Tak tohle auto chci: Lexus LFA ! :D

Trojitá dávka zjizvené tkáně

Sobota v 21:56 | Danny |  Můj zvrhlý hudební styl
...aneb když máte doma 3 kusy knížky, kvůli které byste skákali oknem :D
Někdy před 2 týdny jsem se dostala do Neoluxoru a s potěšením objevila další výtisky Scar Tissue, autobiografie od mého miláčka. Sice jsem měla jednu doma, ale ta nebyla celá moje. A tak jsem si koupila druhou, abych já měla svou knížku a druhá bytost svou. Výtisky měli jen 2 a oba jsem vykoupila. Jak jsem řekla, jeden pro sebe, a ten druhý (technicky vzato třetí) pro internetovou kamarádku, co knížku marně sháněla. Aby ne, když já osobně jsem před 3/4 rokem pravděpodobně vykoupila poslední kus Scar Tissue v ČR...přinejmenším v Praze :D. Tak se tedy stalo, že jsem měla pár dní u sebe 3 kusy té úžasné knihy. Musela jsem to vyfotit,vypadá to velmi umělecky:


A protože byly knížky 3, musím ho sem dát samozřejmě třikrát! :



Omlouvám se těm normálním návštěvníkům mého vesmíru, ale víte jaký byl požitek mít ho doma třikrát? :D
Příště už třeba budu normální (tedy nenadšená XD) ;)
Počet komentářů: 6
 

Velmi kreativní článek

14. května 2012 v 22:04 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Velmi kreativní,velmi...
nejdřív bych si ráda zanadávala,než budu kreativní: DEBILNÍ ITUNES S DEBILNÍM NASTAVENÍM A DEBILNÍ POČÍTAČ! KRÁMY PITOMÉ!
Hned je to lepší :D.
První věcí,co jsem považovala ze velmi nudnou nutnou sdělit svému internetovému vesmíru je, že jsem měla dnes nádherný sen. Ne,nepíšu to špatně,protože to bylo opravdu až dnes, jelikož jsem usnula asi kolem 2. ráno.
(GENIÁLNÍ ITUNES! GENIÁLNÍ NOTEBOOK! POCHOPILO TO,CO CHCI !)
Vzhledem k době usnutí a vstávání v šest ráno jsem už před stále se neodstavujícím spánkem očekávala, že ranní probuzení bude hodně drsné. Kupodivu ani nebylo, zažila jsem daleko horší vstávání po 6ti hodinách spánku, tohle byla vlastně pohodička, akorát mě až do teď bolela hlava. A čím byla dnešní noc, potažmo ráno, tak zvláštní? Během těch 4 hodin se mi zdál sen - a to sen nádherný - ,čímž bořím svou teorii o tom, že když spím málo, nemám sny. Byla to pěkná teorie, pá pá.
Ten sen mi připadá a připadal mimořádně nádherný, i když na něm asi nebylo nic extra: zdálo se mi, že jsem se probudila jako běžně o víkendu a podívala jsem se v tom snu na hodiny na iPhonu- prý 10:36. Nějak jsem si v tom snu uvědomila, že jsem zaspala,protože je škola,ale pak přišla ta neznámá jistota kdovíodkud,že je tuplem víkend. Stála jsem v tom snu u svého okna v pokoji a kupodivu tam chyběly žaluzie a záclony,vlastně najednou chybělo celé okno a já se pořád ze stejného místa dívala ven,kde byla tmavě modrá obloha,dole uprostřed zbarvená do středně syté fialové.To ale nebylo nejpodivnější, daleko zajímavější bylo to,co padalo z nebe - zlatý prach. A nevím jak to říct,ale tenhle prach byl větší, žádné malé čuflíky čehosi takřka neviditelného. Sytá a třpytivá zlatá, prostě nádherný "déšť" padající z nebe. Dál jsme v tom snu dělala nevím co, jen vím, že jsem chvilku byla nějak venku,kde zem byla pokrytá sněhem,ale zlatý prach padal,jen o něco přede mnou.Pak se dělo něco a něco,co jsem zapomněla,nicméně ke konci jsem byla zase u okna a fotila jsem na iPhone ten prach a oblohu,spolu s tátou,který stál na opačné straně terasy (mé okno vede na terasu) a fotil také. A do toho vycházelo slunce,no něco úžasného....
...a jak to tak bývá,zazvonil budík.Nebylo 10:36,nebo kolem jedenácté,bylo 6:00 a venku nebyl žádný zlatý prach.Přesto jsem se nenaštvala a vstávala spokojená,pže ten sen byl prostě nádhera!

Další věcí, co jsem sem chtěla naprosto egoisticky narvat,je fotka mého přáníčka ke Dni matek.Není nakresleno nijak úžasně, pže neumím kreslit a má kresba se skládá z několika primitivních, leč křivých tvarů, nicméně se mi přáníčkem povedlo potěšit mámu, což je něco tak nevídaného, že to musím zveřejnit XD
Nešlo ani tak o estetický vzhled,jak říkám,kreslím jednoduše, ale líbil se jí text. Trochu jsem se obávala, jestli ji spíš neurazím...:

by Danny,all rights reserved :D
Zezadu pak byly ještě napsány 2 krásné Thonyho citáty (nebo možná byly od všech z RHCP ; díky Dubious,bez tebe bych je neznala), které se jí také velmi líbily. Naschvál jsem neřekla, že jsou od člověka, o kterém si nemyslí nic pěkného. Ale možná jí to řeknu...a doufám také, že si uvědomila význam těch slov.
Také doufám, že si je uvědomujete i vy...dávám to sem i kvůli vám...protože vám přeji,abyste svobodní zůstali. A nemám na mysli manželský stav.

Abych dokončila "velmi kreativní článek" něčím dalším, dám sem své 2 básničky.Jedna vznikla už někdy před miliony let,někdy na konci ledna:

Rozplocena vesmírem,
mezi bojem a mírem
Nemyslící, v jiné sféře,
otevírající další dveře.
Hvězdy snášejíc informace
mění mé já v jiné formace
Blahobyt...
Prázdno...
Zahubit...
Jasno...

Posledním, v co mě promění
je vysoce umělecké ztvárnění-
energie uprostřed bytí,
malá i velká,schopná život vlíti.
Skvrnka v životním plánu.
V puzzlích chybějící dílek.
Velká duše,malé tělo - snílek.

