Červen 2012

Tea(M)

27. června 2012 v 14:20 | Danny |  Tvorba k pláči (příběhy)
Přemýšlela jsem, co napsat jako další článek, jenže poslední dobou mě nic nenapadá. Rozhodla jsem se, že bych sem ale mohla hodit jednu kratší povídku, kterou jsem napsala před 2 měsíci. Už dlouho jsem nezveřejňovala žádné psací pokusy a tenhle krátký příběh mám ráda :)
(by Danny, so if you try to steal it I'll kill you!)

---
Probudil ji hlasitý déšť za francouzským oknem. Mohlo být tak pět ráno,obloha byla ještě zatažená a očividně venku panovala zima.
Rozmrzele otevřela své karamelově hnědé oko a s nechutí se dívala,jak na zem dopadají kapky a občas uhodí blesky. Do toho má člověk ráno vstávat?
Vedle ní ležel její manžel.Byl sice o dost starší než ona, ale měl chlapecký obličej a tomu odpovídající klukovskou povahu.Nechápala,jak si při svém povolání mohla vybrat muže,o kterého se musí starat jako o dítě. Možná právě proto,že její povolání city nepovolovalo.
Tea - jak svému manželovi Teodorovi něžně přezdívala - ležel obličejem dolů na polštáři s tělem v prapodivné spící poloze.Mnohdy ji ráno místo polibku či pohlazení probouzel neúmyslný kopanec od Tea,protože sebou házel.Dnes pro změnu ten déšť - cožpak původně nesnila o svalnatém boháči a snídani do postele?
Vstala z postele a bleskurychle se vysvlékla z pyžama. Tea se zavrtěl a položil ruku na místo,kde měla před momentem břicho. Ze židle u postele si vzala elegantní dámský černý smoking a chvíli zápasila s botami. To,že stály několik tisíc neznamenalo,že bylo jednoduché je nazout nebo nosit.Překontrolovala svůj odraz v zrcadle - stříbřitá spona na kalhotách se třpytila,jakmile se pohnula,zbytek byl téměř usedlý,avšak stylový. Nohavice se netřepily,měly střih na milimetr přesný. Náhrdelník na krku nebyl výrazný ani přehlédnutelný a dodával majitelce vzhled chladné rozvážnosti mísené s vytříbeným vkusem.Nakonec ještě přidala černý dámský klobouček s tmavě modrou mašlí a velké hnědé sluneční brýle.
Vypadala jako podnikatelka,která je v pořádném balíku. A o to jí šlo,takže se mohla věnovat dalším činnostem - podle digitálních hodin u jejího nočního stolku byl čas vzbudit Tea.
