Dopisy lidem o tom, co bych jim byla bývala řekla, kdybych dostala šanci - 2

Velmi rychle bych se do tebe zamilovala.
Vím to, protože stačily asi dva měsíce a já tě mám hodně ráda. A ty mě, což je skvělé. Často se to nestává, většinou máme crush na někoho, kdo ji nemá na nás a obráceně.
Myslíš si, že mám sexy tělo, že jsem roztomilá, hodná a zábavná. Jsi milý a moc chytrý a docela pěkný. Nejlepší jsou tvé oči a husté řasy, které je rámují. Jsi o něco nižší než já, což mi připadá hrozně vtipné. Ale nevadí to.
A přesto spolu být nemůžeme, protože nás dělí kontinenty a hlavně proto, že jsi tak rozhodl. A to mi zlomilo srdce, mé křehké srdce z mýdlové bubliny. A proč? Protože chceš mít kariéru v jaderném inženýrství, a tak ses rozhodl nechat školy a místo toho jít k mariňákům. Nelíbí se mi to, nelíbí. Takhle nemáme šanci spolu chodit, protože jsi měl přijet a místo toho budeš u zelených mozků, od nichž na rok nesmíš ani na krok.
Debilní armáda. Nenávidím rozkazy a nedokázala bych je plnit, jak to, že ty ano?
Trošičku mě mrzí, že jsi ani nezvážil nás dva. Ano, nikdy jsme spolu nechodili, protože jsme to nestihli. Ale kdybych mohla zůstat, určitě by se tak stalo, protože se k sobě hodíme. Aspoň myslím. Sice se bojím, že bychom možná v budoucnu nenašli společné zájmy, protože ti připadá dobrý film Interview a já vůbec nerozumím fyzice. Hodně si vymýšlím a jsem celkem spratek, který si z tebe rád utahuje, což ti naštěstí nevadí. Rozbrečí mě ledacos, a tobě se to povedlo několikrát. Ale určitě by to nějakou dobu fungovalo.
Trvalo šest let, šest zatracených osamělých let, než jsem někoho měla. Byl jsi moje první střízlivá pusa. Moje první líbání. Nevadilo ti mě to učit, ač jsi ze mě měl trochu srandu a jsi mladší než já.
Chci tě a děsně mě mrzí, že se to nepovedlo a možná se to nikdy nepovede. Přitom bychom oba chtěli. Mít ale já tvoje rozhodnutí na svém místě, tak ho odložím a dám ti šanci. Bohužel ne všichni berou tolik ohledů na ostatní, a to je možná mé mínus.
Možná mě čeká dalších šest osamělých let. Víš, první dva roky mi to nevadilo. Měla jsem spoustu práce se školou a byla jsem obecně dost zmatená. Ale ty další 4 roky byly celkem nepříjemné.
A teď, když jsem okusila, jaké to je, jaké by to mohlo být, jsem o to byla připravena. Kruté.
Víš, proč nevěřím v Boha, chlapečku? Protože kdyby nějaký byl a měl být dokonalý, tak nebude krutý. Nejen v tomhle, ale také v tom.
Nechci, aby mě tak krátký zážitek tak intenzivně bolel, ale co nadělám. Třeba jednou budeme mít šanci. A třeba to nebude za šest let.
 


Midwest v teplákách a s batohem

6. března 2018 v 5:21 | Danny |  Studium v kukuřičných polích Kansasu
Američani jsou fakt hodně jiní než Češi. Hlavně Midwest, v němž se teď nacházím, je jak jiná planeta.
Takže pojďme na to v bodech (to be correct, v odrážkách):

