Srpen 2012

Všechno se mění, Danny zůstává

29. srpna 2012 v 22:48 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
...aneb jedna z dalších krizí nízkého věku. Není tak hluboká jako obvykle, stále je ve mne pozitivní účinek koncertu, ale i tak.
Já ten svět absolutně přestávám chápat.
Mám dva zásadní problémy:
1) Mí vrstevníci jsou příliš talentovaní -> cítím se jako nula (ne, já jsem nula)
2) Mí přátelé se mění -> děsí mě to

1.
Nejspíš žiju příliš ve svém světě, skládajícím se z RHCP, Anthonyho, Kalifornie, hezkých snů, klidu, a celé je to poprášené mou vlastní drogou, která ještě nemá název...
Tenhle druhý krásný svět, kde jsem ráda a kdykoliv když můžu je asi špatně.
Problémy se sice snažím řešit, tedy ty co se týkají rodinných vztahů, ale nejde mi to. Aspoň činím pokusy.
Ovšem problémy týkající se mé existence, na ty jsem krátká, naprosto. Jsem absolutně bez talentu a zatraceně mě to mrzí.
Mám příliš jednoduché a nesmyslné básničky, očividně nemám žádné spisovatelské nadání a to mě mrzí jako málo co, protože od té doby co umím psát, chci být spisovatelka. Jenže to chce každý! A každý píše. A spousta píše daleko lépe než já. Neumím zpívat, i když teď se mi po koncertu ten hlas opravdu hnul k lepšímu (viz minulý článek) a třeba se dopracuju na úroveň "lidem-nepraskají-ušní-bubínky-a-neberou-do-ruky-pistol". Neumím kreslit a to mě rovněž mrzí. Dřív jsem kreslila relativně přijatelně, teď to stojí za houby. Dvakrát (jen den po sobě) jsem nakreslila Anthonyho, s tím druhým obrázkem jsem spokojená, ale jen v rámci mých možností. V porovnání s jinými slečnami mého či nižšího věku jsem totální mazal a kreslím jako dvanáctiletí kluci. Jsem poleno na přírodní vědy, nemám buňky na matiku, nesouhlasím s chemií a fyzikou, na tělocvik jsem taky levá a už nedávám ani ten dějepis. Nemluvě o výtvarce, při níž se za sebe stydím. Nejdou mi jazyky, obzvlášť ne němčina, já bych v tom ani po 3 letech neuměla říct "Dobrý den, v kolik jede autobus?". Neumím nic vyrobit, leda tak uzel na vlastní tkaničce, který zpětně nerozdělám.
Došly mi dokonce nápady na dlouholeté komixy, které si vyměňuju s jednou osobou! Za poslední rok jsem kompletně ztratila smysl pro humor...proč ze mě zůstávají ty špatné části a ty dobré umírají (Wet Sand, heh)?
Neumím hrát na žádný nástroj. Jasně, sice se na žádný neučím, ale dva roky jsem chodila na kytaru a umím kulový, neměla jsem talent.
Neměla jsem talent na kytaru, protože co? Protože jsem ho neměla nikdy na nic!
A nejvíc mě to vskutku štve u psaní a i básniček.
Jsem k-r-e-t-é-n, kazím si život a páč si neumím poradit, zdrhám si do svého exkokainového dream of Californicationlandu...kde se sice naučím pár věcí, ale nikdy se mi nepovedlo vstát a ve stoje zůstat. Pokaždý se dostanu sem, do kleku na rozbité kolena. Fakt bezva.
(Bezva, mám ten název pro drogu: exkokain)
Vždycky mi tu lidi říkali - když na mě zrovinka měli náladu, jelikož jsem ještě ke všemu nesnesitelná - "nemysli na to, co neumíš, zkus něco dělat".
Já se o to pokoušela, i teď o prázdninách, a to jsem nad sebou zlomila hůl už několikrát předtím.
Jenže pokaždé když něco udělám, není to dost dobré. Obrázek je sice výkon na mě, ale jinak je to hnus. Básnička je sice dobrá na mě, ale jinak je to primitivní rýmování pitomečka, co nedá dohromady souvislou myšlenku. Článek je sice dobrý, ale jinde je o moc lepší, a to je autor stejně starý.
"Vždyť ty jsi děsně milá a hodná" .... Za á, nejsem. Za bé, a i kdyby, co je na tom dobře? To není žádná schopnost, nic, s čím můžete přijít na trh. "Ahoj, jsem neschopný nemehlo, ale jsem milá a hodná?" To asi ne, že?
KURVA!!!!!!
Takže, co tu máme?
Jednou za milion let příjemná bytost, co sem tam prohodí něco vtipného, sem tam utěší pár lidí, ale jinak absolutně nešikovná na COKOLIV, tradá, kdo mě obdivuje?
Ach jo.
How long, how long will I slide?