Obešla manželskou postel a klekla si u Teodorovy strany postele. Přiblížila hlavu k jeho uchu a ucítila jeho vůni.Trochu z něj sice táhlo to včerejší víno,ale on sám voněl něčím,co nedokázala identifikovat. Cosi nasládlého,připomínající mango. Chvilku vdechovala jeho vůni,než si vzpomněla,že už je opravdu docela pozdě.Rty se dotkla jeho ucha a on něco ze spaní zavrčel.Tiše se zasmála a zkusila to znovu.Tea natočil hlavu do normálnější polohy,takže se objevil i kus jeho obličeje: dlouhé tmavé dívčí řasy,rovný krátký nos a úzké rty.Když nezabral ani druhý polibek na ucho,zkusila ho probudit polibkem na špičku nosu.Tea zavrčel a kousl se do rtu,možná to považoval za součást noční můry,kterou právě prožíval. Pak se náhle usmál,protože mu došlo,že ho někdo budí a kdo to je. Pomalu otevřel oči a místo pozdravu jí řekl: "Ještě jednu."
"Jen když vstaneš,Růženko. Je 5:37."
"Tak dobře," souhlasil neochotně a začal vylézat z postele.Vymotat se z vyhřáté a značně zašmodrchané přikrývky mu dalo práci,ale chtěl slíbený polibek,takže se snažil vyprostit co nejrychleji.Ovšem na Marlene to pořád nebylo přiměřeně rychle-netrpělivě podupávala,zatímco on hledal spodní prádlo a snažil se nandat si vyžehlenou košili na správnou část těla.Když byl konečně hotový,učesal si rychle chumel kaštanových vlasů a přiblížil se k Marlene. Chytil ji za ramena, přitáhl si ji jen pár centimetrů před svůj obličej a čekal,až se přitáhne blíž i ona a věnuje mu ranní polibek.Vteřinku se sobě vzájemně dívali do očí,karamelové oči se vpíjely do ospalých šedomodrých. Tu Marlene zamrkala,přiblížila se jen na pouhých pár milimetrů,nějakou dobu si vychutnávala vůni jeho dechu,sladkého a po vínu vonícím, a pak se znenadání odtáhla,přešla na druhou stranu místnosti a z nejspodnějšího šuplíku vytáhla Glock 22. Sice nepatřil k nejnovějším typům,ale byla na něj zvyklá.
Přešla zpět k Teaovi a přiložila mu hlaveň ke spánku.
"Zabiješ mě?" usmál se rozespale.
"Aspoň bys mohl spát navždy,Tea."
Nakonec ho hlavní jen šťouchla.
Pohodila rozverně hlavou,až ho některé její kudrlinky švihly po bradě, a zamířila ke dveřím.
Tea vytáhl z pod polštáře svojí starou .45 a zastrčil ji do vnitřní kapsy saka,kde se dál nalézal nůž se zubatou špicí,drát a sáček s moukou,který Tea před hloupými vydával za kokain.
Marlene se ve dveřích najednou zastavila,opřela ruku o futro a napůl se k Teaovi otočila.Vytáhla Glock 22,zamířila mu jím mezi nohy a nasadila svůdný výraz.Po smyslném zamrkání trochu Glockem mávla a řekla:
"A zlato, než vyrazíme, zapni si poklopec."
-----