- Ranch, Ranch everywhere. Dressing, který chutná jako něco mezi tatarkou a italským dressingem. Nic světoborného, ale tady je to modla. Ranch se jí se vším, je populárnější než kečup nebo hořčice. Moje spolubydlící Maya dokonce jí PIZZU namáčenou v Ranchi. Což mi teda připadá jako prasárna, ale hele, už jsem tady jedla i pizzu s těstovinami jako toppingem - mám totiž takový debilní zvyk zkoušet nové věci a to i ty, u nichž nevím, co ta slova v jídelním lístku znamenají. Tohle se jmenovalo "zitti pizza". No, tak zitti jsou trubičkiovité těstoviny.
- Dresscode: tepláky a pantofle. Samozřejmě, pokud někdo pracuje jako top manager, tak ne. Ale do supermarketu se chodí v teplákách, bez podprsenky a v domácích pantoflích nebo plážovkách, i když je venku - 5 °C. Ovšem pozor, tohle se mi vlastně líbí. Všichni vědí, že nejdete na módní přehlídku, ale že jste prostě vypadli z bytu pro chleba a mac'n'cheese
- holky na univerzitách v USA nosí batohy, zatímco u nás (aspoň tedy v Praze) nosí aspoň půlka kabelku. Takže opět, tady nevypadám tak nemódně. A co si budeme povídat, batoh je do školy daleko praktičtější a zdravější pro záda/ramena. Akorát jsem ještě nepřišla na to, čím to je, že Češky mají kabelky a Američanky batohy. To tolik kašleme na studium, že nosíme leda tak propisku a kafe?
- o metalistu/punkáče nezavadíš
- čaj se prosím pěkně vaří tak, že narvete sáček do studené vody v hrnku a ten ohřejete v mikrovlnce. Z nějakého důvodu mi to připadá barbarské
- ohřívání studeného mléka prý je těžce neamerické, řekla mi spolubydlící Hannah
- žehlička? Nope. Žehlíme v sušičce, a to tak, že než jdeme ven, tak dáme sušit tričko na 10 minut, aby bylo bez záhybů
- okno se neotevírá. Místo otevření okna zadarmo větráme větrákem, který žere energii
- zbraně. O tom snad nemá cenu mluvit. Tohle na USA fakt nenávidím. Před asi 2 týdny střílení ve Floridě, furt nic. Kolik střílení ještě bude, než s tím někdo konečně něco udělá?
A co je fakt super, tady se smí nosit zbraně i do kampusu. Hurá. Konec konců:

(sorry, odmítá se to otočit. Vyfoceno ve škole.)

- studenti v hodinách skutečně odpovídají profesorovi na otázky položené celé třídě. U nás je ticho. Je jedno, jestli je to střední nebo vysoká škola, často prostě hrobově mlčíme. Nevím, čím to je. V Americe se očividně lidi tolik nestydí, asi je fakt pravda, že jsou odmala učení, že nevadí, když chybují. A taky pochybuji, že je učitelé tolik zesměšňují jako se to děje u nás, když odpovíte špatně - už na základce jsem se s tím setkala, o dalších stupních vzdělávání netřeba mluvit
- stáže, zájmové skupiny, pracovní zkušenosti, ambice - v USA je to neskutečně důležité a internships jsou seriózně braná věc a je občas dost těžké se na ně vůbec dostat. Neříkám, že u nás vás vezmou na každou stáž, ale tady je ta soutěživost opravdu daleko vyšší. Stejně tak v reálné práci. A kdo nemá během college nějaké členství klubech, tak neexistuje. Tady na KSU jsou občas roztomilé kluby, jako třeba klub the Burrow, který se týká Harryho Pottera, nebo Star Wars klub. To fakt nemáme. Jsou tu samozřejmě i kluby jako Leadership, Black Students Community či Mental Health Advocates. Vybere si úplně každý
- patriotismus. Že mají vlajky na trávníku a hrají hymnu při každé příležitosti jsem věděla. Ale že i většina produktů je hrdě označena americkou vlajkou? Tak třeba kartářek na zuby by teda vážně nemusel mít na obalu americkou vlajku. To se mám cítit vlastenecky i při odstraňování zubního plaku?
- to debilní popotahování. Američani jsou v tomhle jako Japonci, prostě na veřejnosti nesmrkají, protože to považují za neslušné. Jedna Američanka mi to dokonce přirovnala k močení na veřejnosti. Tak hlavně že hlasité pofrkování po celé dvě hodiny je úžasně vkusné
- univerzitní menza poskytuje snídaně, obědy, večeře. Ta naše má otevřevá jen 3,5 hodiny a hele, vlastně ne, Arnošta z Pardubic je zavřená :DD
- univerzita má vlastní policejní stanici
- fyzické i psychické nemoci se tu berou vážně a pokud o to požádáte, tak vás bez keců zařadí mezi studenty s upraveným přístupem. Nikdo neodsuzuje, snaží se vyjít vstříc
- jsem tu dva měsíce a zatím jsem ani jednou nemusela nikde ve školní práci používat citace. Alelůja. Ale platí to spíš jen pro bakalářské studium
- nekonečno úkolů. Úkoly z hodiny na hodinu. To mě děsně sere. I vzhledem k předchozímu bodu je to celé jak zpátky na střední. Předměty se v týdnu opakují, nejsou jen jednou. Na druhou stranu, je pravda, že díky neustálé práci po celý semestr má každý test/úkol/jiný typ assignment menší hodnotu, celková známka se skládá z několika faktorů. Takže se rozhodně nestane, že neděláte 4 měsíce nic, pak jdete jednou na test, na nějž se musíte nadrtit 30 stránek poznámek, a pak podle něj dostanete celou známku. Vzhledem k mé prachbídné paměti mi tohle vyhovuje, učit se po kouscích. A vidím, že dělám skutečné pokroky a něco si z té školy pamatuju. Zatím mám taky samá Áčka, huh. To doma neplatí, jsem dvojkař/Béčkař a valnou většinu naučeného úspěšně zapomenu
- kontrola občanky při nákupu alkoholu je skoro 100%
- reklamy v televizi jsou naprosto nesnesitelné. Nevypadá to, že by měly nějaké limity (u nás je to 12 minut reklam během hodiny vysílání max.) a skákají třeba každou 2. minutu. Navíc jsou občas dost explicitní, třeba o rakovině, daleko výraznější naznačování smrti, víc utahování si z někoho... celkem překvapivé na zemi, která je v mnohém tak prudérní
 


