohl.
Pokud si to však půjčíte, myslím, že klidně můžete přeskakovat pojmy z grafického designu, tedy slova jako "sítotisk", "autotypie" atd.
Ideálně se také snažte číst aspoň občas nějaký profláklý tisk, jako Týden, Respekt, Hospodářské noviny, Lidové noviny, ...

Takže snad vám to k něčemu bylo.
Servus

Anatomie mikrotenové tašky aneb mělo by ti to být jedno

21. května 2016 v 22:17 | Danny |  About...
Začínám být alergická na spoustu debilit, které zákazníci říkají a dělají. Třeba když chtějí naší mikrotenovou tašku, aby se jim prý ten nákup v báglu nepomuchlal. No tak určitě, ten dva milimetry slabý kus plastu s ouškem je něco jako opancéřovaný tank a zabrání jakémukoliv poškození, zvlášť v té vaší kurevsky přeplněné mošně na rameni, madam...ale hejt na zákazníky už tu byl. Nebo takový to, že když to nejde načíst, tak je to zadarmo, ha ha ha. Nebo
Každý den jsme zahlceni tunou hovadin, kterými se zabýváme úplně zbytečně a bylo by více než vhodné je eliminovat, nebo aspoň potlačit na minimum. Sama to, jak jste viděli výše, naprosto očividně neumím. Jako bytost bojující s úzkostí se bojím, přehnaně starám a analyzuji neustále, což vede ke konstantnímu napětí a nepotřebnému stresu. Ale umění je v tom, aby vám to bylo u prdele. Pointa je, aby vám bylo jedno, co si myslí lidé, na nichž vám nezáleží (Co na tom, že si nějaká Mařka v práci s odporem prohlíží vaší sukni. Ona má účes stylu květák v páře, tak proč se trápit zrovna jejím názorem?). Aby vás netrápila dalších třicet minut jedna nepříjemná situace, která samotná trvala jen okamžik - třeba to, že nefungoval automat na sušenky a sežral vám drobáky. To, že někdo cizí se k vám chová jako debil.
Jasně, dobře se to říká a hrozně špatně se to dělá, pokud teda nejste flegmatik jak New York. Sama to neumím, ačkoliv se to už leta (neúspěšně) snažím naučit především od mých nejdražších RHCP, kteří mají vždycky postoj "fuck you" a jsou pak daleko šťastnější. Ale přišla jsem na metodu, která (aspoň mně) docela zabírá. Pokládám si otázky jejichž cílem je dorazit k ano/ne a tím se snažím tu situaci vyřešit tak, aby už mě neotrvavovala. Příklady:

1)
Ú: Ten chlap se ke mně choval jako hajzl, nepozdravil, nepoděkoval, oční kontakt nenavázal, místo mluvení mručel. Naštval mě a vyděsil.
R: Kdo z vás dvou je debil?
Ú: On
R: Budeš se ty trápit, protože někdo jiný je debil? Stojí ti jeho debilita za tvojí špatnou náladu?
Ú: Ne.

2)
Ú: Panebožepanebožepanebože my tu zkoušku nedáme! NIC NEUMÍM. Když to neudělám, umřu, moje kariéra nikdy ani nezačně, nedodělám školu, všichni mě budou nenávidět, TV Nova se mnou udělá rozhovor na téma "řada lidí je pod průměrem ve schopnostech a dnešní generace vůbec stojí za prd", umřu a ani mě nepohřbí a nikdo se mnou už nikdy nepromluví a-
R: Buď ta zkouška vyjde, nebo nevyjde. Dá se opakovat, když nevyjde?
Ú: Ano.
R: Má tedy cenu se s tím nervovat?
Ú: Ani ne.

A když nepůjde opakovat? No bóže, kolik lidí nedodělalo tu a tu školu a nakonec se třeba stali úspěšnými byznysmeny atd.?


3)
Ú: Kriste bože, u kasy je fronta dlouhá jak D1! Když tu budeme čekat, tak možná přijdeme pozdě na schůzku! A když to vzdáme, tak chcípnem hlady! Jsme mrtví!
R: Jsou jen dvě možnosti. Počkáme nebo půjdeme. Jestliže to vzdáme, určitě ta schůzka nebude trvat celý den bez pauzy, takže hlady neumřeme. Jestliže počkáme a přijdeme pozdě na schůzku, ovlivní nás to nějak do budoucnosti?
Ú: Jasně, budeme čekat u doktora v ordinaci dýl.
R: Když počkáme u doktora dýl, ovlivní nás to nějak dál?
Ú: Ne. Pak už nikam nemusíme
R: Má tedy smysl nervózně podupávat a povzdychávat, když se vlastně nic neděje?
Ú: Ne...ale je to otravný.
R: A zkrátíš svojí nervozitou tu frontu?
Ú: Ne.
R: Je to tedy hodné napětí?
Ú: Ne a zavři klapajznu

Spousta těhle jednoduchých dialogů se sebou s použitím vylučovacích metod se dá aplikovat při běžném dni, když nejde o nic extrémně důležitého. Což se snažím rozpoznat stejnou metodou - důležité je to pouze tehdy, když to ovlivní nějakou mojí další činnost. Jinak je to zbytečná zátěž a mělo by nám to být jedno. Ačkoliv aby to bylo jednomu jedno si musí hodně lidí zkrátka natrénovat. Já to automaticky neumím, to "not giving a single fuck".
Ale naučit se to určitě dá. A pak je život o moc lepší a šťasnější. Říká se, že se máme radovat z maličkostí a maličkosti jsou mnohdy to, co nás rozčiluje a nervuje nejvíc - tudíž když se jimi nebudeme trápit, tak se z nich mohou stát pohodové situace, rovná se větší spokojenost. Ayyy, Danny a matematika.
Takže sbohem nepolevující tenze, nám je to šumafuk. A je nám tak líp.