Je to primitivní verš a myšlenka není proměněna v to, co bych chtěla, ale je mi to fuk. Jednoho dne napíšu básničku, co snad bude dávat smysl aspoň z poloviny.A ještě ta druhá, z 28.4. :

Noc byla tichá a tmavá,
přesně taková,
jaké se vždycky bála
Vítr z okna foukal,
její strach tak stoupal
Noc je stvořená ke spánku i smrti,
cítila,jak tíže v hrdle ji drtí
Obloha pokrytá hvězdami,
předstírajíc, že nejsme v noci sami
Sametová pokrývka na nebi,
pokrývající bezmezí
svírala ji srdce
v poslední měsíční čtvrtce

Nakonec uspala ji noc zlehka,
usnula navždy spanilá a lehká.
Dobře,dobře. Jedna ta část je velmi neobratná,ale lepší náhrada mě zatím nenapadla. A opět tam mám smrt,já se toho snad nezbavím -_-
Ale tak co, snad jsem vás aspoň pobavila svou neschopností a nyní víte,jak vypadá umění primtiva.
Počet komentářů: 6

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK’N'ROLL: Hillel Slovak (copy)

11. května 2012 v 20:00 | Danny |  Můj zvrhlý hudební styl
Vím,že tu RHCP jedou poslední dobou v high rotation,ale poslední 3 články jsou normální,tak si to snad zase mohu jednou dovolit :)
Našla jsem nádherný článek od nějakého Čecha,kterého díky tomu částečně miluji-přesně takový krásný a zároveň dojemný článek (okey,já teda brečím skoro u všeho,co se jich týká :D) jsem potřebovala vidět, po všech těch kecech,že opravdový průlom udělal až John Frusciante a že John Frusciante je nejlepší kytarista ze všech těch kytaristů,co měli a že John tohle a tamto a že je John Bůh....Já si nemůžu pomoct, Hillel byl podle mě lepší kytarista - Johna by později překonal,kdyby dostal příležitost. Nebo byl Hillel alespoň stejně dobrý jako John, ale horší výžně nebyl. Jasně,že Johna berou jako nejlepšího kytaristu a "kam se hrabou jiní,i Hillel".Jenže ladies and gentlemen,John Fruscinate měl jaksi víc času na to,aby hrál.
Nechci sem dávat odkaz na danou webku,odkud článek mám,pže jsou tam trochu nevhodné obrázky (to já mám trénink,ale co jiní?) ,a tak sem dám zkopírovaný text.Nic zvláštného jsem na něm neupravovala...:

Pouhá tři alba stihl nahrát s Red Hot Chili Peppers kytarista a spoluzakladatel kapely Hillel Slovak. V červnu 1988 byl nalezen ve svém hollywoodském bytě mrtev. Bylo mu šestadvacet let.
Oficiální verdikt zněl: předávkování heroinem, i když jeho někdejší velký přítel a frontman kapely, Anthony Kiedis, má poněkud odlišný názor. "Stejně jako já byl Hillel prostě nemocný. Jeho nemoc se jmenovala drogová závislost. Umřel proto, že byl těžce nemocný, ne na předávkování," říkal zpěvák.

JEHO ČAS NEPŘIŠEL
Slovak se narodil v poslední březnový den (*) roku 1962 v izraelské Haifě a jak i příjmení napovídá, smísila se v něm krev slovanská s židovskou. Již v útlém věku se s rodinou přestěhoval do Spojených států, kde už v roce 1981 ukul s bubeníkem Jackem Ironsem a zmíněným Kiedisem prajádro (soubory Anthym a What Is This?) dnes tak úspěšné kapely (2*), jejíž dobrodružná hudební řeč byla tak nadčasová, že mohla dojít komerčního uznání až mnohem později.
Všechna tři alba, na nichž se podílel (debut Red Hot Chili Peppers, 1984, Freaky Styley, 1985 a The Uplift Mofo Party Plan, 1988), teprve počínala definovat později nespoutaný mix všemožných vlivů do výsledného, strhujícího mixu rocku, popu, rapu a funku.

"Jediná umělecká forma Red Hot Chili Peppers byla a vždy je naše muzika, na čemž měl Hillel obrovský podíl. To, že tu dnes můžeme stát a vysmívat se všem, kteří nás kdy chtěli měnit k obrazu svému, a že neznáme slovo kompromis, vychází ze samotného začátku kapely. Vždycky jsme chtěli dělat věci odlišně a ne jen pitomě panáčkovat po druhých. Tak to Hillel vždycky chtěl," vzpomínal Kiedis.
Kontroverzní nespoutanec Slovak do divoké kapely pasoval bezezbytku. Talentovaný hráč a skladatel však v soukromém životě stále více zabředal do narkotického bahna. Na hudbu a její komerční prezentaci ale měl vždy pregnantní názory. V roce 1987, kdy se kapele ne a ne podařit zjevně prorazit, prohlásil: "Je to jako když jdou lidi na Hendrixe a když odcházejí, říkají - hele, on umí hrát zuby. To je šoubyznys a my jsme tu od toho, abychom všechny kdykoli a kdekoli bavili. Vizuální stránka je důležitá, ale v nás je toho podstatně víc. Náš čas teprve přijde." Slovakova astrologická Aa okultistická mánie byla dobře známá. Holt vizionář. Ani zmínka o Hendrixovi nebyla samoúčelná, stačí si Hillelovu kytaru poslechnout na debutu.

MÁLO MINUT SLÁVY
Zvěsti o drtící mašině jménem Red Hot Chili Peppers, která jede vždy a za všech okolností na doraz, stále více prosakovaly až k elitním ušiskám firemních agentů. Kolos EMI neváhal ani vteřinu, aby s podivuhodným souborem uzavřel smlouvu už v osmdesátém třetím.
Není fér tvrdit, že Peppers byli za Slovakovy éry totálně neúspěšní. Už druhé album Freaky Styley se prodávalo celkem slušně a následné The Uplift Mofo Party Plan již definovalo styl, díky němuž mohly posléze vyjít takové opusy jako třeba Mother's Milk či Blood Sugar Sex Magik. Měli i první hit v podobě Fight Like A Brave, podpořený vydařeným videoklipem. Kapela promptně přikvačila s kontroverzním EP Abbey Road a dosáhla tak toho, že se o ní dovědělo další kvantum lidí, kteří by o ně jinak nezavadili. Všechno bylo na dobré cestě. Přišel však osudný červen 1988.
"Byla to rána do hlavy, naprostý šok," vzpomíná Anthony Kiedis, "nikdo nechtěl přijmout fakt, že tenhle mladík, který toho mohl ještě tolik nabídnout, zmizel v jediném zlomku sekundy. Možná to bude znít jako nejhorší klišé, ale ta tragédie nás strašně posílila. Změnil jsem svůj náhled na život. Věděl jsem, že jestliže budu žít takovým stylem, půjdu za chvíli za Hillelem. Jeho chyba byla, že se závislost snažil řešit sám, bez vnější pomoci. Vždycky je to třeba dělat ve spojitosti s jinými závisláky a lékařskou a psychologickou pomocí…"
Hillel Slovak se zařadil mezi nekonečnou řadu mladičkých lidí, které zahubil zabiják z nejchladnokrevnějších: heroin.
Jeho minut slávy mohlo být sakra víc, než jen obligátních patnáct. Třeba jen o vteřinu. I ta bývá nenahraditelná, což ovšem do našich dubových palic vždycky dostaneme tak nějak pozdě. Někdy jen o vteřinu později.