Danny nepotkalo tornádo, ale letadlo

3. února 2018 v 6:45 | Danny |  Studium v kukuřičných polích Kansasu
O Kansasu mi hodně napověděl Tinder: I mean, všechny místní kluky charakterizuje jedna až tři z následujících vlastností:
1. Army guy
2. fotka s rybou
3. pes

Na koho to sakra zabírá? Asi na venkovské holky, ale proboha, to je tady každý takový? Vojáci mě spíš odpuzují, rybaření mě nezajímá a když tvůj pes vypadá atraktivněji než ty, tak máš mít Tinder pro psa........ ... ..........
Anyway!
Cesta sem byla jedním slovem příšerná.
A více slovy?
Ok, takže jsem vyrazila 4. 1. s tím, že 5. 1. jsem měla být na místě. Ehehehe, how naive. Z Prahy do Londýna to bylo v pohodě a dokonce nám na palubě dali vodu - heh, je zvláštní, jak to teď beru jako úžasnou věc, když si pamatuju doby jako malá, kdy bylo jídlo v ceně letenky a dětem dávali takové ty dětské balíčky s mini pastelkami a omalovánkami.
Londýn-Boston už byl horší. V Bostonu zuřily příšerné vánice, lety se rušily, lidi panikařili, letadla zamrzávala na dráze. Takže do Bostonu jsme měli zpoždění, tudíž jsem si, ještě celá důvěřivá k službám aerolinek, myslela, že kvůli tomu zpoždění zmeškám navazující spoj. To se nestalo, protože když jsme slavnostně ve 21 hodin místního času s tříhodinovým zpožděním přistáli, tak jsem se z mobilu dozvěděla, že můj navazující let byl jen pár hodin před odlepením se od země zrušen. A že se, díky za upozornění předem, přesouvá o 36 hodin později. Bez předem domluveného hotelu a amaerického čísla jsem si to fakt užívala. Volala jsem infolinkám aerolinek a hotelů jak zběsilá, na čemž jsem provolala nakonec 5 600 Kč, protože jsem se domnívala, že infolinky jsou zdarma. Nikdo mi to nezvedal, všude odpovídal jen automat a oznamoval čekací dobu na lince.
Nevadí, hotel Hilton blízko Logan Airport byl drahý a krásný, akorát že jsem v něm neměla co jíst, snídaně stála 15 dolarů, což nepřipadalo v úvahu, a venku bylo mínus 20 C, takže že bych si zrovna skočila na prochajdu pro svačinku taky úplně ne.
Nakonec to probíhalo tak, že jsem snídala bonboniéru Ferrero Rocher, kterou mi dala ještě doma babička k narozeninám, a já si ji prozřetelně vzala do batohu. A zapíjela jsem to studeným čajem, protože mi nešla na hotelovém kávovaru zprovoznit horká voda (přičemž to je základní funkce kávovaru, že). Fun, fun times.
Ten následující celý den volna jsem se rozhodla, že vlezu do centra Bostonu, mého milovaného Bostonu. Hotelový bus mě hodil na MHD spoje a dostala jsem se krásně do centra k Red Sox Stadium, jenže jak už jsem zmínila, bylo mínus dvacet, vál ledový vichr a venku se nedalo chodit déle jak 5 minut. Tudíž jsem to z výlezu stanice zvládla akorát tak do T-Mobile, kde mi dredatý cápek metr šedesát nepomohl se SIMkou a pak rychlým joggingem přes přechody do restaurace UNO, která mi tak chyběla. Mám ráda jejich flatbread a mac'n'cheese... i jak to uvnitř vypadá.