2.
Mí přátele se mění. A já to nějak nestíhám, nebo se mi nelíbí přijmout tu skutečnost.
Znám někoho hromadu let a najednou se dozvídám, že bytost, co vypadá, že pomalu neumí mluvit a má vysoký IQ najednou jde dost po klucích, při čemž vždy působila jako člověk, co mít nikdy kluka nebude (protože o ně nestojí, ne že na ně nemá). Ten člověk, co je daleko moudřejší než já kupodivu nepohrdne pivem či vínkem, ani cigaretou. Člověk, co je do jisté míry můj vzor...nechápu! Říkáte si "Cože? TENHLE ČLOVĚK, co ho znám takovou řadu let?!"
Samozřejmě, pořád tu bytost mám ráda a nebudu jí kvůli tomu opouštět, ale strašně mě to udivuje. Ani po letech se neznáme, wow.
Další bytost z mých přátel je čím dál tím...jo, prostě nadrženější. Vždycky to tak bylo, ale nikdy to nebylo z mého pohledu takhle "zvířecí". Touha některých holek po klukovi protože jsou samy a "nepolíbené" je něco neuvěřitelného, nechápu. Nikdy jsem na tom nebyla tak zoufale, a snad ani nebudu, omlouvám se. Ta jejich potřeba "už mít za sebou poprvé", líbat se s ním a mít ho je strašně silná, tak silná, že by nepohrdly i tím, co by v normálním stavu v životě nevzaly. A tahle bytost bohužel vypadá jako ten typ, co když konečně najde toho svého pravého prince, uteče a nikdy si na své přátele už nevzpomene, nebo s nimi prohodí jednu větu za den, samozřejmě o svém boyfriendovi. A tak zůstane Danny ve svém Dream of Californicationlandu sám. Gratuluju, 2:0
Ano, oni dospívají, je to zřejmě normální věc. Ale já na to čumím jak tele na nový vrata.
A nestíhám je. Naprosto vůbec.
Já si tu sedím v Californicationlandu, šňupu svoje cukrový exkokainy a říkám si, "Doprdele, ty odsud nemůžeš odejít. V tamtom světě jsi bezradná."
A než si někdo dovolí napsat, že přeci jen možná mám nějaký ten spisovatelský talent, pročtěte si prosím starší články a pak suďte. Tohle je článek na jiný styl než dávám obvykle, pomalu na lepší.
Sbohem v Californicationlandu, moje já, třeba najdeš hrob té světlé stránky.

P.s.: Tenhle článek by neměl nikdy vzniknout, ale je tu, protože jsem se neměla komu vypovídat. Ano, jsem sebelítostivý parchant! Téměř nikdy tu nejsou lidi, co by mě vyslechli. To vždycky musí jít spát, nezajímá je to, neví co odpovědět, nejsou na příjmu.
3:0

Koncert RHCP (27.8. 2012)