(*) Hillel se nenarodil 31.3. , ale 13.4.
(2*) A Fleaho jste zapomněli kde?
Výborný článek,a od Čecha. Konečně někdo, kdo opravdu Hillela vyzdvihl. Díky.
A Anthony? S tím "pitomým panáčkováním a děláním věcí odlišně" vnitřně silně souhlasím :).
Přidat komentář

Až vy budete staří, já budu stále mladá!

9. května 2012 v 18:41 | Danny |  About...
Včera a předevčítem jsem dostala menší záchvat vzteku a tentokrát to nebyla zas taková malichernost (jako obvykle bývá).
Abych řekla rovnou,o co šlo: šlo o věk.
Škatulkování lidí podle věku mě rozčiluje, protože je to nesmírná blbost, která nefunguje.
Moji rodiče se občas chlubí, jak jsou rozvinutí a duchovní vůči na příklad jejich známým a tvrdí, že uznávají heslo "na věku nezáleží ". Zajímavé je, že i přes toto prohlášení jim na věku záleží.
Fyzický věk neznamená nic. Je to jen číslo.
Každý stárneme jiným tempem. To, že máme stejné číslo jako věk ani náhodou neznamená, že jsme stejně staří! Můj spolužák je na mentální úrovni devítiletého - není retardovaný, jen je velmi, velmi dětinský, jak v chování, tak v názorech. Jsme stejně staří podle číslíčka v rodném listě, ale ve skutečnosti jsem já tak o deset let jinde než on. Stejně tak je to u jiných: můj miláček Anthony má podobný věk jako moji rodiče ale je mezi nimi propastný rozdíl! To se ani nedá srovnávat, protože zkrátka nejsou stejně staří, přestože čísla tvrdí shodu (téměř). Zatímco milovaný Anthony je asi jako dvacítka, oni jsou čtyřicítky. On je chytrý, o životě ví, do jisté míry je vyspělý a zároveň je dítě. Nemá nejmenší problém chovat se tak, jak je mu přirozené. Nemá problém koupit si lízátko, i když už mu leta není sedm. Zato rodiče tvrdí, že už jsou vlastně staří, že by měli tohle a tohle a že zase tohle a tohle by neměli, zatuhávají jim názory a rozhodně nejsou energičtí. A přestože jim je podle papírů a společnosti stejně, vůbec nejsou dle chování stejně staří. Jako já a spolužák - mně je prostě víc než jemu, přestože se narodil on dříve. Nic to neznamená, je to případ od případu.
Proto se vždycky rozčílím, když někdo prohlásí kec jako:
"Ježišmarja,v šedesáti už by neměla lézt do plavek, né, kdo se má na ty její špeky dívat?"
Na to bych ráda odpověděla, "Tak se nedívej! Má stejné právo jít k vodě jako my!"
"Všechny lidi nad sedmdesát let bych zavřela do ústavu!"
Na to bych reagovala tak, že ne všichni jsou ve věku sedmdesáti senilní. Jedna z mých babiček je náhodou dost chytrá, řekla bych, že jí to pálí daleko lépe, než čtvrtině vysokoškoláků. Kdyby ji měl někdo zavřít jen proto, že hodnota jejího věku je vysoká, tak by byl dotyčný pěkný kretén. U některých věk neznamená debilitu a neschopnost!
Nemůžete všechny házet do jednoho kýble!
A navíc, když slyším prohlášení "Všechny nad 45 postřílet!",tak víte na co se těch lidí ráda ptám? Jestli by šli také zabít své (pra)rodiče!?
Jak si spousta všimla, pro každé pravidlo je tu výjimka. A to platí i pro věk.
Já se kupříkladu vůbec necítím na svých 16. Vím dobře, že mi tolik není. Někdy se cítím na takových 45, vážně. Někdy pro změnu na 10, ale já se celkově cítím starší, než jsem.
Neříkám,že se cítím moudřejší. To rozhodně ne. Byly a budou daleko moudřejší bytosti mého věku, ale cítím se prostě starší.
Je to jenom číslo, které nás všechny dělí do škatulek, jak máme co dělat, jak se máme chovat a kým podle čísla máme být. Neřidťe se tím, protože když budete v 15ti prohlašovat, že čtyřicítky jsou staré, tak budete sami neskutečně brzo staří. Ono se to zdá jako tuna let, do těch čtyřiceti, ovšem taková hromada času to zas není. Kvapným krokem se přiblížíte k oněm čtyřicátinám a hle, to jste dle vlastních měřítek rychle staří,co? Neurčila jsem si věk, podle kterého už jsou druzí v mých očích staří. A víte, je to velmi uvolňující. Když nevidíte jako staré někoho od daného věku, sami pravděpodobně nezestárnete. A nemusíte mít strach z toho, až dorazíte k obávaným narozeninám. Já budu mladá i v osmdesáti.
Ještě jedna věc, když tvrdíte, že v padesáti je daný člověk úděsně starý a neschopný, nemůžete pak očekávat až vám bude taky tolik, že by byl někdo shovívavý k vám :P Co odešlete,to vám přijde,takže mnozí z vás budou staří a já mladá. :)
Krásnou demonstraci absurdity tohoto měřítka mi před 3mi lety ukázala kamarádka,která milovala našeho učitele:
Kamarádka: "Od 30ti jsou podle mě lidé staří."
Danny: "Ale Nic, tomu tvému učiteli je 36 let! Takže je podle tebe starý?"
Kamarádka: "Aha! Tak až od čtyřiceti."