Odtamtud jsem se kupodivu dohrabala k Red Sox Stadium, který byl samozřejmě zavřený. A naproti byl Boston House of Blues, což byl primárně můj cíl. V biografii o Davu Grohlovi jsem četla, že tam jednou dělali FF nějaký private concert a že je to cool místo, tak jsem tam chtěla zajít. Nakráčím k tomu skvěle vypadajícímu podniku v otevírací době, pět odpoledne, a oni mají zavřeno. Paráda. Mínus dvacet, padá tma. Úspěšný den.
Dalších 15 hodin zabitých stresem nad přesuny letů, volání aerolinkám, snaha o refunds a podobně. Z Bostonu do New Yorku, kde jsem měla akorát rychle přestoupit na letadlo do Chicaga. Tak se ptám ještě před odletem United Airlines zástupců, jestli musím znovu odbavit zavazadlo, nebo mi to v rámci connection flight odbaví oni, páč já mám jen hodinu na přestup?
Ujišťují mě, že no worries, madam. Tak super.
Na newyorském La Guardia se párkrát ztratím, méně přehledné letiště jsem zatím neviděla. Trefit správný terminál a gate je těžké, ale pohoda, jsem na čas, dokonce si stíhám somrácky načerpat vodu.
V Chicagu po dalším zdržení vystupuju, mám plné zuby mrňavých sedadel a chci konečně spát. V Chicagu už mám domluvený hotel, protože s kufrem nedokážu 11 hodin čekat na letišti, které nemá uložné prostory.
Nakonec se ukazuje, že jsem se nemusela obtěžovat, protože po padesátiminutovém čekání u pásu na zavazadlo se připojuju do fronty lidí, jejichž zavazadlo nedorazilo.
Delta Airlines, do níž jsem v NY přestupovala, mi ztratila kufr. Kufr, v němž jsem měla VŠECHNO, včetně oblečení a léků, jež musím brát každý den jinak dostanu panic attacks, byl v piči a já neměla nic. Kromě batohu, ve kterém jsem ale neměla ani pitomé spodní prádlo nebo hřeben. Takže jsem se následující dny kreativně česala pinetkou. Yay.
Kupodivu jsem se mentálně nezhroutila, což mě naprosto fascinuje, protože to by byl ten pravý moment na starý dobrý nervous breakdown.
Následující den s dalším dvouhodinovým zpožděním jsem konečně, konečně dorazila do cílové destinace. Pozitivní na tom bylo, že na cestě z Chicaga do Kansasu jsem u American Airlines nemusela platit poplatek 25 dolarů za zavazadlo.
7. ledna v podvečer jsem konečně vylezla na cílovém pidi letišťátku. Další dny byly také radostné, protože hned 8. ledna, v pondělí, nám začala týdenní orientace na Kansas State University pro zahraniční studenty. Nic proti té ideje, bylo to vlastně nesmírně užitečné, ale ani jsem se pořádně nevyspala, potřebovala jsem obtěžovat aerolinky, a místo toho jsem byla se stovkou cizích děcek v nějaké aule a snažila se pochopit místní health care systém.
Kufr našli po 4 dnech. Díkybohu.
Ale teda, že to byla cesta.

Will post updates soon Úžasný

Danny jede do Kansasu za Dorotkou, snad nepotká tornádo

1. ledna 2018 v 17:15 | Danny |  Studium v kukuřičných polích Kansasu
Danny možná nepotká tornádo, ale turbulence a dva inche sněhu asi dost pravděpodobně.

