Květen 2012

Jak se stát oblíbenou ve třídě v 15 krocích

29. května 2012 v 20:48 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Zde najdete výborný návod, jak se stát oblíbenou holkou ve třídě. Funguje bezchybně. Je jak pro barbínky, tak pro malé děv*y.
A zde je to, co k tomu nezbytně potřebujete:

1. Falešný úsměv, je jedno, zda bude bezduchý, nebo křečovitý. Hlavně ať to OMG nevypadá jako přirozený úsměv! Přece si ta úča nemůže myslet, že na ní budu plýtvat svým sexy zářivým úsměvem, který patří mému klukovi?! A super křečovitě se musím usmát na tu holku, co ji chybí to cool tričko z toho shopu, co je poslední dobou tak in! A když už nezvládám nic náročnějšího, pak bezduchý úsměv blbé holčičky je dostane do kolen!
2. Móda. Naprosto nejvíc sexy oblečení, co na tom, že v tom vypadám jako koule špeků, nebo jako děvka! Hlavně ať to OMG není z Tesca nebo něčeho takovýho pro socky! A taky jako naprosto nejnovější křiklavý sluneční brejle, protože bez nich ani krok! A že ve třídě přes ně nic nevidím? A na co bych vlastně jako měla koukat?
3. Kluka! Ideálně nějakýho namakanýho borce s IQ tykve, co mi bude ladit s doplňky....nebo podle chuti, také by to mohl být chlapec na jednu noc a jednu postel...ovšem musím si pořídit pořádné povlečení se Snoopym!
3. Neotřelý hudební vkus - což je bezpochyb vyřvaná popová písnička, nebo aby se neřeklo, tak teda tvrďácký pop-rock. A vyzvánění nějaké cool, nebo nějakou starou song, aby to jako vypadalo originálně!
4. Slovník, kterému nikdo nerozumí, nebo slovník, kterému by radši nikdo nerozuměl. Buď teda můžu píčovat a volovat všema směrama, to bude připadat klukům dostatečně přitažlivý, nebo můžu MucQovat, čemuž sice nikdo NeROzhUUmYY, ale je to cool
5. Sledovat správný seriály. Nejlepší jsou levný americký seriály, nebo filmy o holkách, co se staly královnou střední. A vlastně, co je špatného na Barbie filmech? Ovšem jestli se více cítím jako děv*a než barbínka, měla bych si pustit třeba Scary Movie nebo Prci, prci, prcičky.
6. Být co nejurážlivější, jak to jde. Zdá se mi, nebo má ta holka fakticky mega super trapáckou kabelku, která už týden není v módě? A jéje, co támhleta holka, ta dokonce nemá žádnou kabelku!!! Jak může?!
Zaručeně nejlepší je říct daným lidem svůj kritický názor pěkně z plných plic vašimi nádhernými Rimmel-London rty, a tak, aby se dotyčná oběť osoba snad náhodou nepřeslechla. Můj názor je přece bestovní a ty její šedý legíny prostě nejsou ta moje minisukně! A nezapomeňte na ten nejpohrdavější výraz, na jaký se zmůžete! Pravé opovržení té chudince nebo tomu trapákovi jistě pomůže a on/a si zapamatuje, co dělat příště! Vlastně vylepšuji svět, ne?
7. Extrémní sebevědomí. Jsem krásná, vtipná, sexy, inteligentní, milá, přátelská, extrovertní, tolerantní a schopná. No, nejsem prostě B-Á-J-E-Č-N-Á?
A pokud přeci jen mám nějaký mindrák z toho faldíku na břiše, nebo mám malinko křivý nos, není nic lepšího, než si vyléčit svůj komplex na jiných! Co takhle říct té naší tiché spolužačce, že má zadek jak vrata od garáže? Hned se budu cítit ještě báječněji! Nejlepší je, když ji nebo jeho shodím v partě svých kámošů, protože to se nebude moc bránit a já budu ještě za hvězdu! Nejsem G-E-N-I-Á-L-N-Í?
8. Hlavně nebýt šprtka! OMG, jak může být někdo tak ubohý a učit se? Proč se radši nejdou vožrat nebo oblejzat?
9. Můj názor je zákon. Já mám nejbestovnější názor a můžu ho sdělit komukoliv, protože on to potřebuje vědět. Jeho názor stojí za hov** a ať s ním jde do prd****.
10. Mít kolem sebe bandu kumpánů neeej kámošů, kteří se mi smějí se mnou. Není nad věrné přátele, se kterými se můžu vyspat nebo kteří se smějí mým originálním vtipům. Takové má málokdo.
11. Chlastat, kouřit, být promiskuitní, pokud jsem děv*a. Jestli jsem Barbie, měla bych naopak zírat na slovo sex jako na slona v lednici.
12. MAKE-UP. Oh no, bez toho se dá vůbec vylézt z postele? Tuna make-upu od hlavy až k patě, aby můj obličej vypadal super uměle, to je to pravé!
13. Debatovat o podstatných věcech, hlavně o klucích, make-upu a módě. Tím zachráním lidstvo.
14. Pomlouvat! Hned co si dořeším se Sisi toho kluka odvedle, musím ji před Anett pomluvit za její ubohý názor! Pomlouvat, pomlouvat, pomlouvat! Zvlášť kamarádky si to zaslouží, mrchy!
15. Chovat se jako pipka nejvyššího kalibru. Zahrnuje mistrně ovládat body 1-14, a ideální je ještě ty kluky střídat jako laky na nehty. Ideálně použít a zahodit, né? Taky být vlezlá. A hlavně, hrát svou roli přesvědčivě. Pak mě musí každý milovat!!!!