Myslím,že existuje diskriminace kvůi věku a je to stejná pitmost, jako posměch kvůli barvě vlasů.
To,že v 18ti jste tramtadá dospělý je sice krásné, ale kolik z nás je v osmnácti takový, jaký by podle měřítek měl být?
Nestane se žádné zázračné blik a z dítěte se proměníte v zodpovědného dospělého. Každý své "osmnáctky" dosáhneme jindy, tak proč si na ta čísla hrát? Někdo "osmnáctky" nedosáhne nikdy...
Dle mého názoru, je starý ten, kdo se tak chová a myslí. Někdo, komu "zatuhnou" názory a ztratí pružnost měnit je, přizpůsobit se. Někdo, kdo tvrdí, jak je starý a jaké to byly kdysi prima časy, zato teď stojí všechno za houby.
Ale do tohoto stavu se dostane každý jindy a někdo vůbec. Ti co vůbec, mohou být nejšťastnějšími lidmi - až do smrti jsou mladí a svobodní.
Protože i možnost mít flexibilní názor je svoboda a svoboda patří k mládí.
Doufám, že mi můj názor zůstane. Je uvolňující nesoudit nikoho, protože tím netýráte sami sebe ani jiné.
Jsem mladá a je mi tak 27. Někdy je mi 45, někdy 10, často je mi 18.
Ale dámy a pánové, já na to kašlu, protože se hodlám chovat jak je mi přirozené, a ne jak podle společnosti musím.
Dodatek závěrem: samo sebou můžete mít jiný názor, já vám tohle nevecpávám, ale k zamyšlení to je. Pokud dorazíte ke stejnému názoru, budete žít v pohodě jak vy, tak okolí. A když ne, prezentujte si to někde u sebe, avšak v mém okolí to tolerovat nebudu. Nebudu to tolerovat zde na blogu, ani od mých přátel či příbuzných. Hodlám být volná a jen poslouchání keců na tohle téma svazuje.
Danny, forever
Peace and love
P.s.: Ano,vím, že i někdo z vás má názor jako já. Daným jedincům gratuluji k objevení elixéru a věřím, že si článek neberou jako urážku vůči nim, když jsou na tom stejně.
Počet komentářů: 4

A dost!

4. května 2012 v 22:40 | Danny |  About...
Dneska jsem měla odpoledne pěknou náladu,ale teď už jsem zase v pytli.V těle se mi mísí chuť vztekle ječet a brečet zároveň.Samozřejmě nemůžu ani jedno.Ach,moje hlava...
Rozčiluje mě,že si nerozumím s přáteli. Já nechápu jejich uvažování,oni moje.
Mám nízké sebevědomí a podle toho vypadá mé ego. Je to malý hajzl,který by děsně rád získal uznání,stačí malé,ale nějaké. A občas jde cestou přes mrtvoly,protože mu stále někdo stojí v cestě. Nenávidím,že mě neustále někdo v něčem poráží. Pořád a pořád dokola, nic prostě neumím vůči ostatním dobře. Nemusím v tom být nutně nejlepší, budu velmi spokojená,když budu stejně dobrá jako ten či onen. Ale být snad všude srážena pod jiné mě prostě rozčiluje.
Jestli žárlím? Ano,žárlím,je to tak. I'm asshole and I know it.
Chtěla bych,aby prostě aspoň někdo řekl, "Jo,tohle ti jde."
Všichni třeba ví,že jedna moje kamarádka hezky zpívá a umí hrát na hudební nástroje, že druhá hezky kreslí a je schopná se učit (ono se to nezdá,ale i to je na obdiv,aspoň mně) , že třetí je nadaná na přírodní vědy a rovněž pěkně kreslí a myslí jí to,že čtvrtá je prototyp dokonalé dcery a je příšerně hodná...jenže,co já? O mně se leda tak řekne něco na styl protivného nemehla.
Přinejmenším druhá část je pravda,jenže celé je to komplikovanější,než se zdá.
Obecně vzato člověk přebírá velkou část povahy svých rodičů,protože ho vychovali podle svého a on tak nic jiného než jejich přístup nezná a neumí používat.
Moje babička,máma mojí mámy,je invalidní na nohy.Takřka celý život chodila o berlích,pže má obrnu.Musela tedy být od dětství tvrdá,velmi tvrdá,protože v tomhle postavení si nemůžete dovolit kňourat na to,jak život není fér.Musíte se obrnit,protože musíte přežít. Protože je silná osobnost,ale zároveň je tvrdá, dostala takovou výchovu moje máma. Babička nikdy neprojevovala moc lásky a ani nemohla - jak je těžké obejmout někoho,když si k tomu nemůžete normálně stoupnout! Moje matka tedy není zvyklá na nic jiného,než na příkazy (,které dostávala,protože babička si spoustu věcí nemohla obstarat sama) a kárání,protože k tomu už potřebujete jen pusu. Netvrdím,že babička ji pořád jen kritizovala,to rozhodně ne.Moje babička je výborná osobnost,ale je tvrdá na sebe i na ostatní. Z mámy proto vyrostlo to samé a v tom vyrůstám i já. Tedy:
Nic není dobré a když už to konečně stojí za zmínku,většinou se dozvíte "hm" anebo "jo,dobrý". Nikdy neslyšíte něco jako "To jsem ráda,že tě mám." , "To se ti povedlo! Takhle bych to neudělala!", "Jsi šikovná,to je vážně moc krásné." , "Mám tě moc ráda.".Obejmutí či pohlazení u nás neexistuje,nebo něco takového.
U nás je pouze kritika a kritika,případně hádky a řev. To děláme denně a každý druhý den se dozvídám,že jsem drzá,netolerantní,pitomá,blbá,debil,o ničem nepřemýšlím,nezodpovědná,divná,že můžu jít do prdele,že nic neumím,že jsem líná,neschopná a ignorant,že kecám nesmysly,že jsem lhář,že jsem nekomunikativní,že jsem protivná,že jsem bordelář. Ano,všichni teenageři si tohle občas poslechnou,ale já s tím množstvím nepřeháním.Je to snad každý druhý den.Když to posloucháte celý život, jak asi tak můžete mít zdravé sebevědomí? Kde ho mám vzít? Ve škole? Tam,kde mi všichni vynadají za to,jak se tvářím,že je otravuju,nebo že jsem naštvaná,protože i před nimi jsem blbá,líná a neschopná,jelikož mě ve všem porazí a překonají?
TAK KDE MÁM VZÍT SPRÁVNOU VELIKOST EGA?
Neříkám,že mě ostatní tyranizují,to ne.Ale do situací "Danny-je-debil" se dostáváme strašně často.
A jakmile si začnu takhle stěžovat,začne se sypat nová lavina urážek a kopů - "ježíš marjá,tak s tím něco dělej do prdele, každej přece něco umí,né,tak nebuzeruj"
Ptám se znova, kde získám podporu, když ne tady, ne doma, ne od přátel?
"Poraď si sama,jako já"
Lidi,kdybych si uměla poradit sama,tak to asi nepíšu,ne? Chodí za mnou ostatní s problémy a já je řeším. Když chci něco já,tak najednou liduprázdno. Ano,jsem parchant,že si stěžuju. Jo,pojďte si kopnout,že si dovoluji šťouchat do vaší mysli (neurčeno návštěvníkům,co mě neznají) tímhle textem,jak já si vůbec, kráva jedna protivná,dovoluji stěžovat,že si nemůžu stěžovat přátelům! Moment,neplyne z toho, že nemám pořádné přátele?
Prostě toho mám DOST.
Jsem k ničemu. Maximálně tak k tomu,aby se mi lidi vypovídali, ale sama o sobě nic neumím, a tak šeredně žárlím,když mě stále překonávají ve věcech,ve kterých se snažím být dobrá.Fakt se snažím.
Ale nic,já už jsem prostě bez šance.
Není mi pomoci,protože jsem tím,kým jsem a tady dostanu leda tak hnusné komentáře.
Omlouvám se,prostě....jsem zničená,to je vše. A viním tím všechny od sebe počínaje a Severní Dakotou konče.
Nenávidím se a cítím se nejdnotná. Chci říct,že cítím rozplocenost mezi myslí a tím pádem mou duší a mezi tělem,fyzickou schránkou. Já jakožto já duše jsem si nesedla se sebou jakožto s tělem. Vím,že to zní šíleně a jako že mám schízu,ale tohle prohlášení má větší smysl,než zbytek článku.
A zpátky k té výchově bez projevování pozitivních citů...nejsem zvyklá dostávat vřelé a milé "věci",takže dávám to samé okolí.Tudíž zákonitě všechny kritizuji a jsem na ně hnusná,jako na sebe. Omlouvám se za to,reaguji podvědomě,stejně jako zbytek rodiny.
Dalo by se říct,že vše nenávidím,ale to není pravda. Jen jsem ke všem hnusná jako k sobě. Nic jiného neumím,protože jsem se nic jiného od rodičů nenaučila. Stejně jako oni,oni to taky dostali a nemohou za to. Jsme takoví. Nikdo z nás za to pořádně nemůže,ale právě proto se hádáme. Celá moje rodina je na sebe hnusná,hádáme se všichni každý den a místo mluvení na sebe štěkáme skoro jako psi. Sem tam to jde,avšak dobrá nálada je u nás naprosto výjimečná. Když už,tak neutrální,jako třeba dnes. To spolu vlastně nijak zvlášť nemluvíme,takže se neotravujeme.
Pokud máte chuť na tenhle článek zareagovat,tak můžete,ale další rány pod pás budu mazat,i kdyby byly stokrát trefou do černého.Potřebuju pomoct,ne víc ublížit.Já vím,že mám chyby,že moje rodina žije špatně a že je třeba to změnit.První musím nicméně mít sebevědomí,se kterým tohle vše provždy vyřeším.Kritika mi nepomůže.A lítost také ne.
Hledám schůdky z bazénu ven,ne záchranné kolo a ne žraloka.
Thanks,love and peace