28. srpna 2012 v 22:07 | Danny |  About...
V jednu hodinu odpoledne se objevila moje bytost před Synot Tip arénou a usadila se na zem vedle Dubious Cat, která zde už držela místo. Nebyly jsme první, ale ani příliš daleko od vchodu. Asi za 3/4 hodiny přišla Ann, její kamarádka Klára a Agi.
Pohybovali se zde nejrůznější fanoušci a fanynky v rozmanitých druzích triček, některé jsem dokonce ani nikdy neviděla přes net, natož "naživo". Seděly jsme u vchodu číslo 1, který byl určený pro stání u pódia a tribuny. Nedaleko byl shop s RHCP tričkami, termo hrnky, lahvemi na vodu, alby a podobnými věcmi, takže jsem si pořídila Red Hot Chili Peppers náramek a hliníkovou lahev na vodu, kterou během asi hodiny zdražili z dvou set na tři sta (no, možná se mi to jen zdálo). Samozřejmě jsem ji koupila za 300,-
Čekaly, nebo spíš seděly, jsme do čtyř hodin odpoledne, kdy se najednou zčista jasna začali lidé vepředu zvedat, jako by už pořadatelé pouštěli dovnitř, jakože nepouštěli. Tak jsme jako idioti půl hodiny stáli, přestože oficiální vstup do arény měl být až v pět. Nikdo si ovšem nechtěl sednout zpět na zem, "co kdyby".
Kolem 16:35 jsme se dostaly dovnitř, některé dokonce s pitím. Poté nastala honička "rychle-najít-holčičí-WC-pže-jsou-tu-samý-pánský" a běhaly jsme ze sektoru 102 /103 ven a dovnitř, avšak nakonec jsme zakotvily kolem páté řady před pódiem, výhled zpočátku perfektní. Pódium bylo asi jednou tak velké, než jsem si ho představovala, ale říkala jsem si "aspoň budou mít oni prostor a já víc uvidím".
Po různém pobíhání techniků a Chárlíků, jakožto prvních předskokanů, jsme se asi po půl hodině od vpuštění dočkali první písničky od Charlie Straight. Kapelu neposlouchám, jediné písničky, co jsem nějak poznala, bylo Coco a Upside Down, které se mi i zamlouvalo. Albert si to očividně užíval, a i když mi připadal trošku komický, byl příjemný a ty papírky co na nás vystřelil z toho malého děla posloužily jako dobrá zábava na několik následujících sekund. Takže dobrý, také se mi líbilo, jak nás oslovoval "Red Hot Chili Peppers fans" :)
Pak byl asi dalších 30 minut šrumec, připravovala se aparatura a my seděli v páté řadě před pódiem na zemi, mezi stovkami lidí. Některé z nás se začaly bavit s nejbližšími fanoušky a fanynkami, trochu nuda, ale aspoň jsme seděly.
Poté na scénu nastoupili AAAK, kteří hráli o poznání tvrději než Chárlíci, ale zase s menším nadšením a co se mi nelíbilo, tak to hnali dost přes pulty či co to je a kdovíproč tam měl kytarista/pianista notebook...jejich hudba se dala poslouchat, ale znělo mi to jako kombinace té hudby co hrají na pouti a hard rocku :D Nejlepší na nich byl jejich bubeník, kterého jsme shledaly hezkým (i když to samozřejmě není Anthony) a vlastně i šikovným (i když to zdaleka není Chad).
Jakmile vyklidili scénu, my fanoušci jsme se začali hlasitě dožadovat RHCP a skandovat.
Maličko po osmé se na stage dostavil Chad v modré kšiltce a červené kombinéze, zasedl za ty svoje nádherné bicí a já začala brečet, takže jsem ho viděla jen jako rozmazaný dvoubarevný flek. Zanedlouho přišel i Flea, Josh a nakonec se objevil Anthony, v tom svém kabátě a tričku s šedým nápisem "Anthony", které na něm mám snad úplně nejradši.
Začalo se Monarchy of Roses a pod pódiem jako kdyby někdo přepnul vypínač - najednou svítila světla, jely obrazovky a fanoušci kolem mě začali divě skákat, takže jsem skákala s nimi, a když už jsem nemohla, stejně jsem lítala nahoru a dolů, protože masy lidí na rockovém koncertě s vámi pohnou i kdyby jste byli přišroubovaní k zemi. Před Around the World Anthony zahodil plášť (velmi správně) a pak začala ta pokřivená písnička s ding dang dong, ze které jsme byli nadšení a pamatuju si, jak jsem z plných plic, s neskutečně vyprahlým hrdlem zařvala "Take a wife 'CAUSE LIFE IS BEAUTIFUL"
Následovalo Otherside, které jsem celé probrečela, ani nevím pořádně proč. Možná tím, že ta písnička je spolu se Snow na mém prvním místě, a možná tím, že jsem ji zpívala s tisíci lidí a snad všichni jsme to prožívali, a navíc ten zvuk je naživo něco neskutečně silného (nebrat jako synonymum pro slovo "hlasitý"). A tak jsem tam falešně zpívala, otírala si tvář, a Káťa zběsile natáčela :D
Jako čtvrtá přišla Dani California, na níž reagovali diváci snad ještě hlasitěji než na předchozí a větu "Papa was a copper and mama was a hippie" muselo být slyšet ještě hodně daleko za stadion. Tu vysokým hláskem zpívanou část Dani Californie jsme tam všichni kvíleli špatně, snad i oni, ale nikomu to myslím nevadilo. Někdy kolem téhle doby Anthony konečně shodil triko a ukázal své skvělé tělo. Trhl rekord, mít triko na 4 písničky. Pravděpodobně tu máme podle nich zimu, přeci jen, do slunné Kalifornie má naše počasí daleko. Po zavraždění Dani začal hrát Flea a zbytek intro, ze kterého jsem správně uhodla, že bude následovat Can't Stop, které jsem si patřičně užila.