Danny, ty seš chytrej jak rádio. Co to tu zas meleš? Takovej rozštěp osobnosti a ty tomu říkáš rada? Ughh. Pohrdám tebou.

P.s.: Moje alter ego bylo a vždycky bude pubertální kluk. Takže jo, někdy píšu v mužském rodě.

Vztahy jsou složiější než Rubikova kostka

2. května 2016 v 12:46 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
A ani Rubikovu kostku jsem nikdy nezvládla, takže jak můžu mluvit o něčem jako jsou vztahy?
Jako nezadaná a nikdy předtím zadaná (do čeho, Danny? Zadaná v poli Microsoft Excel?) se překvapivě často dostávám do situací, kdy se snažím být relationship coach. Navzdory mým takřka nulovým zkušenostem v partnerských vztazích si dovoluji radit těm sezdaným a podle některých mi to vcelku jde, protože mi prý zůstává objektivní, nezabarvený pohled na věc.
Nicméně pak poslouchám složité situace a nemám nejmenší páru, co s nimi. Třeba včera mi kamarádka psala o své lásce ke dvěma hochům, s prvním už nějaký pátek chodí a druhý se jí už dlouho líbí. Ten první se k ní údajně chová skvěle a miluje ji pro všechno, kým je (železničář, kopáč, fotbalistka, prezidentka,...) a bojí se, že když s ním skončí, už nikoho takového nenajde. Jenže na stranu druhou, když se hádají, a to dělají často, tak ji zdeptá do té míry, že je jí z toho celý den zle, brečí a třese se. Vyzkoušela si s ním o tom promluvit, ale on se prý podle vlastních slov nedokáže změnit. I scream "bullshit"!
Tak prej co s tím.? Uh. Já nevím? A i když něco v těhle situacích vymyslím za radu, myslí si někdo, že to ti lidé doopravdy udělají? Téměř nikdy. Tudíž většinou strávíme hodiny nad neplodnou diskuzí, jež má výsledek 0.
Ze svého nezkušeného pohledu si ovšem myslím, že fungující vztahy (partnerské či kamarádské) stojí především na dvou věcech:

1. vztah je (mimo další) práce. Musíte na tom makat, snažit se o kompromis, neflákat to
2. má to cenu jen do té doby, kdy vám to (dlouhodobě) přináší víc toho dobrého, než toho špatného

Na těchto základech můžete stavět...nebo jak to ta Liška ze Stavební spořitelny zpívala.
Nicméně poslední dobou bojuji s otázkou: co člověku přináší vztah s partnerem víc, než by mu dokázal přinést kvalitní vztah s kamarádem/kamarádkou? Jako že jasně, spousta lidí asi nabídne fyzično. Ale při troše benevolence a hodně dobrém vztahu s přáteli, proč by tohle nešlo i mezi kamarády? I mean...přinejmenším holky často podnikají něco s kamarádkami v opilosti.
Co je na tom tak výjimečného? Že jste pro někoho jen ten jediný? A to nemůžete být pro blízkého kamaráda? Nebo že s vámi chce strávit zbytek života? Kvalitní přátelé snad ne?
Nějak se v tom začínám ztrácet.
Ačkoliv, otázka přátelství se mi začíná taky komplikovat. Dřív jsem si myslela, že mám hromadu dobrých přátel. Ejhle. Skončila střední škola a rozprchli se jako švábi vyhnaní deratizátorem. Nereagují, nekomunikují, odepisují jen na půlku vaší zprávy, nemají chuť se scházet. Fok ya, honestly.
Znám se s těmi lidmi 5 nebo více let a tohle je výsledek? Proč? Jestli mě celou dobu nenáviděli nebo jsem pro ně nic neznamenala, proč se tedy celou tu dobu namáhali? Co to je, když mi jedna z těch bližších kamarádek bez důvodu přestane víc jak měsíc odpovídat, navzdory tomu, že jsme si psali takřka každý den (psali, protože současně nežije v ČR). Je to kvůli jejímu boyfriendovi (proč všichni staví partnerský vztah nad ten přátelský, a pak přilezou až když se rozejdou? Do hajzlu s vámi), je to kvůli mně?
Nikoho se doprošovat ale nebudu. Nemáš zájem? Fajn, budu úplně sama. Po nocích myslím na sebevraždu a mozek mi neúnavně připomíná, jak o mě nikdo nestojí - a nejhorší je, že má pravdu. Ale budu se někomu cpát? Hell no.

Kolem a kolem, jednoduše nerozumím tomu, proč taková kupa lidí není schopná udržet fungující vztahy. Zabije vás to, někomu se ozvat i v jiném případě, než je potřeba něčeho? Pokud nemáte zájem, proč v tom pokračujete? Proč někoho ignorujete měsíce bez jakéhokoliv vysvětlení? Kvůli špatnému pocitu, že byste vypadali jako ti špatní? Srabácké. Co takhle zeptat se někdy, jak se má ten druhý, když už mu po sté vyprávíte jen a jen o sobě?

Prostě nic nechápu a nejspíš jsem ta blbá já. Ok.

The more I see
the less I know

Kam dál