P.s.: není to učeno nikomu konkrétnímu,ale když se v tom náhodou najdete,tak ano,jste to i vy.

Anthony měl pravdu: It's so lonely when you don't know yourself...
Počet komentářů: 8

Jak se levně trpí

2. května 2012 v 20:38 | Danny |  Fotky z akcí + o akci
Na co platit drahé Matějské poutě,chodit na diskotéky,kde zaplatíte za extázi a drinky,nebo proč chodit do kavárny,když můžete promrhat peníze,čas a energii daleko úsporněji?
Což takhle výlet na Karlštějn?
Pěšky?
Se třídou?
Tam jsme jeli vlakem z Hlavního nádraží,vystoupili na zastávce Karlštejn, a kolik peněz to stálo ještě nevím,nicméně jsme vylezli z klimatizovaného dopravního prostředku do toho nechutného žáru a šli jsme.Zprvu jsem naivně očekávala,že jdeme na hrad Karlštejn.Oh yeah,no to houby.Naše třídní se vesele rozhodla (u ní je totiž všechno veselé,především hnusné matematické příklady),že se budeme prostě courat cestou necestou po Karlštějnském okolí a tu trasu,kterou jsme ujeli vlakem,jsme pak šli zase pěšky zpátky.Bez konkrétního cíle.Možná to mělo být téma krásy ČR...Tedy ne,nešli jsme úplně zpátky od Karlštejna na Hlavák,šli jsme "pouze" do Černošic.Bylo to 15 kilometrů,což bych jakž takž ušla -sice nemám kondici,ale pořád se ze třídy najdou horší jedinci-,ale asi 10 km z toho jsem měla nějaký trn nebo větvičku či co v botě a nešlo to vyndat.Stokrát jsem proklepala botu,dokonce jsem si dala naruby ponožku...nic,nepomáhalo.A v tom úděsném vedru jsme do sebe lili litry tekutin,a protože prakticky nikde civilizace,neměli jsme se jak litrů zbavit - pokud jsme byli holka :).Fakt super.Do toho se jeden kluk nemohl přemoci a bez ustání žvanil.Bla bla bla,geocaching,bla bla bla,Kanárské ostrovy,bla bla bla ukopnutý palec,bla bla bla něco zpíval,bla bla bla řepka olejka,bla bla bla děsný vedro,bla bla bla už tam budem...v jednu chvíli jsem se neudržela a vlepila mu pohlavek (je asi o 2 hlavy menší než já).To zabralo jen dočasně a pokračoval nový bla bla bla koloběh...Do toho všeho trhala třídní -,která je jak matematikářka,tak bioložka- všemožné traviny a kraviny a vždy poznamenala,jak se onen zelený či fialový nebo žlutý flek jmenuje.
Avšak ve finále,v cílové destinaci,se naštěstí nacházela cukrárna.A řeknu vám,ta obyčejná zmrzlina po těch 15 km chutnala neobyčejně dokonale!
Fotka z místa činu -jedna z mála pěkných věcí tohoto dne:

Když jsme slavnostně dojeli asi ve dvě zpátky na Hlavní nádraží a vystoupili,zanedlouho začalo okouzlujícím způsobem pršet.Žádný normální déšť,kdepak.Takové ty obrovské hardcore kapky,co dopadají sice nepravidelněji,zato jsou zákeřnější.A když jsme nastoupily s kamarádkou do tramvaje,začaly padat kroupy.
Tak takhle vypadá levné utrpení.A dokonce z něj ani nemáte kocovinu,jen jste jaksi invalidní.
Počet komentářů: 3

Rock Hall of Fame - Press Conference (RHCP)

27. dubna 2012 v 19:40 | Danny |  Můj zvrhlý hudební styl
...aneb článek číslo 2,doplňující ten minulý.
Press Conference se samozřejmě odehrávala před Acceptance Speeches (viz.minulý článek),nebo-li česky před proslovy,ale chtěla jsem dát přednost jednotlivým proslovům a tuto předcházející část zveřejnit až později,takže tak :)
Už jsem se nenamáhala překládat to z AJ do ČJ a mám hned několik důvodů-přeci jen,jazyk užívaný při této konferenci byl ještě o něco hrubší než při proslovech (-> takže se mi to nechce překládat) a navíc to není tak dlouhé ani složité,tudíž si to zvládne přečíst spousta lidí sama v AJ.