Jo, jo. Tea je můj oblíbenec, možná bych ho mohla použít ještě někdy...

Nevím

23. června 2012 v 22:09 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Znáte ten pocit, kdy sedíte a dochází vám, že nerozumíte ničemu a neumíte si se svými problémy poradit?
Poslední dobou se tak cítím stále víc. Někdy ve vztahu mezi mnou a kamarádkami je problém, který jsem našla a neumím ho vyřešit. Nevím, co dělat, když jednám podle svých přirozených reakcí, je to katastrofa, a problém tím vskutku neřeším...asi říkám moc tvrdě a nezdvořile, jestliže se mi něco nelíbí, a proto s tím nic nedělají...nevím.
Poslouchám teď s obrovským vnitřním klidem hudbu člověka, který mě mnohdy parádně rozčiluje (Ach ano, John.). Jeho (některé) písničky jsou nádherné, říkám to až nerada. Tedy mám na mysli z alba z roku 2009, jak ty nejnovější, nevím. Ale znějí božsky. Problémy jsou 2: mají sice duši, ale jsou smutné, trochu depresivní. A problém 2, trochu u nich cítím bolest za tu partu 3 lidí, které opustil, aby mohl sólově tvořit. Nevím, jestli toho člověka nesnáším, nebo mám ráda. Aspoň že jsem si ujasnila, že jako umělec je nadaný.
Dále netuším, co s mou kamarádkou (nebo známou, vztahy přes net jsou nejasné). Ano, Katy, jestli to čteš, mluvím o tobě. Ještě pořád se dá lístek sehnat. Chci té kamarádce pomoct a máme šanci dostat ji tam, kam chtěla a málem se tam dostala, ale čas běží. Jestli se rychle nesejdeme na skypu a prošvihneme to, bude to bolet jak mě, tak ji...co mám dělat, když nemám jiný kontakt, než blog a skype? -_- Čekat, modlit se, aby za týden nebylo pozdě? Asi.