Někdy před tři čtvrtě rokem jsem se přihlásila do výběru na semestrální pobyt na Kansas State University pod záštitou Univerzity Karlovy a teď v lednu se hodlám sklidit....sklidit plody svého úsilí, nebo taková nějaká pozitivní sebestředná blbost.
Proč Kansas, ptají se mě vždycky.
Tak nejdřív, proč vůbec jet na semestr do zahraničí: protože nástup na vysokou školu v ČR byl argument pro mě samotnou, abych mohla jet studovat do ciziny, jelikož tímto způsobem je to ta nejpřístupnější cesta. Aha, haha. To je argumentace kruhem (nebo taky něčím úplně jiným), co?
Proč jet do USA: protože tam bydlí Anthony. Ano, i po všech těch letech jsem obsessed fan a tímto zdravím Aničku, která mi v 16 letech řekla, že jsem na platonickou lásku stará. Aha, haha. Tak po 5 letech furt stejný. Ano, Anthony K. pro mě vždy bude důležitý (a já pro něj neznámá, to jsou ty neměnné), ale ač to mému romantickému srdci nerada přiznávám, motivace jsou (i) o něco sofistikovanějšího charakteru. Myslím, že jejich vzdělání třetího stupně je skutečně kvalitní. To samé si sice nemyslím o vzdělání prvního a druhého stupně, ale proto jsme se tu dnes nesešli, že jo... Sešli jsme se, abychom zde uctili památku jednoho imbecila, který si myslel, že s úzkostně-depresivní poruchou, deficitem znalostí i známostí a automatickými výpadky paměti dokáže uspět v zahraničí. Nyní zahraje nebožtíkova nejoblíbenější *Blood Sugar baby, she's magik, sex magik, sex magik* Cože? *still ace, tho*
No a Spojené Státy jsou velké a zkoumáníhodné, ač zároveň politováníhodné, protože ano, vím, jak to tam chodí. A ne, nevím, proč lezu dvakrát do stejného bahna, když poprvé mě skoro utopilo: aneb Danny chce být au-pair v USA (humorné čtení na halloweenskou noc)
Proč do Kansasu: protože přihlášek do USA jsem si všimla pozdě nebo nevím co a už byl jen New York, New Orleans a Kansas. A to máte jednoduchý - New York chtějí vždycky všichni, a tak se tam dostanou jen ti nejnadanější. Danny is out. A také je extrémně drahý. Neworleanská univerzita zněla slibně, ostatně město to musí být krásné a je známé, ale jejich univerzitní stránky jsou tak zmatečné a fugly (= fucking ugly), že jsem je tak nějak vyřadila z výběru. Taky proto, že jsem se v nich absolutně nevyznala. Takže pro všechny PR zaměstnance univerzit a jiných škol: chcete-li studenty, dělejte jednoduché stránky. Chcete-li chytré studenty, pokračujte ve své dosavadní činnosti.
A tak mi zbyl Kansas a hele, co si budem - Kansas State University sice může být stokrát uprostřed pole, ale podle stránek a veškerých recommendations od ostatních Čechů vypadá opravdu krásně. A prý to ani není kukuřičné pole a široko daleko nic. Takže letíme za Dorotkou. Za 3 dny. Žalostně nestíhám.
Mám strach, samozřejmě, že mám strach. Hlavně z toho, že se znova mentálně zruinuju a to už nepotřebuji, díky moc. Kdyby mě to rovnou zabilo, tak je to super, ale postupné zhoršování? Nope. #shutupyouedgelord
Ale co, trénovala jsem na USA čtyři měsíce tím, že jsem v rámci programu pod UK žila se třemi Američankami, které v Praze byly na studium na jeden semestr. A že mě jejich hloupost téměř dohnala k něčí vraždě :D
Tudíž se tu po dvou letech scházíme, abychom opět oživili mé neperiodické a nesourodé zápisky "z cest". Get ready.

Pozn.: Celý článek se dal shrnout tak do dvou vět, co? Nevadí, aspoň jsme si početli.

She's freeky and I like her a lot! Yolandi Visser

7. února 2017 v 16:28 | Danny |  About...
Nemůžu si pomoct. Mám female crush na Yolandi Visser, tu maličkou šílenou zpěvačku z Die Antwoord. Ale když ona je cool, jasný?
Samozřejmě, moje holčičí crush nemůže soutěžit s láskou k Anthonymu a těm ostatním na spodnějších místech, ovšem víte co. Nemilujte někoho tak bláznivého.
Yo-yo-landii je 32 let, ale pořád vypadá o hodně mladší. Je roztomilá i sexy. Je divná a zpívá vysokým hláskem. Působí jako posedlá voodoo panenka, když má ty kontaktní čočky rozšiřující zorničky a opakuje I fink u freeky and I like u a lot!
V klipu Ugly Boy vypadá obzvlášť úžasně:


Její vlasy jsou kapitola sama pro sebe - mullet v naprosto originální podobě. Tenhle účes vymyslel kdysi Ninja, její partner, a podle jeho návrhu pak byl zrealizován. Nejdřív se mi to moc nelíbilo, ale teď mi připadá, že ten účes k ní patří a charakterizuje ji.
Měla i rovné vlasy, pár měsíců zpátky se na chvíli "vrátily" v klipu Banana Brain (který si pořád pouštím dokola, because she's cute). A jak vyšívá ta maminka Je suis is Die Antwoord :D