Na konferenci se (samozřejmě) ptali lidé na různé věci a první z otázek byla,jak by reagoval na přijetí do Rock Hall of Fame Hillel Slovak.Odpovědi se ujal Anthony:
"I don't really say that I can speak for Hillel, I think that he would have a good laugh. It would certainly mean something to him as he cared deeply about music and the love of the brotherhood of being in a band and being a creative force in the Universe, which he is and always will be… a part of everything we do. But I think more than anything he would probably make you laugh until you pooped your trousers."

Následovala otázka,jak vidí budoucnost a uvedení do síně slávy:
"We really care about being in the moment in the now, all of us do. We're very excited about playing music right now, just like we were in 1983. So it's a strange moment to stop and reflect, but it's very meaningful. It's full of love and crazy ass memories.
There's those surreal moments where it's just, 'But… we're going somewhere, how can we stop and take an award when really we're just half way there?'. But… it is nice to get together with people that we spend some incredible years with along the way, writing songs and playing shows in little theaters in sweaty little transvestite clubs and having the time of our lives just being raucous bastards and not giving a fuck, and just throwing down as hard as possible every night we stepped on stage or into a rehearsal space, and we still get to do it. And we're still getting better, still making mistakes and still talking to folks like you from time to time."

Další byla otázka,jak se vyvinuli během kariéry a co je čeká v budoucnosti.Na tu zodpověděl Flea:
"From the very beginning, no matter what aesthetic or what design people saw us from, we always had fun doing whatever we wanted (Not disregarding whatever anyone might want us to do), but the number one thing is just our love for music, and from the get go all we've wanted to do is to resonate the way that our own hearts beat with music and make our own music the way that we make it. And like Anthony said, that's all we're doing now every day.
We're on tour right now. Every fucking day I get up, I go down to the gig and I think, 'How can we uplift people tonight? How can we be better than we are?'.
I sit at the Piano before the show, I'm like 'How can we write the next song? What can I write that Anthony's gonna really fucking like, that we can make something beautiful.?'
We're still trying to crack the code man, I feel like we're still a newborn band, we're just working and focused on trying to be as good as we can be, and I feel like we've barely scratched the surface of what it's possible for us to be. (*) "

A závěrem řeč,kterou pronesl Chris Rock na jejich adresu po konferenci,při úvodu do síně slávy:
Chris Rock spoke about the first time he saw the Red Hot Chili Peppers, when he intended to see Grandmaster Flash in Philadelphia, but ended up walking into the wrong club…
"My friends and I were like, 'What the fuck is this shit? There's a lot of white people in here'.
They came out and I couldn't understand a fucking word they said, and they had socks on their dicks! I had never been to a white show before, so I thought all white groups put socks on their dicks. Years later, they're one of the biggest groups in the world and getting inducted into the Rock and Roll Hall of Fame. They have black ties on their dicks tonight.
They started creating songs in the early eighties man, lots of songs that never even came out before, like 'Jerkin' off to Farah Fawcett' you know stuff like that. But let me tell you about the Chili Peppers okay… If Brian Wilson and George Clinton had a kid, he'd be as ugly as fuck! But he would sell like the Chili Peppers. He'd be FUN-KY! Okay…
The Red Hot Chili Peppers are the quitisential California band."

(*) -Flea,chtěl jsi tedy jednoduše říct,že jste stále parchanti? :D Ale chápu,takhle to nezní tak poeticky :))
Bless your souls,rest in peace,
Danny
Počet komentářů: 6

Rock Hall of Fame-proslovy (RHCP)

18. dubna 2012 v 20:54 | Danny |  Můj zvrhlý hudební styl
Rock Hall of Fame proběhlo v sobotu 14.3. a skončilo asi až v 1:30 ráno :)
Zatím jsem nenašla nějaký pořádný záznam průběhu,což mě mrzí,ale třeba to tam někdo dodá...dokonce se ani nedají najít pořádné videa z toho,jak jednotlivé kapely hrály svoje písničky! Koukala jsem i na Guns N' Roses a Beastie Boys a i pro ně existují jen nekvalitní záznamy-je to škoda,snad přibydou nějaká pořádná HD videa se záběrem na stage!
Nicméně se mi podařilo najít proslovy RHCP,takže je sem dávám-osobně jsem při tom,když mluvil Flea a Anthony brečela.I jen text mě dostal.A nebyla jsem sama-Flea osobně brečel rovněž a nejedna fanynka psala,že plakala,když Anthony mluvil o Hillelovi.

Projev Jamese Slovaka na počet jeho bratra Hillela
"Přebírám tuto cenu za mého bratra Hillela Slovaka. Vždy nám budeš chybět. Hillel miloval hudbu, rodinu, přátele a své fanoušky. Byl více než hudebník,byl také inovátor,daleko za jeho současností. Oslavujeme a ctíme si jeho dědictví a úspěchy v jeho životě. "

Proslov Chada Smithe
"Není nic krásnějšího v životě než dělat to, co máte rádi.Moci cestovat a tvořit hudbu s bratry,které milujete.
Naši fanoušci s námi byli od začátku až do poloviny,kde jsme teď.Je to zvláštní,protože se dnes večer díváme zpět za naší kariérou,ale my teprve začínáme...teprve začínáme,víte."

Projev Fleaho
"Vidím tu George Clintona a chci jen říct-Georgi,mám tě rád,chlape.Dr. Funkenstein,tolikrát jsi mi dal důvod žít.Tvůj život byl tak tvrdý...mám tě rád.
Lidé se mě často ptají,jak mohla naše kapela zůstat spolu tak dlouho,jsme spolu skoro 30 let.Víte,je tu spousta důvodů,nemůžu říci,že ego a peníze toho nejsou součástí,ale mnohem víc než to ohromně miluji hudbu.Všichni ti velcí rockeři před námi pro mě znamenají nesmírnou čest v této tradici.Každý den, každou noc před koncertem který máme, jsem na mých za*raných kolenou, modlím se k bohu, modlím se i k lidem, kteří přijdou na náš koncert, aby nás uviděli naživo.Je to více než cokoliv jiného, pálení, intenzivní touha ve mně hrát hudbu a ani v nejmenším případě se to nezmenšilo, jen to prohloubilo touhu jít dál.Jsme uvnitř svého vesmíru (*)...jsem ztracený.V tom momentě je každý ztracený,každý umělec,muzikant-zeptejte se někoho,kdo miluje to,co dělá.Dnes večer jsem mluvil s hudebníky,víte o čem mluvím.Když hrají jsou na jiné straně a jsou ztracení.Když jsem takhle ztracený,jsem skutečně odproštěn od všeho.A v tomto snu za svobodou je mé životní poslání.
Chtěl bych chvilku věnovat na počest Hillela Slovaka, který byl náš milovaný, drahý přítel, bez kterého bych nikdy nezačal hrát na baskytaru, kdyby mě o to nepožádal. Jamesi, děkuji ti za účast. Víš, on mi řekl, abych začal hrát na baskytaru, jammoval s ním, povídal si o tom,jak dělat hudbu. Miluji tě Hillele,navždy zůstaneš mým bratrem.Děkuji.
Chvilku bych také rád věnoval na počest výbornému hudebníkovi,Johnovi Frusciantemu....který byl významnou součástí naší kapely.Napsal pro nás tolik vynikajících sr***.Opustil nás s tolika úžasnými dary a propojením a prohloubením naší vazby-po hudební stránce změnil můj život navždy.A Chad a Anthony...miluji vás.Každý den jsem šťastný,že s nimi a s Joshem hraji.A Jack Irons a Cliff Martinez-jste kur** úžasní umělci.Díky za to,že jste s námi."