Připadá mi, že spoustu věcí řeším úplně špatným způsobem, a přestože vím, že tudy cesta nevede, nedokážu po jiné jít. Protože jinou nevidím. Spraví všechno čas, nebo jsem odsouzená bloudit jako pitomec v bludištích vlastní mysli?
Rovněž jsem si během posledního týdne s nelibostí uvědomila, že kolem sebe začnu pokaždé strašně kopat, jakmile se objeví větší problém. A kopu kolem sebe především proto, že nikde není pomoc, nikde není nikdo, kdo by přišel, podal vám ruku a řekl: "Dobrý, vždyť ty na to máš." Vlastně by mi stačila trocha pochopení, třeba chápavý pohled se slovy: "Vím, že to máš zamotanější, než já." Asi toho chci moc :D...to druhé je poněkud egoistické, ale když se dívám na svou jednu kamarádku, říkám si, "jo, tvůj život bych občas brala. Taková sranda, s tím bych si poradila levou zadní."
Asi tu ale nebudu proto, abych žila lehký život malé holky...ještě kdyby mi někdo pomohl. Bohatě by stačilo, kdyby vedle mě někdo stál. Bytost, která mi rozumí. Někdo, kdo ví, že moje výlevy jsou mnohdy jen příval neštěstí, kdy nerozumím sobě ani jiným, a kdo by v tu chvíli řekl, "Jsem tu s tebou, klid." Nepotřebuju poslat do prdele, děkuju pěkně. Další komplikace ohledně toho opět tkví ve mně- já chci pomoc, ale nevím, jestli si o ní mám říct. Není trapné psát někomu, že máte depresi, ať vám pomůže? ...fakt nevím, co když to ty lidi obtěžuje, nebo vám neumí pomoct?
Nechci se pořád takhle zmítat mezi záležitostmi, které nechápu!

The more I see, the less I know
The more I like to let it go

P.s.: Že je to článek pln chaosu a nedá se z něj pochopit ani ň? ....ANO! Ale mnohdy si píšu spíš pro sebe, než pro případné návštěvníky mého vesmíru.
P.p.s.: už si lezu vlastními články na nervy. Bohužel se nic zajímavějšího v mém životě neděje...-> ha, nové téma pro depresi.
P.p.p.s: Asi se mi povedlo zmínit ve článku víc lidí, než jsem chtěla. Omlouvám se.

A bit of everything (normal music in my PC): 21 Guns

21. června 2012 v 17:21 | Danny |  Nějaký decibel, nějaká melodie
Jako první mé složce všemožných písniček kraluje 21 Guns od Green Day:


Video se mi zamlouvá stejně jako písnička, je fajn, že to má příběh. Nesnáším ty neoriginální videa, kde hromada lidí, aspoň 20, celou dobu tancují, a to snad v každém klipu od daného autora a dokonce ve stejném stylu, třeba disco. To je fakt nuda, tady byl děj, good job. Jediné, co se mi fakt nelíbí, je bubeník, tomu jsem se v duchu hrozně smála, protože je za těma bubnama úplně utopený a hraje tak jako lehounce...ale to je tím, že já jsem zvyklá na obrovského, extrémně rychlého superbubeníka od RHCP, který je takové velké zvíře s paličkami v rukou, žádné tintítko.
Písnička se mi líbí kvůli hlasu zpěváka, mám ráda, když muži zpívají jemně, moc si nepotrpím na hluboký hlas a už vůbec ne chraplavý :D. Přílišná jemnost, která přechází do chlapeckého pištění je taky moc...Líbí se mi i tempo písničky. A další bod je, že Billie zpívá srozumitelně, čehož se u své milované skupiny dočkám jen velmi zřídka :D
Text písničky není špatný, ale ani z něj nejsem uchvácena. Co musím nechat je, že text má jednu myšlenku, neskáče z místa na místo a dává hned všem smysl :D.
A co vy na to? :D