Jejich hudba vám na první poslech nejspíš nesedne. První jejich klip jsem viděla kdysi dávno, když jsem zjistila, že se v něm objevuje Flea od mých milovaných RHCP. Je to v Ugly Boy, kde je hodně krve a to Yolandino voodoo šeptání, takže se mi líbil spíš výskyt celebrit (Jack Black, Marilyn Manson a ta holka Clara s výrazným obočím, co hrála teď Enchantress. Delevingne. To příjmení mi dává zabrat, holt se ho budu muset učit po kouskách jako před lety Californication :D).
Nicméně, časem jsem tomu přišla na chuť, protože I Fink U Freeky! That's cool. Tohle bude jednou moje písnička s boyfriendem, jestli kdy vůbec nějakého budu mít. Never mind, never mind!
Neuvěřitelné, že tahle panenka vypadá na něco kolem 20, ale už má dceru Sixteen, mimochodem právě s tím Ninjou, se kterým také tvoří Die Antwoord. A Sixteen má po mamince podobný účes. Cool kid, cool kid.
Yolandi je z JARu, což by vás možná nenapadlo, protože je bílá. Stejně tak Ninja. Znají se od dětství.
No a taky má fantasticky ploché břicho, které je pro mě #goals. Ach bože. Moje 20% gayness patří jí.
V rozhovorech je na novináře často dost drsná, to i Nija. Nesnášejí, když je někdo špatně interpretuje. Což se nedivím.
Zároveň je ale zlatá, na koncertu byla úžasná a i když se vám možná nezdá sympatická, ve filmu Chappie je prostě nejlepší postavou (když pomineme Chappieho samotného)!
A miluje krysy :D! Ach jo. ZEF queen.
Nebojí se dělat naprosté trhlé věci. Jako pusťte si Cookie Thumper, to je fakt moc. A tam vypadá tak na 17, o což je to horší.
Celá jejich tvorba je vůbec taková zvrhlá a sprostá, ale neskutečně mě to fascinuje. Nemůžu přestat. Navzdory tomu, že téma sexu mě absolutně nezajímá. Spíš mě fascinuje ta odvaha a to provedení. Dear God
Yolandina africká angličtina s přízvukem? Srandovní.


A trocha romantiky na závěr (ne, fakt. Žádný perverznosti, leda vulgarity v řeči):


Příběh dvou gangsta vozíčkářů. To chceš.

Vůbec nevím, proč tohle píšu. Asi že to nemám komu vyprávět.
Stay high

Pokus o automatické psaní aneb whatever forever

22. prosince 2016 v 16:54 | Danny |  Tvorba k pláči (příběhy)
Když se nudíte (při hodině), vymýšlíte buď blbosti, nebo máte skvělé nápady. Tohle je nejspíš obojí.


Mosh pit je nebezpečný
Skok z okna je nebezpečný
Sebevražda je nebezpečná - Co když nevyjde? A co když vyjde?

S křížkem po funuse
pomalu sunu se
pro zlaté prase

whatever

Bílé vločky už tu dlouho nebyly, protože v Praze kvůli atmosferickým podmínkám sníh moc nepadá

Takový ten malý taneček, který předvádíte na zastávce, když máte radost

Kdybych byla slavná, je tohle dílo vysoce hodnocený surrealismus
Protože ale nejsem, je to jen polívka z pytlíku. O ničem. Bullshit. Žádná Pullitzerova cena

Is gay gay?

Čekám, až se finálně zblázním, protože nevím, jaké stěny má blázinec zevnitř. A v polstrovaném vězení by se dobře spalo

Punk je agresivní, ale copak takový nebyl každý z nás? Tak zen být od narození nemůžete

I wish I were enough

Polštáře mohou být z betonu, když chcete spát jako Růženka, ale i když si s insomnií tykáte

Matematika je prý královnou věd. V tom případě předpokládám, že jsem její nevolník

Co všechno obsahují šatníky?
Zkusil do nich někdo někdy dát ledničku? Když v ní prý necháte otevřený mrazák, tak shoří. Hořící lednice zní oxymoronsky. Roztečou se v ní pak nanuky nebo ne? Ruská sibirka by to vydržet mohla

Jóga vás učí flexibilitě, ale zpočátku u toho vypadáte debilně

Chybí mi přátelé a osobní dopisy psané rukou a krasopisně nadepsané jméno na balicím papíře

Cení se výstřednost nebo normálnost? Každý tvrdí, jak je bláznivý, ale opravdu málokdo šel s králíkem do nory a snědl dortík s nápisem "Sněz mě" (ostatně, co jiného s ním? Přece ho nedáte dětem)
Mimochodem, není tak sladký, jak vypadá

Life is pain

Khaki barva je hnusná, stejně jako okrová a jsou přeceňované

Hlad je jasná zpráva, takže si ty těstoviny dejte. Jestli nemáte alergii. V tom případě brokolici.