The world I love, the tears I drop to be part of the wave can't stop,
ever wonder if it's all for you (v tu chvíli jsem měla opravdu pocit, že je to pro mě a tak :))
Následovalo Wet Sand, což bylo příjemné překvapení a jsem moc ráda, že to zahráli, protože to nepatří mezi jejich klasický repertoár. Poté přišlo klasické hlasité Look Around, které kdyby nebylo, tak asi budu nespokojená, přestože to není moje nejmilejší písnička. Následovalo velmi nečekané a velmi sprosté She's Only 18, kdy jsme všichni maximálně ječeli HANDLE IT! Ovšem to byl jen takový vlahý začátek toho následujícího, což byla nástupkyně Dani, The Adventures of Rain Dance Maggie, která nemá nic společného s běžným dešťěm...
Po Maggie nastalo něco jako ticho, když tu se ozvala rána a rozjelo se rychlé a perfektní Right On Time.
Jako jedenáctá song přišlo Under The Bridge, které jsme zpívali úplně všichni, nebyl snad nikdo, kdo by neznal text a nemával rukama v rytmu. Smutnou atmosféru písničky odstranilo Factory of Faith, kde si Thony ke konci upravil text a zpívalo se déle "Tell your friends I got factory of faith".
Třináctá písnička nebyl žádný nešťastný výběr, nýbrž skvělý cover Higher Ground, u něhož si ovšem nepamatuju text, takže jsem jen tancovala.
Po něm přišlo slavné Californication, při němž běžely na obrazovkách zajímavé a výstižné animace, aneb kluby, holky, a nezapomenutelný nápis Hollywoodland.
Jako patnáctá, a co se týče základu poslední, přišla písnička By The Way, prý roztančila i ty co původně seděli. Opravdu, to byl rachot, všichni zpívali jako o život (ono to vlastně bylo i dost o život), tancovali a skákali, v tu chvíli jsme dělali opět skvělý kravál a já viděla kulové :D
Následovně RHCP odešli a my začali žadonit o přídavek, po pár vteřinách už mě jímala panická hrůza, že se nevrátí a je to konec. Naštěstí, přišli, Flea dokonce po rukou, jak to tak hezky umí, a Chad s Maurem začali jamovat.
Po jamu přišel Sir Psycho Sexy s písničkou Sir Psycho Sexy a to mě skutečně nadchlo, tahle ultra sexuální písnička spolu s pohledem na Anthonyho byla velký požitek, zvlášť když je ozařovalo červené světlo. Takový menší sex v tisícihlavém davu XD *brát s rezervou, jsem nejspíš asexuální*
Sir Psycho Sexy vlastně neměl konec, přímo na něj navázal geniální a v Anthonyho podání rychlý a vtipný cover They're Red Hot, což mě moc potěšilo. Předposlední byla Ethiopia a zhruba dvacet tisíc lidí (odhadem, z těch 24) křičelo naplno E I O I E I A, z čehož usuzuji, že náhodní noční poutníci v pražských ulicích u Edenu (a možná ještě dál) museli přemýšlet nad tím, proč se ze stadionu ozývají takové šílené pazvuky...ale co, parádně jsme si to celé užili, zvlášť refrén, který nám podle mého šel.
A poslední, dvacátou písničkou, bylo Give It Away, bez kterého by RHCP nemohli stage opustit. V tuhle chvíli spoustě z nás mihla stejná myšlenka "Give It Away, s-u-p-e-r!", následováno myšlenkou "Do prdele, to je poslední písnička!!!"
Nicméně jsme to opravdu dávali pryč, na obrazovkách běžela animace, kdy se jednotlivé části obličeje členů RHCP promíchávali, zatímco vedle nich na obrazovkách běželi fotky jednotlivých fanoušků (nejdířv jsem si nebyla jistá, jestli jsou to vůbec fanoušci od nás a ne třeba obecně ze všech zemí), mezi nimiž jsem zahlédla i Antíka (a jeho mamku). Tedy, vidět nejlepšího kámoše na obrazovce nad hlavami mých miláčků, to bylo výborné. Přišlo známé zpomalení v Give It Away, kdy kapela výrazně ztlumí, aby následně mohla "bouchnout". Byla jsem připravená, a jakmile přišel výbuch, vyskočila jsem a skákala co nejdéle jsem mohla, jako ostatní.
Následně Anthony i Josh zmizeli, Flea se rozloučil, řekl nám ať podporujeme hudbu a že nás milují (my vás taky!), rozloučil se i Chad s velmi protáhlým "Thaaaaaaaanks!", porozházel zbývající paličky a odešel.
Sice mě mrzí, že Anthony nemluvil, ale několikrát mě rozesmál, ať už tanečky, nebo chováním, a v tu chvíli jsem vyprskla smíchy a cítila k němu neskutečně čistou a přímou lásku. Je to úžasná bytost a nikdo neříká že je povinnen během koncertu mluvit jakožto frontman.
Chudák Joshie měl zlomenou nohu, musel sedět po celý koncert a ještě ke všemu jsem na něj příliš neviděla...ale slyšela jsem ho zpívat a to bylo fajn.
Flea měl krásné proslovy, řekl, že máme to "kurva nejkásnější město, jaké jsem kdy viděl". A Flea by to neříkal jen tak. Po tomhle následovala hlasitá radostná reakce nás a tak...