Stalo se, jsem zkažená

26. května 2012 v 21:58 | Danny |  About...
... a to nejsem polská potravina!
Začínám se báječně zamotávat do vlastního života. Samozřejmě svou vinou, protože nikdo to neumí tak skvěle zašmodrchat, jako já. Asi tak před půl nebo čtvrtrokem mi napsala jedna holka sem na blog do soukromé zprávy, že je opuštěná a chce si se mnou povídat. Chudinka vlastní dojem, že jsem na 100% kluk. No, asi není kdovíjak pozorná. To, že se tak občas chovám a že bych tomu tělu dala přednost přeci jen neznamená, že to tělo vlastním. Abych pokračovala - s tou dívkou jsem si prostě musela začít přes mail psát. Bylo mi jí líto, v té první soukromé zprávě, co mi najednou zčistajasna od cizí dívky přišla, bylo, že je osamělá, tlustá a nešťastná a jestli s ní nechci chodit. Nemohla jsem jí napsat "hele zlato, já jsem holka a chodit s tebou nemůžu". Nebo mohla, jenže to bych nebyla já. Tak jsem jí napsala, že už jsem zadaná - vlastně zadaný :) - ,ale že si s ní můžu povídat, jestli chce. A chtěla, povídáme si už dlouho, jenže nedávno mi napsala, že jsem "milý" a jestli jí nepošlu fotku.
Éééhm, nepošlu...podařilo se mi to zakecat, ale co mám dělat, jestli to bude chtít zas? Je pravda, že mám relativně klučičí obličej, ale musela bych kvůli ní vyfotit fotku, kde mi není vidět pusa, protože rty jsou to jediné, co na mě vypadá žensky. A nevím, mám to udělat, když to bude nezbytně nutné? Zase se mi nechce jí klamat fotkou, jenže když to neudělám, bude to vypadat vážně divně. Docela mě udivuje, že se dívka nebojí pedofilů....
Cítím se jako parchant, ježiši, co teď? I kdybych nemusela řešit tu fotku, celkově vzato je to bída...co s ní? Já ji přes ty maily radím, ona se mě ptá, co si myslím o tom a tom jejím klukovi, jestli její rozhodnutí byla správná, nemůžu se na ní vykašlat, myslím, že mě dost bere. Na druhou stranu....ÁÁÁÁÁ!
Dalším problémem je můj kamarád/přítel. ÁÁÁÁÁÁÁÁ podruhé! To je taky hrůza...pro mě je ten kluk kamarád, já pro něj přítelkyně. Pomozte mi někdo!!! Sice jsem mu vysvětlila (dnes už lehce netaktně), že ho nemiluji a miluji někoho jiného - Anthonyho- ,ale to mu nebrání psát mi o tom, jak se mu o mně zdá a podobně. Je to nepříjemné, tedy myslím především tu část o těch snech- prostě se mi nelíbí, že se někomu vyskytuji ve snech. Ne, že bych na sebe snad měla autorské právo, ale vadí mi to, pže v těch snech jsem podle něj jedním slovem báječná, kdežto já vím, že jsem parchant, takže lžu ještě ve snech....a cizích! *Danny? Můžeš se jít odstřelit jedním ze svých revolverů.*
Dobře, jsem lhář. Jenže ne vždy je to se špatným úmyslem, viz ta dívka. A když pro změnu říkám pravdu, nikdo mi ji nevěří. Říkám stále dokola přátelům (tedy vlastně kamarádkám), že miluji jen a pouze Anthonyho a že prostě nejsem schopná milovat nikoho jiného.
Zjistila jsem to asi před 5 měsíci a je to trochu smutné. Předtím jsem strašně toužila po klukovi. Chtěla jsem zažít, jaké je to někoho mít a zdálo se to zajímavým. Jen co jsem ho ale získala, jsem si jaksi uvědomila, že mé srdce už je věnované někomu jinému a ani malinkatý milimetr krychlový nezůstal pro někoho dalšího opačného pohlaví (co je to za blbost? Opačné pohlaví k žádnému pohlaví je co?). Tehdy mi došlo (proč to zní, jako kdybych mluvila o dávné minulosti, kdysi v mládí? :D), že vlastně nejsem absolutně vůbec schopná milovat někoho dalšího. Anthonyho miluji tak příšerně moc, že pro jiné není místo. Miluji ho jako bytost kompletně, ne nějaká povrchní láska k jeho vzhledu nebo hlasu. Miluji ho celého- hlas, vzhled, povahu, dobré i špatné vlastnosti. Dělám si o něj starosti, mluvím o něm hezky, přemýšlím co právě dělá....prostě jako zamilovaný člověk, až na to, že tohle zlatíčko mě nikdy nevidělo (si to užije v srpnu, až přijede se svou skupinou, hehe, chudáček) a bydlí na druhé straně světa. A protože miluji tuhle bytost, nemůžu milovat jinou. Kolik lidí asi tak dokážete zároveň milovat celým srdcem, že?
Říkají mi, že se se mnou můj kluk rozejde (to mi nevadí) a ztratíme kontakt (to mi vadí), když nebudu projevovat také nějakou pozornost k němu a podobně. Ale jak mám předstírat zájem o někoho, kdo je můj kamarád?
Jemu to snad už došlo a zdá se, že je s tím smířený. Mé okolí asi ne, ale jejich problém. Zvykněte si, nebo utečte.
Náhodou, jako kamarád je dotyčný výborný, strašně jsem potřebovala kamaráda, protože všichni mí klučičí přátelé poslední dobou totálně zblbli. Jeden, co se odstěhoval pryč, z toho je odporný nafoukaný spratek, a ten druhý si o sobě také myslí kdovíco a utahuje si ze mě kvůli těm samým chybám v minulosti, i když já mu jeho nepřipomínám.... aspoň mám nového kamaráda.
Doufám, že mé kamarádky konečně pochopí, co pro mě znamená "můj kluk" a co pro mě znamená Anthony. Otázky "jak jde váš vztah?" jsou opravdu mimo mísu.
A mimochodem, neví někdo, co mám podniknout s tou holkou na mailu? Stačila by malá rada -_-
P.s.: Nemusíte mi říkat, že jsem debil. Já vím, že tyhle 2 kousky jsou prostě....extrémně pitomé.