Anthonyho projev
"Seznámil jsem se s Fleam,když mi bylo patnáct.Myslel jsem si,že něco vím,ale moc jsem toho nevěděl.Říká se: být ve správný čas na správném místě-tak jsem byl ve správný čas na správném místě,když jsem ho potkal.Změnil můj život navždy a udělal ho lepším-a jsme stále spolu...
Další kluk,kterého jsem potkal v šestnácti a navždy mě změnil,byl Hillel Slovak.Tihle kluci věděli o hudbě,tvrdě cvičili.Jack a Hillel poprvé navštívili hudební školu ve stejný den.A já jsem nevěděl vůbec nic o nacvičování a hrání hudby,ale měl jsem rád tyhle kluky a oni mě pozvali do svého kruhu.
Brzy v historii Red Hot Chili Peppers jsem bojoval s některými démony a s drogovou závislostí.Moje kapela byla velmi trpělivá a soucitná ohledně mých problémů...jednoho dne bylo příliš pozdě, měl jsem kocovinu, upadl jsem do bezvědomí, a myslím, že Flea ke mně přišel, našel mě v malém jedno-pokojovém bytě nad pizzerií ​​a řekl: 'Anthony,jsi v pr**** a já nevím,co mám dělat.' Probral jsem se ze strnulosti a trochu protočil oči: 'Ale Flea,chtěl jsem být James Brown osmdesátých let!' A pohled do jeho tváře říkal: 'Do pr****,vždyť jsi byl,ne? Ok,půjdeme dál...' a on...odpustil mi!
Moji přátelé byli milující a měli dostatek odpuštění pro druhé a toto byl jen začátek mého tolikrát opakovaného žádání o trochu lásky a shovívavosti od kluků,kteří skončili jako moje rodina.
Nic se nemůže rovnat lásce k Hillelovi,který zemřel mladý.Víte,byli jsme mladí a žili jsme tvrdě,neškoleni ve způsobech života.A ztratili jsme srdce,duši a architekta Red Hot Chili Peppers v začátečním bodě,kdy se teprve připravoval změnit svou hudbou svět.
Hillel Slovak byl zábavný,krásný,stylový génius,přítel a kytarista a odešel od nás s něčím,co bylo...kapela, láska, touha pokračovat ve všem co děláme.Navždycky s námi zůstane a právě teď je tu s námi.A jako u mnoha věcí,když se dějí katastrofy,rodí se z nich nádherné věci-další věc,která se zrodila,byl vstup Johna Fruscianteho do kapely.Byl to ohromující mladý muž,Hillelův svěřenec,který patřil mezi mnohé jiné Hillelovy 'žáky' a jeho tvořivý duch nás vyhnal do nových výšin.Planul nadšením (*2) a je jedním z nejlepších umělců na Zemi a my měli to štěstí mít ho v kapele dvakrát a psát s ním hudbu.Jsme ti provždy vděční,Johne Frusciante.
Teď jsme s Joshem,který chce svůj projev o přijetí do Rock Hall of Fame přijmout tím způsobem,že dnes večer zahraje na kytaru.Josh je krásný,půvabný muž a nic mi nedělá větší radost,než s ním být v kapele.Popravdě,Chad,Flea a Josh jsou mými nejoblíbenějšími muzikanty na Zemi.
Mám velmi divokého otce a velmi mírnou matku a oba mě udělali tím,kým jsem.Chtěl bych poděkovat svému otci za seznámení mě s uměním,za inspiraci,abych byl volnomyšlenkář a mohl jít ven a najít to sám.Má velký podíl na tom,kdo jsem dnes a i když moje matka byla víc...mírná a zpomalující ohledně celé záležitosti,uvědomil jsem si o roky později,že jsem ji pozoroval po dobu asi 40ti let,kdy chodila do práce,oblékat se a vystupovat na veřejnosti.A ona mě tak naučila,co je to obléknout se,vystupovat na veřejnosti,natáhnout si kalhoty a jít do práce každý den a uspokojení,které z toho vychází.Takže díky moc,mami a tati,oba vás miluji.
Byli jsme šťastnější než většina ostatních. Mohli jsme pracovat s některými z nejlepších a nejúžasnějších hudebních mozků,včetně člověka, na kterého se dívám právě teď, Ricka Rubina.Mám tě rád,Ricku. Sedí hned vedle George Clintona, kterého mám také moc rád. Oba kluci jsou pro nás splněným snem,byli jsme děti, a oni řekli: 'Kdybyste mohli mít kohokoliv ve světě jako producenta,kdo by to byl?', Řekli jsme 'George Clinton' a oni řekli: 'Ok'. 'Co?!',byli jsme překvapení. Další věc, kterou víme,je, že jsme byli v Detroitu v Michiganu,s Georgem. A tak to začalo,díky Georgi,jsi navždy přítel."

(*) -ve skutečnosti tam bylo "inside the groove",ale zkuste si to přeložit,když nevíte,co to slovo znamená.
(*2)- Doslovně "He was on fire",ale to se rovněž špatně překládá :)

Všechny ty proslovy jsem překládala já,zabralo mi to asi hodinu a půl :D.Samozřejmě,že jsem využívala jak nějakých kusů od slovenských fanoušků,tak oficiálního anglického textu a mým pomocníkem byl Google.I tak jsem ale mnoho věcí musela přeložit za použití mého mozku a zde vidíte výsledek-nic extra.Takhle to nepoznáte,ale hromadu vět jsem musela přeložit velmi volně,protože do češtiny příliš nešly.
Ale i tak buďte vděční,že to máte česky! XD
Na nějaký další komentář k projevům jsem už příliš unavená,jen se opět ukázalo,že Anthony umí nádherně mluvit a že to mnohdy trochu postrádá hlavu a patu.A jak on,tak Flea mě svým projevem dojali.Nestydím se,že jsem přitom brečela.Bylo to pro Hillela,tak co.
A v tomto snu za svobodou je mé životní poslání!
Počet komentářů: 1

Teoretický průběh zítřejšího Rock Hall of Fame

13. dubna 2012 v 20:12 | Danny |  Můj zvrhlý hudební styl
Zítra budou slavnostním ceremoniálem uvedeni do Rock Hall of Fame Red Hot Chili Peppers a pár dalších borců,jako Guns N' Roses a Beastie Boys...Je to jedna z nejprestižnějších věcí vůbec,kam se hrabou nějaké ceny Grammy atp.
Na HBO bude 5.května vysílána upravená verze,což mě stíhá rozčilovat ze dvou důvodů:
1. Nemám HBO!
2.Proč až 5.5.?! To je za strašně dlouho! (Aspoň pro netrpělivou fanynku.)