Čtveřice Flea-Josh-Chad-Mauro hráli fantasticky a sladěním zvukem tak trochu bohužel přebíjeli Anthonyho, který měl podle mě něco s mikrofonem, i když daleko spíš mi zněl jeho hlas divně kvůli mé pozici. Z neoficiálních záznamů z tribun zní totiž normálně. Chad házel hůlky, jednou se s paličkou pokusil udělat nějakou akrobacii a palička mu spadla, takže pár sekund hrál jen s jedinou :D
Mám dojem, že parta udělala snad jednu menší chybu při hře a prý Anthony párkrát kolísnul u Under The Bridge, ale nám šťastným pod pódiem to bylo upřímně fuk.
Největším zážitkem pro mě bylo je vidět na vlastní oči. Žádný záznam, žádný obrázek, prostě živí lidi. Ano, sice víte, že vaši miláčci existují, ale dokud je nevidíte takzvaně "3D", z masa (a svalů, vrr :D) a kostí, jsou pro vás nedosažitelní jako bohové z Olympu. Takže pro mě to bylo opravdu: "Ty vole, živej Chad!!! Trojrozměrný Flea! ANTHONY! A naživo zpívající Joshie!"
Jediné, co mě mrzí, že zhruba od druhé poloviny koncertu jsem moc neviděla, přes les rukou, mezi který jsem se aspoň přidávala.
Jsou to fantastické bytosti, a i když jsem od Fleaho a Anthonyho (nevím jak Joshie, na něj jsem prakticky neviděla) neviděla příliš úsměvů, vynahradili to (všichni) spoustou věcí a předvedli se jako rockové hvězdy, hyperaktivní lidi, výborní hudebníci a prostě skvělé existence. Z Anthonyho zářilo cosi jako aura (nejsem si jistá, jestli to bylo přímo ono), kolem hlavy a ramen z něj sálala taková žlutá až zlatavá široká energie, nádhera. Kolem Fleaho se mi také cosi míhalo, ale nevím to tak jistě, navíc Thony je moje numero uno. Strašně ho miluju. Je všechny, ale pro Thonyho bych umřela.
Všechny jamy byly neuvěřitelně sladěný komplet, nic tam "nepískalo mimo", jako kdyby to nebyly jamy, ale songy samotné... Celý koncert mi připadal jako ve zrychleném módu, někdo musel zmáčknout tlačítko "přetáčet", jelikož to ubíhalo v děsivé rychlosti.
Po skončení koncertu jsem se cítila jako nikdy. Ano, už jsem zažila krátké extáze štěstí, ale tohle bylo dlouhotrvájící štěstí, radost, a především klid a harmonie, i když jsem se cítila nabitá energií. Ovšem ne energií sexuální nebo jinak dravou, jednoduše optimistickou. Jako kdybych vstoupila do nějaké uklidňující pozitivní sprchy energie a vylezla ven. Byl to pocit dost podobný tomu, jaký jsem zažívala při některých jejich záznamech z koncertů, ale tohle mělo dlouhý účinek, je to ve mně doteď, a hlavně, tohle bylo přece jen o něco hlubší. U tohohle fantastického pocitu jsem si uvědomila, že takhle skvěle by se měl člověk cítit každý den, pokud ne permanentně, tak alespoň pravidelně. Ne jednou za život. Pořád bychom se měli cítit tak, jako to bylo při koncertě a po něm. Tak skvěle sladění, vyrovnaní, neunavení, ale klidní, všechny milující....of course, jsem moc ráda, že tenhle neopakovatelný feeling mi přinesli moji nejoblíbenější na téhle planetě, ale zároveň si říkám, proč se každý den ve školním roce cítím tak strašně? Oproti tomuhle stavu jsem ve všední dny mrtvý stín plnící nekonečné povinnosti, šedý a smutný. Po skončení koncertu jsem všechny milovala a všechny kamarádky jsem chtěla obejmout, bohužel musely jít a nechtěla jsem zdržovat...
Nejsem objímací typ člověka, vlastně se neumím projevovat, a tady jsem je chtěla všechny objímat. Zde jsem potkala kus sebe. A podařilo se mi to s fantastickými přáteli, s mými láskami a mezi hromadou fanoušků.
Dnes jsem si zpívala s CD od RHCP a překvapeně zjistila, že i když jsem si včera kompletně vyřvala hlasivky a mluvila jako kdyby mi někdo s prominutím šlapal "na koule", zpívám nějak líp. Nevím, jestli to pozná zbytek mé rodiny, a nevím jestli to vydrží do budoucna, ale budu se snažit aby vydrželo. Nicméně já jsem viděla změnu k lepšímu při mém zpěvu, a to mám částečný hudební hluch a neslyším se. Nejspíš jsem tam shodila zábrany a doufejme, že je zase něco nevyvolá zpět.
Kluci od RHCP, děkuju. Děkuju za všechno, a tohle děkuju znamená strašně moc. Děkuju za můj život, který Anthony nevědomky zachránil, děkuju za to, jak se prostřednictvím vašeho chování učím být někým lepším, děkuju za to minimálně dočasné zlepšení zpívání, děkuju za o něco větší sebevědomí, děkuju za vaší existenci, děkuju za včerejší noc.
Ať si říkají recenze, co chtějí hnusného. Lidé, co neumí napsat jméno jejich původního kytaristy, Hillela, lidé, co neznají Joshieho věk, si můžou jít vykopat jámu a zahrabat se. Neví absolutně nic. A i kdyby RHCP zahráli špatný koncert podle obecných kritérií, učnili minimálně mě šťastnou a opět mě posnuli v mém životě. I kdybych byla jediná z těch 24 000 lidí, tohle se počítá.
Love, I'm With You!
P.s.: Hezké fotky mají zde