Trojitá dávka zjizvené tkáně

19. května 2012 v 21:56 | Danny |  Nějaký decibel, nějaká melodie
...aneb když máte doma 3 kusy knížky, kvůli které byste skákali oknem :D
Někdy před 2 týdny jsem se dostala do Neoluxoru a s potěšením objevila další výtisky Scar Tissue, autobiografie od mého miláčka. Sice jsem měla jednu doma, ale ta nebyla celá moje. A tak jsem si koupila druhou, abych já měla svou knížku a druhá bytost svou. Výtisky měli jen 2 a oba jsem vykoupila. Jak jsem řekla, jeden pro sebe, a ten druhý (technicky vzato třetí) pro internetovou kamarádku, co knížku marně sháněla. Aby ne, když já osobně jsem před 3/4 rokem pravděpodobně vykoupila poslední kus Scar Tissue v ČR...přinejmenším v Praze :D. Tak se tedy stalo, že jsem měla pár dní u sebe 3 kusy té úžasné knihy. Musela jsem to vyfotit,vypadá to velmi umělecky:


A protože byly knížky 3, musím ho sem dát samozřejmě třikrát! :



Omlouvám se těm normálním návštěvníkům mého vesmíru, ale víte jaký byl požitek mít ho doma třikrát? :D
Příště už třeba budu normální (tedy nenadšená XD) ;)

Velmi kreativní článek

14. května 2012 v 22:04 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Velmi kreativní,velmi...
nejdřív bych si ráda zanadávala,než budu kreativní: DEBILNÍ ITUNES S DEBILNÍM NASTAVENÍM A DEBILNÍ POČÍTAČ! KRÁMY PITOMÉ!
Hned je to lepší :D.
První věcí,co jsem považovala ze velmi nudnou nutnou sdělit svému internetovému vesmíru je, že jsem měla dnes nádherný sen. Ne,nepíšu to špatně,protože to bylo opravdu až dnes, jelikož jsem usnula asi kolem 2. ráno.
(GENIÁLNÍ ITUNES! GENIÁLNÍ NOTEBOOK! POCHOPILO TO,CO CHCI !)
Vzhledem k době usnutí a vstávání v šest ráno jsem už před stále se neodstavujícím spánkem očekávala, že ranní probuzení bude hodně drsné. Kupodivu ani nebylo, zažila jsem daleko horší vstávání po 6ti hodinách spánku, tohle byla vlastně pohodička, akorát mě až do teď bolela hlava. A čím byla dnešní noc, potažmo ráno, tak zvláštní? Během těch 4 hodin se mi zdál sen - a to sen nádherný - ,čímž bořím svou teorii o tom, že když spím málo, nemám sny. Byla to pěkná teorie, pá pá.
Ten sen mi připadá a připadal mimořádně nádherný, i když na něm asi nebylo nic extra: zdálo se mi, že jsem se probudila jako běžně o víkendu a podívala jsem se v tom snu na hodiny na iPhonu- prý 10:36. Nějak jsem si v tom snu uvědomila, že jsem zaspala,protože je škola,ale pak přišla ta neznámá jistota kdovíodkud,že je tuplem víkend. Stála jsem v tom snu u svého okna v pokoji a kupodivu tam chyběly žaluzie a záclony,vlastně najednou chybělo celé okno a já se pořád ze stejného místa dívala ven,kde byla tmavě modrá obloha,dole uprostřed zbarvená do středně syté fialové.To ale nebylo nejpodivnější, daleko zajímavější bylo to,co padalo z nebe - zlatý prach. A nevím jak to říct,ale tenhle prach byl větší, žádné malé čuflíky čehosi takřka neviditelného. Sytá a třpytivá zlatá, prostě nádherný "déšť" padající z nebe. Dál jsme v tom snu dělala nevím co, jen vím, že jsem chvilku byla nějak venku,kde zem byla pokrytá sněhem,ale zlatý prach padal,jen o něco přede mnou.Pak se dělo něco a něco,co jsem zapomněla,nicméně ke konci jsem byla zase u okna a fotila jsem na iPhone ten prach a oblohu,spolu s tátou,který stál na opačné straně terasy (mé okno vede na terasu) a fotil také. A do toho vycházelo slunce,no něco úžasného....
...a jak to tak bývá,zazvonil budík.Nebylo 10:36,nebo kolem jedenácté,bylo 6:00 a venku nebyl žádný zlatý prach.Přesto jsem se nenaštvala a vstávala spokojená,pže ten sen byl prostě nádhera!