Death of a Martian

16. června 2012 v 14:01 | Danny |  Nějaký decibel, nějaká melodie
Písnička, která mi strašně dlouho nedávala smysl. Myslela jsem, že je to o nějaké holce, která někoho zabila (a snědla :D), ale o tom ta písnička (doufejme) nikdy nebyla. Poměrně nedávno, asi 3/4 roku zpátky jsem zjistila, že je to o smrti Fleaova psa, tedy fenky Martian. Není to hezké? Je to písnička s krásným textem a bravurní smuteční atmosférou, i když text ne celý pořád chápu, což bude tím, že jsem si k němu nikdy pořádně nesedla, ale já to snad tohle léto konečně udělám...Rovněž jsem četla, že v tu dobu, kdy nahrávali, ještě nějak umřel Thonymu pes Buster, takže tohle bude prostě písnička pro všechny úžasné mazlíčky, jaké měli. God bless their souls.

Název: Death of a Martian
Album: Stadium Arcadium (Mars, disc 2)
Song:

Btw, když to dáte přehrát na Youtubu, je to i s textem ;)

Nikdy to nebyl vtip aneb příběh malé blbé holčičky

11. června 2012 v 21:04 | Danny |  About...
Dobře, takže naposled příběh jednoho magora, který nikdo zatím nepochopil, krom asi Dubious Cat, které děkuji za její existenci. Technická poznámka: Ano, je to velmi dlouhý článek. Ale ten, kdo si ho nepřečte na něj bude beztak odkazován, až bude mít nějaké moudré rady (ohledně mě).

Jednoho studeného dne se narodila teoreticky holčička, která byla odjakživa pěkně divná. O první sebevraždu se pokusila v šesti letech, a protože byla ještě malá a blbá, samozřejmě se jí to nepovedlo. Když jí bylo dvanáct let, zjistila, že by možná bylo vhod zjistit, jakou hudbu poslouchají normální lidé, protože kromě Beatles a the Beach Boys od své třídní v páté třídě nic ani neznala. Zjistila si název toho, co poslouchá její nejlepší kamarádka, toho, co poslouchá její spolužačka, a toho, co poslouchá jedna další kamarádka. A tak se jí v domě ocitl seznam se 3mi položkami: Chinaski, P!nk a Red Hot Chili Peppers. Malá blbá holčička už tehdy tušila, že Chinaski asi nebudou to pravé čokoládové a nechala si od táty natáhnout do své nové a první (a poslední!) MP3 natáhnout P!nk a její album I'm Not Dead (aspoň myslím) a Stadium Arcadium + Live in Hyde Park od Red Hot Chili Peppers. Prvních několik týdnů nebo měsíců (bohužel si to nepamatuji *) si postupně oblibovala P!nk čím dál víc, nebo alespoň byla ochotná to poslouchat. Což se rozhodně nedalo říct o Red Hot Chili Peppers - když se jí poprvé do rukou dostalo album půjčené z půjčovny hudby, otočila stranu a uviděla fotku "nějakých 4 magorů". V duchu pohrdlivě poznamenala, že všichni vypadají strašně a nenormálně.Opravdu, zašklebila se a řekla si, že to bude nějaká šílenost. Po prvních písničkách se její názor stále více potvrzoval, měla RHCP za bandu cvoků, co zpívají něco, co zní hodně divně, lehce úchylně -a podotýkám, že absolutně nerozuměla textům- a hlavně šíleně, prostě taková skrumáž pazvuků. A když to nebyla skrumáž pazvuků, připadalo jí to jako řev doplněný třískajícími nástroji. Ani v nejmenším nedokázala pochopit, co se na tom její kamarádce líbí a proč se jí líbí frontman té šílené skupiny. Ale byla připravená zkoušet to znova a znova, pochopit, co se její kamarádce na tom tak příšerně líbí. Zdála se jí ta skupina otřesná, ale poslouchala to její nejlepší kamarádka, takže proč to prostě nezkoušet, dokud nedojde k nějakému neukvapenému závěru? Zkoušela a zkoušela a zjistila, že zrovna ta písnička, kterou nesnášela, se jí začíná líbit - a právě proto, že je ta písnička šílená. Jednoho nádherného dne, vůbec nevím kdy **, si nechala pustit od té kamarádky video, nějaké, co k těm písničkám patří. Kamarádka jí ukázala asi 3, ale v hlavě ji utkvělo jedno jediné, i s názvem.
Později onoho dne se matka zeptala své malé blbé dcery, jak je to tedy s "kluky" její kamarádky - jací se jí líbí (čistě pro zajímavost). Dívka (no anebo chlapec :D) ji ukázala ono jediné video, které si pamatovala, a poznamenala po pozastavení videa, že ten frontman se kamarádce líbí a neopomněla dodat, že není hezký, což byla mimochodem lež, protože i když se ušklíbla,v duchu připouštěla, že určitě není ošklivý, třebaže se jí dvakrát nelíbí. Matka poznamenala něco o tom, že frontman má stejně propadlý obličej jako její kamarádka, co umřela (btw, že to zní jako černý humor?). Čas plynul a malá blbá holčička dál poslouchala písničky ve své MP3, zjišťujíc, že některé se jí sice nelíbí ani náhodou, kdežto další nejsou špatné. Nechávala se od kamarádky trochu zasvětit a když od ní zjistila základy, začala hledat sama. Jak ji začali ve škole tak trochu šikanovat, byla o něco tvrdší a bojovnější, ale zároveň rozbitější a písničky čím dál víc seděly jejímu stylu, díky změně. Navíc zjistila, že ten frontman, kterého tak neměla ráda, je velmi zajímavá osobnost s velmi zajímavým životem. A pak už to jelo...
DÁL ČTĚTE JEN JESTLI JSTE OČKOVANÍ :D