Už vám někdy upadla ruka?
A morálka?

Dopisy lidem o tom, co bych jim byla bývala řekla, kdybych dostala šanci - 1

13. listopadu 2016 v 16:29 | Danny |  Dopisy lidem, které jsem nějakým způsobem ztratila
Čím jsem smutnější a osamělejší, tím důrazněji si uvědomuji, že kdybych se měla charakterizovat jedním či dvěma slovy, bylo by to: I miss.
Můžu se snažit jak chci, ale nedokážu se smířit s bolestí, kterou mám uvnitř a která často souvisí s tím, že mě opuští lidi, u kterých jsem si to nepřála a kteří mi tím pádem chybí. Jsem přehnaně citlivá (i když jsem zároveň cynik) a potřebuju se z toho vypsat. Neumím nechat lidi jít, nechci, aby ode mě kdy odešli.
Jsou milionkrát horší věci a svým způsobem si přijdu trapně, že mám opakující se sny o tom, jak se potkávám s lidmi, kteří už nemají o mě zájem a jak se v těch snech situace mění nebo naopak zůstává stejná a ty lidi mi říkají, jak mě nenávidí.



Na koleji chcíp pes. A mně to tak vyhovuje

30. října 2016 v 0:53 | Danny Depresso |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Od konce září bydlím na koleji Komenského. I když jsem pražská. Jo. Moje spolubydlící je kupodivu taky pražská. Ale nikoho to zas tak netrápí a v dnešní době se dá sehnat kolej, ačkoliv jste z toho místa. Jiné časy. Spousta starších lidí se tomu stále podivuje, když jim říkám, že jsem tu kolej v pohodě dostala.
Je to tam fuj. Na má vysoká očekávání to prostě nestačilo. Říkala jsem si, že jelikož se jedná o jednu z nejdražších pražských kolejí, je to jistě jedna z těch nejlépe vybavených - a o to mi šlo. Jo pendrek, Danny.
Komenského stojí v dvoulůžkovém zhruba 4 100 Kč na měsíc. Tak jsem doufala, že to bude jedna z těch lepších.
Možná je, v porovnání s ostatními - pak si ale radši nechci představovat ty levnější koleje.
Bydlíme se spolubydlou v buňce, která se skládá z dvou dvoulůžáků a jednoho jednolůžkového. Tyto pokoje mají společnou kuchyňku, kde není absolutně nic jiného, než mrňavý dvouvařič. Hrnce? Pánev? Mikrovlnka? Rychlovarná konvice? Use your imagination...
Dále je tam pár rozvrzaných skříní, kam se jakž takž naše věci vejdou. I když já třeba skládám talíře a misky na sebe a občas na to třeba naležato položím konvici nebo postavím krabičku od jídla, až to připomíná šikmou věž. Pokud s tím nechci spát v posteli, není zbytí. Fuja to je.
Zařízení je socialistické, sem tam je něco trochu novějšího, ale většinou ne. V lednici mám jednu debilní přihrádku. V lednici, která má být pro pět lidí a je asi tak metr padesát vysoká, asi jako hobit. Nic se tam nevejde. I ten hobit by měl problém.
Na pokoji mě nejvíc sere betonový parapet. Je to holý beton, takže se nedá otírat a když se o něj jebnete hlavou, taky by vám to mohlo způsobit otřes mozku. #Roommate tested
Skříně vržou jak kdyby je člověk při každém otvírání a zavírání vraždil, což je pitomé, když se snažíte ostatní spáče nevzbudit. Huh. Ale to je jedno, to je jedno.
Není pravda, že na všech kolejích je kravál a společenský život. U nás je klid. Asi je to tím, že žiju v přízemí a to ještě v rohu budovy, takže nás nemá moc kdo rušit, i když někteří zdatní jedinci to samozřejmě dávají. Ale že by mi někdo ve tři ráno hlučil s párty vedle a nade mnou někdo hrál bowling s lidskými hlavami, to ne. Na to si (skoro) nemůžu stěžovat.
Je taky pravda, že zařízení samotného pokoje je sice k pláči a opravdu jsem se tam při první prohlídce rozbrečela, a pak to zapila panem Becherem - ale. Jakmile si tam přitáhnete svoje věci a zkrášlíte, docela se to dá.
A se slušnými "sousedy" se to dá. A internet jede bez chybičky.
Jen si myslím, že lidi slušně ojebávají těmi popisy ohledně kolejí.
Z popisu Komenského