Další věcí, co jsem sem chtěla naprosto egoisticky narvat,je fotka mého přáníčka ke Dni matek.Není nakresleno nijak úžasně, pže neumím kreslit a má kresba se skládá z několika primitivních, leč křivých tvarů, nicméně se mi přáníčkem povedlo potěšit mámu, což je něco tak nevídaného, že to musím zveřejnit XD
Nešlo ani tak o estetický vzhled,jak říkám,kreslím jednoduše, ale líbil se jí text. Trochu jsem se obávala, jestli ji spíš neurazím...:

by Danny,all rights reserved :D
Zezadu pak byly ještě napsány 2 krásné Thonyho citáty (nebo možná byly od všech z RHCP ; díky Dubious,bez tebe bych je neznala), které se jí také velmi líbily. Naschvál jsem neřekla, že jsou od člověka, o kterém si nemyslí nic pěkného. Ale možná jí to řeknu...a doufám také, že si uvědomila význam těch slov.
Také doufám, že si je uvědomujete i vy...dávám to sem i kvůli vám...protože vám přeji,abyste svobodní zůstali. A nemám na mysli manželský stav.

Abych dokončila "velmi kreativní článek" něčím dalším, dám sem své 2 básničky.Jedna vznikla už někdy před miliony let,někdy na konci ledna:

Rozplocena vesmírem,
mezi bojem a mírem
Nemyslící, v jiné sféře,
otevírající další dveře.
Hvězdy snášejíc informace
mění mé já v jiné formace
Blahobyt...
Prázdno...
Zahubit...
Jasno...

Posledním, v co mě promění
je vysoce umělecké ztvárnění-
energie uprostřed bytí,
malá i velká,schopná život vlíti.
Skvrnka v životním plánu.
V puzzlích chybějící dílek.
Velká duše,malé tělo - snílek.

Je to primitivní verš a myšlenka není proměněna v to, co bych chtěla, ale je mi to fuk. Jednoho dne napíšu básničku, co snad bude dávat smysl aspoň z poloviny.A ještě ta druhá, z 28.4. :

Noc byla tichá a tmavá,
přesně taková,
jaké se vždycky bála
Vítr z okna foukal,
její strach tak stoupal
Noc je stvořená ke spánku i smrti,
cítila,jak tíže v hrdle ji drtí
Obloha pokrytá hvězdami,
předstírajíc, že nejsme v noci sami
Sametová pokrývka na nebi,
pokrývající bezmezí
předstírajíc, že nic nehrozí
Nakonec uspala ji noc zlehka,
usnula navždy spanilá a lehká.

A opět tam mám smrt,já se toho snad nezbavím -_-
Ale tak co, snad jsem vás aspoň pobavila svou neschopností a nyní víte,jak vypadá umění primtiva.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK’N'ROLL: Hillel Slovak (copy)

11. května 2012 v 20:00 | Danny |  Nějaký decibel, nějaká melodie
Vím,že tu RHCP jedou poslední dobou v high rotation,ale poslední 3 články jsou normální,tak si to snad zase mohu jednou dovolit :)
Našla jsem nádherný článek od nějakého Čecha,kterého díky tomu částečně miluji-přesně takový krásný a zároveň dojemný článek (okey,já teda brečím skoro u všeho,co se jich týká :D) jsem potřebovala vidět, po všech těch kecech,že opravdový průlom udělal až John Frusciante a že John Frusciante je nejlepší kytarista ze všech těch kytaristů,co měli a že John tohle a tamto a že je John Bůh....Já si nemůžu pomoct, Hillel byl podle mě lepší kytarista - Johna by později překonal,kdyby dostal příležitost. Nebo byl Hillel alespoň stejně dobrý jako John, ale horší vážně nebyl. Jasně,že Johna berou jako nejlepšího kytaristu a "kam se hrabou jiní,i Hillel".Jenže ladies and gentlemen,John Fruscinate měl jaksi víc času na to,aby hrál.
Nechci sem dávat odkaz na danou webku,odkud článek mám,pže jsou tam trochu nevhodné obrázky (to já mám trénink,ale co jiní?) ,a tak sem dám zkopírovaný text.Nic zvláštného jsem na něm neupravovala...:

Pouhá tři alba stihl nahrát s Red Hot Chili Peppers kytarista a spoluzakladatel kapely Hillel Slovak. V červnu 1988 byl nalezen ve svém hollywoodském bytě mrtev. Bylo mu šestadvacet let.
Oficiální verdikt zněl: předávkování heroinem, i když jeho někdejší velký přítel a frontman kapely, Anthony Kiedis, má poněkud odlišný názor. "Stejně jako já byl Hillel prostě nemocný. Jeho nemoc se jmenovala drogová závislost. Umřel proto, že byl těžce nemocný, ne na předávkování," říkal zpěvák.

JEHO ČAS NEPŘIŠEL
Slovak se narodil v poslední březnový den (*) roku 1962 v izraelské Haifě a jak i příjmení napovídá, smísila se v něm krev slovanská s židovskou. Již v útlém věku se s rodinou přestěhoval do Spojených států, kde už v roce 1981 ukul s bubeníkem Jackem Ironsem a zmíněným Kiedisem prajádro (soubory Anthym a What Is This?) dnes tak úspěšné kapely (2*), jejíž dobrodružná hudební řeč byla tak nadčasová, že mohla dojít komerčního uznání až mnohem později.
Všechna tři alba, na nichž se podílel (debut Red Hot Chili Peppers, 1984, Freaky Styley, 1985 a The Uplift Mofo Party Plan, 1988), teprve počínala definovat později nespoutaný mix všemožných vlivů do výsledného, strhujícího mixu rocku, popu, rapu a funku.