Králova velikost nestačí na blbost

3. června 2012 v 13:41 | Danny |  About...
Tam, kde nedostatek pomáhá k velikosti
Tam, kde obyvatelé se často postí,
Narodil se králů král,
Svět sám ho vychoval.
Nedostatek látkového lesku
Dohnal rychlostí blesku-
Inteligencí oslnivou,
Šarmem, vtipem a silou.
Nezáleže na původu,
K obědu pil jenom vodu,
Pečené prase lidu dával,
Milovali ho všichni, jak shledával
Co naplat velké charisma a přátelský výstup,
Jednou v noci ho zavraždil fanatický biskup
Při troše odvahy v bezedném víně
Se ani necítil vině.
A ačkoli byl král oblíbený, prakticky světec,
Opět se objevil jeden nemyslící blbec,
A ze státu co byl bezchybný
Je teď kůlnička na dříví


Teda upřímně řečeno, nechápu, kde na tyhle nesmysly chodím XD
Ale šlo to rychle a je to teprve druhá básnička, kterou jsem vymyslela ve dne. To, že některé části trochu nedávají smysl ignorujte, je to prostě jen taková kravinka :D
Inspirací mi byl Moliére, o kterém právě píšu...
Danny

Nudím se...

2. června 2012 v 21:05 | Danny |  About...
Jsou dny, kdy mi můj život připadá neskutečně nudný. Tak nudný, že bych pomalu radši umřela - kdybych ovšem nevěděla, že stejně budu muset začít zase, jen v jiném těle.
Jeden z těch dnů je tady. Padám nudou! Připadá mi, že se mi v životě neděje nic zajímavého, nic extra nebo nestereotypního. Možná bych i uvítala problém! JE TU OTRAVA! Nemůžu absolutně dělat to, co chci. Celý život je pořád stejný: ráno, poloviční spánek nad snídaní, bolest hlavy nebo otupění, škola, škola, škola (ŠKOLA!!! ZKU**ENÁ ŠKOLA!!), příchod domů, dělání povinností na další den, pozdní a zpravidla špatná večeře, neochotné zavírání stránky s Anthonyho fotkama, koupelna a často nepřicházející spánek, někdy podpořen hloubáním nad vážnými problémy a pláč nad neexistujícími scénáři. Nudím se, sakra! Ale nenudím se stylem, že bych neměla co dělat, nudím se stylem, že pořád mám dělat to, co nechci. Kdy už bude konec? Nechci dělat zpracování díla na češtinu, připravovat se na biologii a zeměpis, nechci psát úkol na angličtinu, nechci trčet ve škole zpropadených 8 hodin, které bych využila na daleko produktivnější činnosti. Nemůžu nic do hajzlu, vůbec nic. Tenhle život je pořád tak stejný! Chci odjet nebo se odstěhovat a začít dělat něco zajímavého, cestovat, učit se po svém, nebo už prostě jen konečně jet na ten školní výlet! Aspoň to je trocha změny, i když je tam tuna chlastu mých spolužáků, tůry iks kiláků někam do háje a případně ještě nějací ty duchové, jako minule. Ale aspoň chvilku jsem se tam loni bavila, když jsem se ožrala čokoládou....už mi ty povinnosti lezou krkem, makám několik měsíců a stále není konec. Zas***ý klasicismus, koho to zajímá? Teď to nechci dělat, ale co mi zbývá, když chci jedničku z češtiny, že? GRRRRRRR! Vlastně už půl roku čekám na jediné vzrušení, a tím bude srpnový koncert. Jenže je to to pravé, čekat tak dlouho na jednu věc a pak zase žít streotypně a makat až do úmoru? Je to ono, smysl mého života?
Nepochybně ne, ovšem nevím, jak se vymanit. Nechci se bavit jednou za rok, avšak zase nevím, jak to udělat, abych měla i OK známky a normální záležitosti.....nemá někdo návod na zábavný a zároveň plodný den?
Místo tohoto článku bych měla zpracovat kontext doby klasicismu, ale netuším, jak na to. Nedokážu se soustředit na to, abych se dočetla k správné informaci, kterou hledám a napsala ji.
Už neumím odpočívat a zároveň mě to pracování nebaví. Fakt netuším, co dělat.
Také si čím dál tím víc uvědomuji, že prostě nemám absolutně žádnou pozornost. Nedokážu dávat pozor na věci, které mě nezajímají. Za celý rok jsem prakticky nikdy nevnímala celou hodinu chemie. Nejde mi to, mám vskutku pozornost šestiletých. Potřebovala bych speciální přístup jako mají malé děti, které musíte zaujmout, aby vám věnovali svůj čas a pozornost. Profesorka s utlumujícím nasládlým pachem, který je cítit už z chodby, nebo příklady iracionálních rovnic opravdu nepovažuji za nutné mé pozornosti. Neumím dávat pozor...chápu, že škola a život nemůže být pořád zábavný, ale proč je pořád nudný? Takhle dlouho?
Ať už ti ďáblové sakra uzavřou známky, mám toho po krk! Jak mám vydržet ještě 14 dní únavných bojů o známky, i když ve výsledku z toho stejně nebudu mít radost, protože se už ani neumím pořádně radovat? Hlavně ne z malých věcí...
Jak u toho nemám chcípnout?
I když se přetrhnu a umírám, nikdy se mi nedaří mít dobrou známku z čtvrtletky. Pokaždé si pak říkám, "ty kreténe, proč se to vlastně učíš několik hodin, když to nemá výsledek?"... navíc je tam nyní látka, které vůbec nerozumím, každý mi jí vysvětluje jinak a mě už z toho akorát bolí hlava. Když tu matiku vidím, začínám mít záchvaty vzteku, vážně.
Vypadnout odtud a dělat cokoli jiného!!!!