107 x jednolůžkový, 75 x dvoulůžkový pokoj v buňkách. V každé buňce je kuchyňka s vařičem, koupelna se sprchovým koutem a toaleta. V každém ze tří pater je studovna. V přízemí se nachází posilovna, společenská místnost s klavírem, ve vestibulu jsou nápojové automaty a v suterénu prádelna

se vyklubalo, že buňka se skládá ze dvou dvoulůžkových a jedno jednolůžkového pokoje, ne z něčeho menšího, jak by z toho člověk mohl usoudit. Já vím, že jsem blbá, ale i moje spolubydlící to pochopila tak, že buňku tvoří buď jen jeden dvoupokoj, maximálně jeden dvoupokoj a jeden jednopokoj, tedy že koupelnu a kuchyň sdílí maximálně tři lidi.
No tak ne. Uh.
Taky vám nikdo neřekne, že za všechno musíte platit, byť platíte nájem - za půjčení pračky, žehličky, luxu, posilovny, na co si vzpomenete. Jasně, ty částky nejsou tak velké, jenže když se to sečte...nemluvě o tom, co fakt nechápu - když platím za vodu, tak do té pračky teče jako nějaká jiná voda, za kterou platím extra?
Ještě bych se tak nerozčilovala, kdyby mi v 50% případů ta jejich posraná pračka nezdechla. V půlce případů zkrátka neodeče voda, takže v bubnu zůstane malé akvárko a pěna a ženská z vrátnice vám na to řekne, že si na to nikdy nikdo nestěžuje a že je to cajk. BITCH WHERE, chce se mi řvát. Takže za 12 korun vytáhnu prádlo v horším stavu než předtím.
Nebo jsem nepochopila z popisu to, že v kuchyňce je POUZE ten vařič. Tak nějak jsem tomu rozuměla, že je tam třeba ještě něco a tohle je schválně zvýrazněno.
Co nadělám. Aspoň si můžu dělat věci víc po svém, než doma. I když tak nějak partyzánsky. Aspoň přežiju apokalypsu.
Eeej heej. Vítězství.
Spolubydlící je hrozně ukecaná a relativně hlučná a dělá mi tam tak trochu bordel, ale mám ji ráda. Je s ní sranda, je přátelská a vždycky se mě zeptá, jestli si něco může půjčit. A že já si na to potrpím - hrozně ráda někomu něco dávám i půjčuji, ale nesnáším, když mi někdo bere věci bez mého vědomí. A nikomu bych nepřála, aby mi kdy zničil nějakou knížku. Myslím, že by žil velmi krátký život s brutálním koncem.
Dneska to bylo bez humourů, já vím. Mám depresi jak cyp a jsem vyčerpaná. Tak se seznamte s peklem vy, kdo o kolejním životě uvažujete. Ale berte mě s rezervou /vlastně, berte mě i bez rezervy či zálohy, prostě mě berte a mějte mě rádi, dík/, na některých kolejích je fakt takový ten akční binec, jaký si každý pod kolejním životem představuje.
Tudíž jestli toužíte po starém dobrém socialismu a samostatnosti a jiném stylu života, račte se nechat podvést za skvělou cenu čtyři tisíce bez DPH!

P. S.: Vážně se to dá. Ale jo...ale jo...jsem o tom tak na 60% přesvědčená. Chcípnu určitě na něco jiného, než je všudypřítomný prach a lomoz skříní.


#5 Stříhání knížky

17. září 2016 v 16:16 | Danny |  Denní dávka debility
Víte, být idiot je občas zábavné, daleko častěji to však končí katastrofálně - dnes to odskákala má knížka Zpovědi podezřelé, celkem kvalitní to paperback, obsah už je trochu diskutabilní.
Nicméně, jednou zásadní vadu na kráse jsem však objevil za půlkou knížky. Dvě dvojstrany nebyly při tisku odděleny, takže jejich horní rohy přiléhaly k sobě a stránky nešlo otevřít.
Tak si říkám, to je práce pro Střihorukého Edwarda. Jenže jak by rozumný člověk mohl předpokládat, rozhodně jsem to nerozstřihla správně, takže teď mám čtyři okousané stránky a vypadá to, jako by si na knize pochutnala myš s křivým skusem...
Stay tuned for more personal bullshit

Kam dál