"Jediná umělecká forma Red Hot Chili Peppers byla a vždy je naše muzika, na čemž měl Hillel obrovský podíl. To, že tu dnes můžeme stát a vysmívat se všem, kteří nás kdy chtěli měnit k obrazu svému, a že neznáme slovo kompromis, vychází ze samotného začátku kapely. Vždycky jsme chtěli dělat věci odlišně a ne jen pitomě panáčkovat po druhých. Tak to Hillel vždycky chtěl," vzpomínal Kiedis.
Kontroverzní nespoutanec Slovak do divoké kapely pasoval bezezbytku. Talentovaný hráč a skladatel však v soukromém životě stále více zabředal do narkotického bahna. Na hudbu a její komerční prezentaci ale měl vždy pregnantní názory. V roce 1987, kdy se kapele ne a ne podařit zjevně prorazit, prohlásil: "Je to jako když jdou lidi na Hendrixe a když odcházejí, říkají - hele, on umí hrát zuby. To je šoubyznys a my jsme tu od toho, abychom všechny kdykoli a kdekoli bavili. Vizuální stránka je důležitá, ale v nás je toho podstatně víc. Náš čas teprve přijde." Slovakova astrologická Aa okultistická mánie byla dobře známá. Holt vizionář. Ani zmínka o Hendrixovi nebyla samoúčelná, stačí si Hillelovu kytaru poslechnout na debutu.

MÁLO MINUT SLÁVY
Zvěsti o drtící mašině jménem Red Hot Chili Peppers, která jede vždy a za všech okolností na doraz, stále více prosakovaly až k elitním ušiskám firemních agentů. Kolos EMI neváhal ani vteřinu, aby s podivuhodným souborem uzavřel smlouvu už v osmdesátém třetím.
Není fér tvrdit, že Peppers byli za Slovakovy éry totálně neúspěšní. Už druhé album Freaky Styley se prodávalo celkem slušně a následné The Uplift Mofo Party Plan již definovalo styl, díky němuž mohly posléze vyjít takové opusy jako třeba Mother's Milk či Blood Sugar Sex Magik. Měli i první hit v podobě Fight Like A Brave, podpořený vydařeným videoklipem. Kapela promptně přikvačila s kontroverzním EP Abbey Road a dosáhla tak toho, že se o ní dovědělo další kvantum lidí, kteří by o ně jinak nezavadili. Všechno bylo na dobré cestě. Přišel však osudný červen 1988.
"Byla to rána do hlavy, naprostý šok," vzpomíná Anthony Kiedis, "nikdo nechtěl přijmout fakt, že tenhle mladík, který toho mohl ještě tolik nabídnout, zmizel v jediném zlomku sekundy. Možná to bude znít jako nejhorší klišé, ale ta tragédie nás strašně posílila. Změnil jsem svůj náhled na život. Věděl jsem, že jestliže budu žít takovým stylem, půjdu za chvíli za Hillelem. Jeho chyba byla, že se závislost snažil řešit sám, bez vnější pomoci. Vždycky je to třeba dělat ve spojitosti s jinými závisláky a lékařskou a psychologickou pomocí…"
Hillel Slovak se zařadil mezi nekonečnou řadu mladičkých lidí, které zahubil zabiják z nejchladnokrevnějších: heroin.
Jeho minut slávy mohlo být sakra víc, než jen obligátních patnáct. Třeba jen o vteřinu. I ta bývá nenahraditelná, což ovšem do našich dubových palic vždycky dostaneme tak nějak pozdě. Někdy jen o vteřinu později.

(*) Hillel se nenarodil 31.3. , ale 13.4.
(2*) A Fleaho jste zapomněli kde?
Výborný článek,a od Čecha. Konečně někdo, kdo opravdu Hillela vyzdvihl. Díky.
A Anthony? S tím "pitomým panáčkováním a děláním věcí odlišně" vnitřně silně souhlasím :).

Až vy budete staří, já budu stále mladá!