Dle zdrojů to bude ze strany RHCP vypadat takto:

Bubeník Red Hot Chili Peppers v nejnovějším telefonickém rozhovoru na konci března prozradil, že kapela v rokenrolové síně slávy zahraje tři písně spolu s ex-bubeníky Red Hot Chili Peppers.
"Myslím, že zahrajeme tři písně. Nevím, které písně zahrajeme. Mohla by to být píseň Give It Away, spolu s dalšími bubeníky kapely Jackem Ironsem a Cliffem Martinezem, kteří se události zúčastní. Takže budeme tři bubeníci v jedné z našich písní "prozradil Chad Smith.
Smutné je, že bývalí kytaristé John Frusciante a Dave Navarro se nezúčastní ceremonií.

Uááá,doufám,že zahrají Give It Away,protože se 3mi bubeníky to fakt bude mít grády :).
Smutné hlavně je,že se neúčastní John Frusciante.Dokonce se už ví přibližně důvod,proč ten hajzl nepřijde:
Jak už déle víme, kytarista John Frusciante se ceremonie nezúčastní,Flea se k tomu vyjádřil: "Nemohu za něj mluvit, ale myslím si, že je v tom něco s jeho ex-přítelkyní".
Tak to je bezvadný,ne? John si nechá ujít něco tak prestižního plné tolika slavných lidí a s jeho snad ještě pořád kamarády proto,že ho odkopla holka?! Tak ať si pobrečí,napíše několik srdceryvných songů,ale ať sakra přijde!!! Já ho nechápu-člověk očekává,že to bude vážný důvod,proč nepřijde,něco jako krize v rodině,nedávná sebevražda,panická hrůza z lidí,nenávist k RHCP-ale to ne,pan John Frusciante se rozešel s holkou.
Tak doufám,že to byl nějaký velmi dramatický rozchod,abych mu mohla někdy do budoucna odpustit to,pokud zítra skutečně nepřijde.Co je pro změnu pozitivní je zjištění,že důvodem není konflikt se členy RHCP.
Otázkou samozřejmě také je,jestli je Fleaova informace dobrá,ale já bych tomu docela věřila.
Ještě jsem v souvislosti s úvodem do Rock Hall of Fame našla toto:

Kurátorský režisér rokenrolové síně slávy a muzea Howard Kramer ve videu ukázal kytaru bývalého kytaristy Red Hot Chili Peppers Hillela Slovaka.
Hillel Slovak kytaru rozbil na jevišti. Anthony Kiedis se odvolává, že je to jeden z jeho nejcennějších majetků.

Bohužel mi z toho není jasně,čí že je to nejcennější majetek.? Hillelův nebo Anthonyho? A proč se odvolává? Na co?
Na Youtubu jsem našla komentář,se kterým docela souhlasím:

It really sucks that John decided he's not going to participate in the RHCP induction into the Rock & Roll Hall of fame. He was such a huge part of the band's history & success. He wrote some of their biggest songs, was the longest lasting guitar player they've ever had, & also the best. Even better than Hillel, & I don't say that lightly, & as great a guitar player as Josh is, he's no Frusciante. I don't know why John's so uncomfortable attending, it's like he's ashamed of RHCP or something.

Nesouhlasím s částí o Hillelovi a jsem připravená kdykoliv a kdekoliv tvrdit,že Hillel byl lepší kytarista (a jakožto člověk bezpochyb) než John a obecně nejlepší vůbec.Důvod neúčasti už tedy tušíme,ale ten týpek má jinak pravdu...
Uvidíme,jak to bude.A doufám,že mi nějaký 'tubák udělá radost a dočkám se kvalitního záznamu z Rock Hall of Fame!
Počet komentářů: 2

16.part

6. dubna 2012 v 21:44 | Danny
Abyste si mohli odpočinout od RHCP,dám sem předposlední část mého a Evina příběhu :D

2. 2. 2010

Ráno jsme začali jako obvykle, snídaní a hádkou. Ale probíhala mezi Winry a Kaorem, já se do toho nemotal. Mám pocit, jako kdybych zaslechl vrtulník... Ale klidně to mohl být Kaoru a jeho hlasivky...
--
Zachránili nás! Zachránili nás!! Zachránili nás!!!
K večeru na pláž doletěl vrtulník, poté, co jsme díky tomu, že jsme ho slyšeli, rozdělali velký oheň a usilovně mávali.
Přistál kousek od přístřešku (kdyby ho zbořili, tak je snad pošlu zpátky!) a rozvířili písek, tak jsme nejdřív neviděli, kdo pro nás přiletěl. Z vrtulníku vystoupil pilot, jedna Japonka, postarší Japonec a kluk velmi podobný Kaorovi, svírající baťoh. Jakmile paní spatřila překvapeného Kaora, rozběhla se na dámu v nepohodlných botech oslnivou rychlostí. Objala ho, stejně i jeho zbytek rodiny. Jeho dvojče, myslím Hikaru, začal cosi japonsky štěbetat a potom z batohu vyndal podivnou růžovou hračku. Pochopil jsem - králíček Usagi. Když se tamti 4 dostatečně vybrečeli (+/- hodina), obrátili se na nás. Kaoru nám překládal to, co žvanila jeho máma: "Přiletí pro nás další nový vrtulník, do tohoto bychom se všichni nevešli. Zkontaktuji vaše rodiny, když mi dáte jejich čísla." S Winry jsme na sebe koukli.
"My už nemáme rodiny." Japonka po synově překladu chápavě a soucitně přikývla. Dále nám bylo sděleno, že nový vrtulník tu bude asi za 2 hodiny. Čekali jsme a paní a panu Kuchikiům jsme nastřídačku "vyprávěli", jak jsme tady žili. Hlavní slovo měl samozřejmě Kaoru, a jsem rád, že nevím, co říkal.Nejspíš nás pomlouval.
A poté, kdy už přiletěl druhý vrtulník, paní Kuchiki po dohodě s manželem řekla něco, co asi nedokáži napsat.
Chris
Počet komentářů: 2

Kam dál

Přijď zase! ;)