Kopni Nokii pod postel

25. srpna 2012 v 22:50 | Danny |  About...
Jsem zpět z Wing Tsun soustředění a i když nejsem v celistvém stavu, žiju a jsem happy.
Zaprvé proto, že to mám za sebou, za druhé proto, že i přes ty okopané nohy a spálený krk jsem docílila (dočasné) zlepšené postavy, to mě těší. A samozřejmě jsem se naučila věci, které jsem neuměla a jestli mi ještě někdy nějaký hajzl dá ruku kolem krku aby mě obejmul, přísahám, že mu urazím kebuli, protože s obranou proti tomuhle škrtícímu objetí jsem měla problém....a teď bych jednala rychleji a líp.
Oproti loňskému roku se kvalita rekreačního střediska opět zvedla. Loni jsem psala o "mizerných sprchách,WC bez zámku,chatkách z dob komunismu a hrozných snídaních". To už neplatí, sprchy zrekonstruovali a nyní se konečně nemačká pět holek v jednom "korytě" (ne)schované za prakticky žádným závěsem, zatímco jim tam trajdají ostatní mýt si ruce. Technicky vzato neplatili ani ty hrozné snídaně, s Antíkem jsme měli své vlastní snídaně, já například Bebe mini dobré ráno :D
Co se týče téhle potravinové výbavy, krom Antíkovy plné tašky jídla obsahující například sýrové Raciolky (mňam!) a mých o něco tenčích zásob jsme měli i vymoženosti a lá rychlovarná konvice, plastové příbory a plastové kelímky. Samozřejmě konvici jsme tam měli ilegálně a zlodušsky jsme na chatce vyvářeli čaj, kafe a polévky do hrnku, přičemž kus rajské polívky nejspíš ještě dlouho zůstane na peřině, jež byla dočasně v mém vlastnictví. To víte, šikovnost. A na dalším povlečení zůstal kus hráškové polévky, no. Také moje práce.
S utajením rychlovarné konvice byl trochu problém, jednou jsme ji měli zapojenou a vesele nám tam bublala voda, když tu najednou zdravotnice, co zároveň hodnotila pořádek na chatkách, se objevila na verandě naší chatičky a rázovala si to do chatky. Zakopla jsem konvici pod postel, zareagovala na Antíkovo "Ty vole, vypni to!" a s výsledkem spálených prstů honem vypnula konvici. Co ta plastová svině nepochopila bylo to, že má okamžitě přestat bublat, takže zatímco ještě dohučívala (zajímavé slovo) a dobublávala voda, s nohou přemístěnou těsně před konvici jsem úspěšně předstírala že kašlu, načež se následovně musím hlasitě napít. Doufala jsem, že si zdravotnice nevšimne stoupající páry u rohu mé postele a začala jsem mlít něco o tom, že s pořádkem jsem se dnes snažili.
Cajk, tohle jsme zvládli a bez úhony dodělali svoje jídlo nebo pití.
Další zábavná příhoda se nám povedla myslím včera, kdy se Antíkovo Cini Minis rozsypalo po místní znečištěné podlaze a nikde nebylo nic, čím by se to dalo zamést. Duchapřítomně jsem popadla svou tenisku a začala zametávat Cini Minis botou do koše.
"A co s těma menšíma kouskama, to tam nenametu.? Co takhle je rozdupat a zakopat pod postel?"
"Ok."
A tak jsem ty menší svině rozdrtila na padrť a prakticky zakopala uklidila pod svou postel, mezi ty stébla trávy, kusy muffinů a podobně.
Poslední velkou zábavou bylo, když jsem se (nejspíš) ve čtvrtek ráno probrala na zvonění budíku a nečekaně jsem zjistila, že mě něco nebo možná někdo škrtí - při pozornější prohlídce svého majestátu, za hulákání úvodních tónů Can't Stop, jsem postřehla, že šňůra obmotaná kolem mého krku jsou má vlastní sluchátka, které se mi nechtělo tu noc uklízet. Heh.
Vlastně úplně poslední zajímavou příhodou bylo kamarádčino tyranizování mých bot, i když to už později pro mne zábava moc nebyla. Zprvu jsem si volala s Ann, seděla na zábradlí chatky a koukala na celý areál, prostě pohoda. Pak přilítla kamarádka a začala mi hovor rušit, nejdřív se mě pokoušela ze zábradlí shodit - a kdybych neuhnula, skoro jistě by mě shodila-, pak mi do toho kecala a pošťuchovali jsme se, přičemž mi rozvázala tkaničky (no co, měla jsem volnou jen 1 ruku!) takže z hovoru ve výsledku moc nebylo. A když Ann slavnostně hexnul mobil, ta samá kamarádka usoudila, že když už jsem tak pěkně venku a tak pěkně sedím poblíž zábradlí s tak pěkně rozvázanými tkaničkami, proč by je nepřivázala k zábradlí? Trochu jsem protestovala, ale nechala jsem ji, ať se baví, konec konců, je to kamarádka.
Jak si sami můžete všimnout, vázat umí opravdu kvalitně:

Nejdřív to byla prča a kus šel rozvázat, ale pak už to dál nešlo a uzly byly prostě nerozdělatelné. V tu chvíli začala kamarádka vtipkovat, že by už mohli všichni odejít (nebyli jsme na verandě sami) k ohni a nechat mě tam, čehož by byla ona klidně schopná, takže pokus oddělat tkaničky byl čím dál tím intenzivnější. Nakonec mi šel pomoct Antík a obecně muselo vypadat vtipně, když mi nejlepší kámoš odvazuje boty od zábradlí, protože já nemůžu odejít a ani se vyzout. (Na druhou stranu, vyzout se a odejít v ponožkách, zanechavše boty přivázané u zábradlí?)
Když jsme to konečně rozvázali, kamarádka se ochotně vrhla vpřed a svázala tkaničky znovu dohromady, alespoň jsem ji mohla během činnosti fotit a vznikly perfektní fotky, kde dělá ksichty. Kamarádka neodolala, sebrala mi iPhone ležící na lavičce na verandě a protože jsem měla svázané nohy, nemohla jsem jí ho vzít. A zatímco jsem opět bojovala s uzly, nastavila mi místo mého boha na tapetu svůj šklebící se majestát :D
No, naštěstí žiju, vlastně to bylo super, i nástup jsem stihla, včetně kompletních tenisek, akorát mě pak postihoval ještě chvíli syndrom svázaných nohou.
Jelikož mi za celý týden (tedy krom dnešní SMS od Kate) nikdo nenapsal SMSku, i když jsem o to žádala, nezapomínala jsem si v pravidelných intervalech stěžovat. V buse při zpáteční cestě jsem Antíkovi připomněla, že i s ním už jsem si týden nepsala. Asi za 30 sekund mi pípla SMS od Antíka, sedícího deset centimetrů ode mne a začalo vášnivé posílání SMS zpráv. Nakonec z toho vznikla písnička - jak, to pochopíte podle přepisu konverzace (s mírnou úpravou):