9. května 2012 v 18:41 | Danny |  About...
Včera a předevčítem jsem dostala menší záchvat vzteku a tentokrát to nebyla zas taková malichernost (jako obvykle bývá).
Abych řekla rovnou,o co šlo: šlo o věk.
Škatulkování lidí podle věku mě rozčiluje, protože je to nesmírná blbost, která nefunguje.
Moji rodiče se občas chlubí, jak jsou rozvinutí a duchovní vůči na příklad jejich známým a tvrdí, že uznávají heslo "na věku nezáleží ". Zajímavé je, že i přes toto prohlášení jim na věku záleží.
Fyzický věk neznamená nic. Je to jen číslo.
Každý stárneme jiným tempem. To, že máme stejné číslo jako věk ani náhodou neznamená, že jsme stejně staří! Můj spolužák je na mentální úrovni devítiletého - není retardovaný, jen je velmi, velmi dětinský, jak v chování, tak v názorech. Jsme stejně staří podle číslíčka v rodném listě, ale ve skutečnosti jsem já tak o deset let jinde než on. Stejně tak je to u jiných: můj miláček Anthony má podobný věk jako moji rodiče ale je mezi nimi propastný rozdíl! To se ani nedá srovnávat, protože zkrátka nejsou stejně staří, přestože čísla tvrdí shodu (téměř). Zatímco milovaný Anthony je asi jako dvacítka, oni jsou čtyřicítky. On je chytrý, o životě ví, do jisté míry je vyspělý a zároveň je dítě. Nemá nejmenší problém chovat se tak, jak je mu přirozené. Nemá problém koupit si lízátko, i když už mu leta není sedm. Zato rodiče tvrdí, že už jsou vlastně staří, že by měli tohle a tohle a že zase tohle a tohle by neměli, zatuhávají jim názory a rozhodně nejsou energičtí. A přestože jim je podle papírů a společnosti stejně, vůbec nejsou dle chování stejně staří. Jako já a spolužák - mně je prostě víc než jemu, přestože se narodil on dříve. Nic to neznamená, je to případ od případu.
Proto se vždycky rozčílím, když někdo prohlásí kec jako:
"Ježišmarja,v šedesáti už by neměla lézt do plavek, né, kdo se má na ty její špeky dívat?"
Na to bych ráda odpověděla, "Tak se nedívej! Má stejné právo jít k vodě jako my!"
"Všechny lidi nad sedmdesát let bych zavřela do ústavu!"
Na to bych reagovala tak, že ne všichni jsou ve věku sedmdesáti senilní. Jedna z mých babiček je náhodou dost chytrá, řekla bych, že jí to pálí daleko lépe, než čtvrtině vysokoškoláků. Kdyby ji měl někdo zavřít jen proto, že hodnota jejího věku je vysoká, tak by byl dotyčný pěkný kretén. U některých věk neznamená debilitu a neschopnost!
Nemůžete všechny házet do jednoho kýble!
A navíc, když slyším prohlášení "Všechny nad 45 postřílet!",tak víte na co se těch lidí ráda ptám? Jestli by šli také zabít své (pra)rodiče!?
Jak si spousta všimla, pro každé pravidlo je tu výjimka. A to platí i pro věk.
Já se kupříkladu vůbec necítím na svých 16. Vím dobře, že mi tolik není. Někdy se cítím na takových 45, vážně. Někdy pro změnu na 10, ale já se celkově cítím starší, než jsem.
Neříkám,že se cítím moudřejší. To rozhodně ne. Byly a budou daleko moudřejší bytosti mého věku, ale cítím se prostě starší.
Je to jenom číslo, které nás všechny dělí do škatulek, jak máme co dělat, jak se máme chovat a kým podle čísla máme být. Neřidťe se tím, protože když budete v 15ti prohlašovat, že čtyřicítky jsou staré, tak budete sami neskutečně brzo staří. Ono se to zdá jako tuna let, do těch čtyřiceti, ovšem taková hromada času to zas není. Kvapným krokem se přiblížíte k oněm čtyřicátinám a hle, to jste dle vlastních měřítek rychle staří,co? Neurčila jsem si věk, podle kterého už jsou druzí v mých očích staří. A víte, je to velmi uvolňující. Když nevidíte jako staré někoho od daného věku, sami pravděpodobně nezestárnete. A nemusíte mít strach z toho, až dorazíte k obávaným narozeninám. Já budu mladá i v osmdesáti.
Ještě jedna věc, když tvrdíte, že v padesáti je daný člověk úděsně starý a neschopný, nemůžete pak očekávat až vám bude taky tolik, že by byl někdo shovívavý k vám :P Co odešlete,to vám přijde,takže mnozí z vás budou staří a já mladá. :)
Krásnou demonstraci absurdity tohoto měřítka mi před 3mi lety ukázala kamarádka,která milovala našeho učitele:
Kamarádka: "Od 30ti jsou podle mě lidé staří."
Danny: "Ale Nic, tomu tvému učiteli je 36 let! Takže je podle tebe starý?"
Kamarádka: "Aha! Tak až od čtyřiceti."

Myslím,že existuje diskriminace kvůi věku a je to stejná pitmost, jako posměch kvůli barvě vlasů.
To,že v 18ti jste tramtadá dospělý je sice krásné, ale kolik z nás je v osmnácti takový, jaký by podle měřítek měl být?
Nestane se žádné zázračné blik a z dítěte se proměníte v zodpovědného dospělého. Každý své "osmnáctky" dosáhneme jindy, tak proč si na ta čísla hrát? Někdo "osmnáctky" nedosáhne nikdy...
Dle mého názoru, je starý ten, kdo se tak chová a myslí. Někdo, komu "zatuhnou" názory a ztratí pružnost měnit je, přizpůsobit se. Někdo, kdo tvrdí, jak je starý a jaké to byly kdysi prima časy, zato teď stojí všechno za houby.
Ale do tohoto stavu se dostane každý jindy a někdo vůbec. Ti co vůbec, mohou být nejšťastnějšími lidmi - až do smrti jsou mladí a svobodní.
Protože i možnost mít flexibilní názor je svoboda a svoboda patří k mládí.
Doufám, že mi můj názor zůstane. Je uvolňující nesoudit nikoho, protože tím netýráte sami sebe ani jiné.
Jsem mladá a je mi tak 27. Někdy je mi 45, někdy 10, často je mi 18.
Ale dámy a pánové, já na to kašlu, protože se hodlám chovat jak je mi přirozené, a ne jak podle společnosti musím.
Dodatek závěrem: samo sebou můžete mít jiný názor, já vám tohle nevecpávám, ale k zamyšlení to je. Pokud dorazíte ke stejnému názoru, budete žít v pohodě jak vy, tak okolí. A když ne, prezentujte si to někde u sebe, avšak v mém okolí to tolerovat nebudu. Nebudu to tolerovat zde na blogu, ani od mých přátel či příbuzných. Hodlám být volná a jen poslouchání keců na tohle téma svazuje.
Danny, forever
Peace and love
P.s.: Ano,vím, že i někdo z vás má názor jako já. Daným jedincům gratuluji k objevení elixéru a věřím, že si článek neberou jako urážku vůči nim, když jsou na tom stejně.

A dost!

4. května 2012 v 22:40 | Danny |  About...
Dneska jsem měla odpoledne pěknou náladu,ale teď už jsem zase v pytli.V těle se mi mísí chuť vztekle ječet a brečet zároveň.Samozřejmě nemůžu ani jedno.Ach,moje hlava...
Rozčiluje mě,že si nerozumím s přáteli. Já nechápu jejich uvažování,oni moje.
Mám nízké sebevědomí a podle toho vypadá mé ego. Je to malý hajzl,který by děsně rád získal uznání,stačí malé,ale nějaké. A občas jde cestou přes mrtvoly,protože mu stále někdo stojí v cestě. Nenávidím,že mě neustále někdo v něčem poráží. Pořád a pořád dokola, nic prostě neumím vůči ostatním dobře. Nemusím v tom být nutně nejlepší, budu velmi spokojená,když budu stejně dobrá jako ten či onen. Ale být snad všude srážena pod jiné mě prostě rozčiluje.
Jestli žárlím? Ano,žárlím,je to tak. I'm asshole and I know it.
Chtěla bych,aby prostě aspoň někdo řekl, "Jo,tohle ti jde."
Všichni třeba ví,že jedna moje kamarádka hezky zpívá a umí hrát na hudební nástroje, že druhá hezky kreslí a je schopná se učit (ono se to nezdá,ale i to je na obdiv,aspoň mně) , že třetí je nadaná na přírodní vědy a rovněž pěkně kreslí a myslí jí to,že čtvrtá je prototyp dokonalé dcery a je příšerně hodná...jenže,co já? O mně se leda tak řekne něco na styl protivného nemehla.
Přinejmenším druhá část je pravda,jenže celé je to komplikovanější,než se zdá.
Obecně vzato člověk přebírá velkou část povahy svých rodičů,protože ho vychovali podle svého a on tak nic jiného než jejich přístup nezná a neumí používat.
Moje babička,máma mojí mámy,je invalidní na nohy.Takřka celý život chodila o berlích,pže má obrnu.Musela tedy být od dětství tvrdá,velmi tvrdá,protože v tomhle postavení si nemůžete dovolit kňourat na to,jak život není fér.Musíte se obrnit,protože musíte přežít. Protože je silná osobnost,ale zároveň je tvrdá, dostala takovou výchovu moje máma. Babička nikdy neprojevovala moc lásky a ani nemohla - jak je těžké obejmout někoho,když si k tomu nemůžete normálně stoupnout! Moje matka tedy není zvyklá na nic jiného,než na příkazy (,které dostávala,protože babička si spoustu věcí nemohla obstarat sama) a kárání,protože k tomu už potřebujete jen pusu. Netvrdím,že babička ji pořád jen kritizovala,to rozhodně ne.Moje babička je výborná osobnost,ale je tvrdá na sebe i na ostatní. Z mámy proto vyrostlo to samé a v tom vyrůstám i já. Tedy:
Nic není dobré a když už to konečně stojí za zmínku,většinou se dozvíte "hm" anebo "jo,dobrý". Nikdy neslyšíte něco jako "To jsem ráda,že tě mám." , "To se ti povedlo! Takhle bych to neudělala!", "Jsi šikovná,to je vážně moc krásné." , "Mám tě moc ráda.".Obejmutí či pohlazení u nás neexistuje,nebo něco takového.
U nás je pouze kritika a kritika,případně hádky a řev. To děláme denně a každý druhý den se dozvídám,že jsem drzá,netolerantní,pitomá,blbá,debil,o ničem nepřemýšlím,nezodpovědná,divná,že můžu jít do prdele,že nic neumím,že jsem líná,neschopná a ignorant,že kecám nesmysly,že jsem lhář,že jsem nekomunikativní,že jsem protivná,že jsem bordelář. Ano,všichni teenageři si tohle občas poslechnou,ale já s tím množstvím nepřeháním.Je to snad každý druhý den.Když to posloucháte celý život, jak asi tak můžete mít zdravé sebevědomí? Kde ho mám vzít? Ve škole? Tam,kde mi všichni vynadají za to,jak se tvářím,že je otravuju,nebo že jsem naštvaná,protože i před nimi jsem blbá,líná a neschopná,jelikož mě ve všem porazí a překonají?
TAK KDE MÁM VZÍT SPRÁVNOU VELIKOST EGA?
Neříkám,že mě ostatní tyranizují,to ne.Ale do situací "Danny-je-debil" se dostáváme strašně často.
A jakmile si začnu takhle stěžovat,začne se sypat nová lavina urážek a kopů - "ježíš marjá,tak s tím něco dělej do prdele, každej přece něco umí,né,tak nebuzeruj"
Ptám se znova, kde získám podporu, když ne tady, ne doma, ne od přátel?
"Poraď si sama,jako já"
Lidi,kdybych si uměla poradit sama,tak to asi nepíšu,ne? Chodí za mnou ostatní s problémy a já je řeším. Když chci něco já,tak najednou liduprázdno. Ano,jsem parchant,že si stěžuju. Jo,pojďte si kopnout,že si dovoluji šťouchat do vaší mysli (neurčeno návštěvníkům,co mě neznají) tímhle textem,jak já si vůbec, kráva jedna protivná,dovoluji stěžovat,že si nemůžu stěžovat přátelům! Moment,neplyne z toho, že nemám pořádné přátele?
Prostě toho mám DOST.
Jsem k ničemu. Maximálně tak k tomu,aby se mi lidi vypovídali, ale sama o sobě nic neumím, a tak šeredně žárlím,když mě stále překonávají ve věcech,ve kterých se snažím být dobrá.Fakt se snažím.
Ale nic,já už jsem prostě bez šance.
Není mi pomoci,protože jsem tím,kým jsem a tady dostanu leda tak hnusné komentáře.
Omlouvám se,prostě....jsem zničená,to je vše. A viním tím všechny od sebe počínaje a Severní Dakotou konče.
Nenávidím se a cítím se nejdnotná. Chci říct,že cítím rozplocenost mezi myslí a tím pádem mou duší a mezi tělem,fyzickou schránkou. Já jakožto já duše jsem si nesedla se sebou jakožto s tělem. Vím,že to zní šíleně a jako že mám schízu,ale tohle prohlášení má větší smysl,než zbytek článku.
A zpátky k té výchově bez projevování pozitivních citů...nejsem zvyklá dostávat vřelé a milé "věci",takže dávám to samé okolí.Tudíž zákonitě všechny kritizuji a jsem na ně hnusná,jako na sebe. Omlouvám se za to,reaguji podvědomě,stejně jako zbytek rodiny.
Dalo by se říct,že vše nenávidím,ale to není pravda. Jen jsem ke všem hnusná jako k sobě. Nic jiného neumím,protože jsem se nic jiného od rodičů nenaučila. Stejně jako oni,oni to taky dostali a nemohou za to. Jsme takoví. Nikdo z nás za to pořádně nemůže,ale právě proto se hádáme. Celá moje rodina je na sebe hnusná,hádáme se všichni každý den a místo mluvení na sebe štěkáme skoro jako psi. Sem tam to jde,avšak dobrá nálada je u nás naprosto výjimečná. Když už,tak neutrální,jako třeba dnes. To spolu vlastně nijak zvlášť nemluvíme,takže se neotravujeme.
Pokud máte chuť na tenhle článek zareagovat,tak můžete,ale další rány pod pás budu mazat,i kdyby byly stokrát trefou do černého.Potřebuju pomoct,ne víc ublížit.Já vím,že mám chyby,že moje rodina žije špatně a že je třeba to změnit.První musím nicméně mít sebevědomí,se kterým tohle vše provždy vyřeším.Kritika mi nepomůže.A lítost také ne.
Hledám schůdky z bazénu ven,ne záchranné kolo a ne žraloka.
Thanks,love and peace