Danny: "Fakt to Thow Away Your Television znamená v překladu Vyhoď Svojí Televizi?"
Antík: "Jo, co by to bylo? To je snad jediná písnička, co je tímhle způsobem jasná!"
D: "To je jako pojmenovat song Kopni Nokii Pod Postel!"
A: "Né, co je na tom divnýho? Já znám písniček na tohle téma fakt hodně, chceš snad nějakou pustit :D ?"
D: "Ne. Kopni Nokii pod postel, nech ji tam a neustel. Ať tam ten krám shnije, i když vše přežije. Výdrž nekonečná, kdo ji má, nové se nedočká! Funkce to má nulové, stojí celá za kulové, ale je to klasika, kdo ji nemá, ať pro ni utíká! *funky kytarové outro* "
Hele, já si tu písničku asi fakt nazpívám, něco k tomu dobrnkám a půjdu s tím do světa! Třeba uspěju, že jo. Pořád to má lepší text než "Baby, baby, baby ooh" :D!
Tak se mějte, a nezapomeňte, že nesmíte zneužívat olivy z Rio Mare!

A bit of everything: 21st Century Breakdown

21. srpna 2012 v 12:12 | Danny |  Nějaký decibel, nějaká melodie
Druhá písnička abecedně v mé složce hudby (která je mimo RHCP) a druhá písnička opět od Green Day (a také poslední).

Video má nápad, čehož si v dnešní době, kdy půlka hudebních klipů vypadá stejně, fakt cením. Písnička mě chytla podle poslechu, text jsem moc neprobrala a nepobrala, ale až budu mít čas (jako že nikdy), mrknu se na to. Akorát mě mrzí, že si písničku jen těžko zazpívám se zpěvákem, tak nějak to prostě nejde... bohužel to není typ písničky, co by si člověk zpíval v koupelně.
Video pěkně zpracovaný, spokojenost. (Jinak by to tu ani nebylo :D)
A co vy na to?

Ready....steady....go!

17. srpna 2012 v 21:20 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Už mám nabarvenou hlavu, červený a černý pruh a samozřejmě to nedrží tvar a rozlilo se mi to po celé hlavě, ale na blond vlasech je to tedy něco božího! Ztratila jsem trochu svůj jemný vzhled (no aspoň myslím), ale vzhledem k zítřku a následujícím dnům se jen hodí vypadat drsněji.
Zítra odpoledne odjíždím počtvrté za svůj život na soustředění se sebeobranou a už se obvykle netěším (ano, čtete dobře). Doufám, že ty nejhorší tréninky třeba proprší, nebo budou probíhat jinak...
Hlavně mi prosím vás držte palce, ať nezkazím bojovku. Ze mě nikdy dobrý obránce nebude, protože nejsem ochotná pronásledovat nějaké idioty po louce o půlnoci, prostě nejsem. Stačí, že se bojím tmy, natož tohle, ne děkuju. Tak mi přejte, ať chodí útočníci z jiných stran a já mám klid...
Také už mi přišlo moje fantastické RHCP tričko, takže už vypadám dostatečně reprezentativně na koncert, je to cajk.
A také jsem konečně vyfotila ten nový Red Hoťácký plakát, co teď visí po Praze, líbí se mi tedy daleko víc, než ten černobílý.
Ostatně můžete porovnat:
Btw, pozná někdo, kde je to focené? :D
I ten knírek tu vypadá přijatelněji...

Ok, tak mi všichni držte palce ať to přežiju a kdo na mě má číslo, nechť mi píše, abych to přežila! :D
(Mezi 13:45 a 14:50 budu dokonce moct volat, takže volejte lidi! :D)
P.s.: A do koncertu je to už jen 10 dní, he! :D
10, 9, 8, 7, ...