P.s.: není to učeno nikomu konkrétnímu,ale když se v tom náhodou najdete,tak ano,jste to i vy.

Anthony měl pravdu: It's so lonely when you don't know yourself...

Jak se levně trpí

2. května 2012 v 20:38 | Danny |  Fotky z akcí + o akci
Na co platit drahé Matějské poutě,chodit na diskotéky,kde zaplatíte za extázi a drinky,nebo proč chodit do kavárny,když můžete promrhat peníze,čas a energii daleko úsporněji?
Což takhle výlet na Karlštějn?
Pěšky?
Se třídou?
Tam jsme jeli vlakem z Hlavního nádraží,vystoupili na zastávce Karlštejn, a kolik peněz to stálo ještě nevím,nicméně jsme vylezli z klimatizovaného dopravního prostředku do toho nechutného žáru a šli jsme.Zprvu jsem naivně očekávala,že jdeme na hrad Karlštejn.Oh yeah,no to houby.Naše třídní se vesele rozhodla (u ní je totiž všechno veselé,především hnusné matematické příklady),že se budeme prostě courat cestou necestou po Karlštějnském okolí a tu trasu,kterou jsme ujeli vlakem,jsme pak šli zase pěšky zpátky.Bez konkrétního cíle.Možná to mělo být téma krásy ČR...Tedy ne,nešli jsme úplně zpátky od Karlštejna na Hlavák,šli jsme "pouze" do Černošic.Bylo to 15 kilometrů,což bych jakž takž ušla -sice nemám kondici,ale pořád se ze třídy najdou horší jedinci-,ale asi 10 km z toho jsem měla nějaký trn nebo větvičku či co v botě a nešlo to vyndat.Stokrát jsem proklepala botu,dokonce jsem si dala naruby ponožku...nic,nepomáhalo.A v tom úděsném vedru jsme do sebe lili litry tekutin,a protože prakticky nikde civilizace,neměli jsme se jak litrů zbavit - pokud jsme byli holka :).Fakt super.Do toho se jeden kluk nemohl přemoci a bez ustání žvanil.Bla bla bla,geocaching,bla bla bla,Kanárské ostrovy,bla bla bla ukopnutý palec,bla bla bla něco zpíval,bla bla bla řepka olejka,bla bla bla děsný vedro,bla bla bla už tam budem...v jednu chvíli jsem se neudržela a vlepila mu pohlavek (je asi o 2 hlavy menší než já).To zabralo jen dočasně a pokračoval nový bla bla bla koloběh...Do toho všeho trhala třídní -,která je jak matematikářka,tak bioložka- všemožné traviny a kraviny a vždy poznamenala,jak se onen zelený či fialový nebo žlutý flek jmenuje.
Avšak ve finále,v cílové destinaci,se naštěstí nacházela cukrárna.A řeknu vám,ta obyčejná zmrzlina po těch 15 km chutnala neobyčejně dokonale!
Fotka z místa činu -jedna z mála pěkných věcí tohoto dne:

Když jsme slavnostně dojeli asi ve dvě zpátky na Hlavní nádraží a vystoupili,zanedlouho začalo okouzlujícím způsobem pršet.Žádný normální déšť,kdepak.Takové ty obrovské hardcore kapky,co dopadají sice nepravidelněji,zato jsou zákeřnější.A když jsme nastoupily s kamarádkou do tramvaje,začaly padat kroupy.
Tak takhle vypadá levné utrpení.A dokonce z něj ani nemáte kocovinu,jen jste jaksi invalidní.