Mějte se ;)

Růžový dům, barevné vlasy

9. srpna 2012 v 19:38 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Nadpisu si skoro nevšímejte...já mám přece blbé nadpisy pořád.
Vrátila jsem se asi po 10ti dnech z chaty s rodinou a doma nás čekalo nepříjemné překvapení. Máme postavený dům vedle domu babičky a ta svůj barák kulturně znehodnotila. Dole u zdí domu udělala tlustý růžový pruh (asi na zakrytí oprýskané omítky, vím já) a stejnou nechutnou vyblitou růžovou zmrzlinovou barvou ohraničila i jedno ze svých oken. Je to fakt HNUSNÁ růžová. Jako barva jogurtu...ono nestačí že máme nejodpornější plot z celé ulice (to myslím vážně, žádná nadsázka), zrezlý, kus z něj je urvaný, celý visí na křivo a jako vylepšení toho plotu udělala babička z jedné strany rákosovou část plotu, takže je to jak pruhovaný kotě, ovšem značně poničené a hlavně nevkusné. Teď máme nejodpornější plot, nejvíc zvonků (babička a děda mají 4 zvonky, takže nikdy nikdo neví, na co zvonit), nejvíc chatek (boudičky na nářadí a bordel) a nejzmrvenější dům z celé ulice...a vedle babiččina asi 50 let starého domu s růžovými pruhy a hnědou střechou stojí náš krychlový moderní žlutý dům. Fakt bezva, jestli chcete do cirkusu, zvu vás k nám.
K těm barevným vlasům :D...no jo,prostě se těším, až ve čtvrtek (příští) půjdu ke kadeřnici a ona mi přidělá ty proužky. Akorát se trochu bojím, bude to jiná kadeřnice než obvykle, tak aby to nezkazila. A aby ta červená byla červená, ne růžová nebo hnědá. To by mě sejmulo.
Poslouchám si tu nejnovější album od Linkin Park, páč jsem si koupila časák Rock and Pop a tam tohle album děsně vychválili...upřímně, já z toho tak na větvi nejsem, ale třeba se tu objeví písnička, co mě chytne. Jinak to není zlé, to zase netvrdím.
Magazín Rock&Pop se mi dostal do rukou poprvé, koupila jsem si ho samozřejmě především kvůli tomu, že obsahoval rozhovor s RHCP, jinak bych 90 korun nevyhodila. Také na obálce stálo, že tam bude něco o Linkinech a The Rolling Stones, takže to znělo dost zajímavě. Jsem ráda, že jsem to koupila, získala jsem spoustu materiálu, který si musím poslechnout (alba od nejrůznějších lidí)...a velmi jsem se pobavila, když autor jednoho článku zkonstatoval, že My Chemical Romance jsou hnus (on to řekl jinak, ale výsledek bylo tohle), protože vím, že kamarádka a grupa kolem ní si hrají na kapelu a používají i písně od My Chemical Romance.
Jinak jsem se během dovolené na chatě pokusila o nemožné, přesněji o namalování Anthonyho (RHCP). Fakt neumím kreslit, zcela vážně, ale na oba dva ty obrázky jsem poměrně hrdá, a tak mě zarazilo, když mi bývalý kluk a bývalý kamarád řekl, že to vypadá strašně (nechtěl mě urazit, nehádali jsme se). Neurazila jsem se, jak mám ve zvyku, ale překvapilo mě to. Ok, jeden obrázek má fakt nepodobný obličej, ale při troše dobré vůle se podle mého dá říct "na to, že ho kreslíš poprvé, je to pěkný". Budu to muset ukázat někomu objektivnímu...docela bych to hodila i sem, ale stydím se, já vážně kreslím špatně, protože jsem dlouhá leta kreslila jen do komixů.
Ale je to na vás, jestli chcete mít infarkt, nebo radši ne... :)
Dále se snažím poslední dobou vytrénovat svojí vnímavost mimo běžné věci, tzn. snažím se být naladěná na aury, duchy a podobné věci. Poslední a vlastně i první vidění duchů mě sice stálo veškeré nervy (no dobře, prostě jsem děsně brečela, je o tom zážitku někde tady), ale víte, ono i když se bojíte, je to činnost, která je zajímavá a lehce tajemná. No a na chatě se mi povedlo neplánovaně vidět jakýsi podivný stín.
Naše chata má přízemí a první patro. Byla jsem v přízemí a šla jsem z jednoho konce místnosti ke druhému, když tu jsem periferním viděním postřehla nahoře v patře jít nějakou postavu, byla černá a malinko načervenalá, taková tmavá a průhledná. Tedy, viděla jsem jenom boty a kus nějakých kalhot, jakmile jsem zaregistrovala pořádně, co to vidím jít o patro výš souběžně se mnou, okamžitě jsem se tam podívala a samozřejmě nikoho neuviděla. Celá moje rodina byla v přízemí jako já (a to vím 100%). Jak to má člověk ve zvyku, prohlásila jsem "nějaká blbost, zdálo se ti to" a chtěla to hodit za hlavu s tím, že to byl můj vlastní stín. Ale těžko by to mohl být můj stín, když byl o metr a půl výš než já, navíc to mělo jiné boty...a hlavně, ještě nebylo tak pozdě, aby vůbec byly dobře vidět stíny.
Zajímavé. Když vidíte něco takového, neberte to jako kravinu, která se vám jen zdála...protože se vám nezdála, to je realita.
A BtW, už jsem na tom album Living Things našla 2 písničky, co se mi líbí, congrats ;)
P.s.: pracuju na článku, který se spoustě z vás nebude líbit, to je prima, ne? :D