Září 2012

Nepřipadám si už jako úchyl, bláznem ovšem zůstávám

27. září 2012 v 21:19 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
To jsem nedávno, někdy v tomhle týdnu, narazila na článek na doma.cz, kdy jsem si říkala, co asi na téma "Sexy muži nad 50 let: Vezměte si z nich příklad, pánové!" objevím v článku za perly.
Nakonec mi článek pomohl, protože díky větě "Zpěvák Bon Jovi (50) i přes svůj věk zůstává stále ve formě a stále sladký a šarmantní jako dřív" si připadám jako daleko menší úchyl, než před přečtením článku. Takže nejspíš není tak nelidské rozněžňovat se nad roztomilostí Anthonyho a slintat nad tím, jak je rozkošný a sladký. Když je teda Bon Jovi sladký, to je pak Anthony...no něco ještě sladšího, těžko najít výraz (...a kapesník na slinu...). Tak prima. Jen tak mimochodem, také máte pocit, že ten Bon Jovi do kategorie nad padesát let nepatří, když je mu čistých 50? :D
Dále jsem četla jeden z článků Lady Vanilky (nechápu proč...) na téma jak se zase začít učit do školy, protože jsme jistě vyšli ze cviku. Nebudu se zabývat hodnocením toho článku, nicméně tam bylo napsáno, že učit se dá různými styly, mimo jiné, naučit se danou látku jako básničku. V tu chvíli mě napadlo, že tento způsob se nedá používat moc často, protože na takovou látku z dějepisu to prostě nemůže fungovat. Zkusmo jsem se podívala doleva na rozevřený sešit biologie a poznamenala si sama pro sebe: "No to rozhodně. Na takové oběhové soustavy si vytvořím básničku raz dva, že jo..."
Zanedlouho přišel ovšem skutečně nápad na básničku, a já vám jdu předvést, jaká šílenost z původního textu vznikla:

žahavci a ploštěnci: oběhová soustava chybí, mají gastrovaskulární systém
pseudocoelové: OS také chybí, v tělní tekutině jsou živiny
...
měkkýši: otevřená oběhová soustava, mají srdce s 1 až 4mi síněmi a jednou komorou
...
atd.

No a vzniklá rýmovačka (ono to má do básničky daleko)? :
Žahavci a ploštěnci, to jsou pěkní pitomci, OS jim chybí, gastrovaskularák se jim líbí.
Pseudocelové to mají stejně, živiny v tělní tekutině.
...
Měkkýši staví si otevřenou chýši, dokonce i se síní, nepleť si komoru s předsíní!
...
Členovci, pavouci to otevření, tvrdí, že nad trubicovité srdce není!
Ostnokožci mají v soustavě ambulančního krále *, dej, ať jejich cévy nemají na mále!
...
Nebudu sem psát všechno, některé rýmy jsou slabší, ale fakt jsem se to naučila dobře, takže díky L.V.! :D
Kreativita nezná hranic a neomezuje ani pitomce a blázny. Good job.
* Kde jsem vzala ambulančního krále? Prostě mi nešlo vyslovit a zapamatovat slovo "ambulakrální" :)
Mimochodem, děkuji ti svatý Václave, že zítra díky tobě nemusím do školy. Konečně si odpočinu! Kdybys umřel normálně, třeba na otrávené víno, nebudu mít volno. Takže díky, smrt to byla vskutku hrdinská. (Neberte mě vážně, jestli vás to uráží.)
Danny

Věřím. A nejen na víly.

22. září 2012 v 23:03 | Danny |  Téma týdne
Citát z mého nejoblíbenějšího filmu :)
Zcela vážně, příběh Petra Pana už mě hodně dlouho fascinuje a strašně se ztotožňuji se samotným Petrem. Rovněž nechci vyrůst a nechápu Wendy, která tvrdí, že všechno pochopíme, až vyrosteme.
Kdo by vlastně chtěl skutečně vyrůst do tohohle?
"Vyzvedněte si balík, podepište smlouvu, zaplaťte za plyn, kupte si Hospodářské noviny, zvolte mě za prezidenta, vyřiďte do 30ti dnů, přijďte za šéfem,..." O tohle nestojím.
Ale to trochu odbočuju.
Na tom filmu, kde je ona klíčová scéna, kdy Petr a všichni ostatní křičí "Já věřím na víly! A jo a jo a jo!" je něco víc než že je to dojemná část v pohádce pro děti. Výsledek jejich křiku, že věří, je ten, že malá víla Zvoněnka ožije, přestože se díky pozření jedu otrávila a umírala.
Víra je něco neskutečně silného a v něco věříme všichni. Ať už že dokážeme dopsat tu hroznou práci, anebo že se uzdravíme a dožijeme dalších let, přestože máme rakovinu. Základ mnoha problémů je skutečně v hlavě, v psychice. Zní to jako tísíckrát omílaný kec, ale z vlastní zkušenosti vím, že psychika a víra v sám sebe dělá hrozně moc. Nevěříte si a dějí se zvěrstva, která pácháte sami na sobě. Nevěříte tomu, že se zvládnete naučit na test? Ano? Myslíte, že to nedokážete? Také, že ne! Můžete to stokrát umět, ale jakmile se před vámi ocitne list papíru s otázkami, buď máte najednou v hlavě úplně prázdno, anebo jste tak vynervovaní, že dohromady nedáte kloudnou větu. To se mi často stávalo při dějepisu a matematice. Máte strach, že nedokážete stihnout ten vlak a on vám ujede a díky zpoždění propásnete něco důležitého? No to víte, že vám ujede. Pokud jste atlet a stihnete to doběhnout třebas i v novém světovém rekordu, v tom případě se může pro změnu stát, že metro zastaví v jedné stanici a nepojede, protože zrovna někdo spadl do kolejí. V každém případě se na schůzku nedostavíte, protože jste z nějakého důvodu nevěřili, že to vyjde.
Mnohdy vůbec nejde o to, jak jste schopní.
Když jsem byla v sedmičce, chtěla jsem ze své základky vypadnout, ideálně na gympl za kámošem. Před zkouškami a těsně po nich mi něco uvnitř říkalo: "Danny, ty se tam nedostaneš. Vím, že tam chceš, ale jsi moc hloupý."
Velmi intenzivně jsem věřila tomu, že se na to vysněné gymnázium dostanu, ale poté u mě začalo působit mé nízké sebevědomí (které mám dodnes, přestože působím jako největší parchant ve vesmíru a lidé mi to říkají) a mou víru začala nahlodávat myšlenka, že jsem moc velký idiot na to, abych mohla chodit na tak prestižní školu. Víte, co se stalo? Já se tam nedostala. 44. místo, brali do 34. místa. Ještě byla možnost dostat se na odvolání a já vykopla z mysli tu myšlenku o své idiocii - přestože má reálný základ - a pevně věřila, že se tam aspoň na to odvolání dostanu. Já tam prostě musela být!
Vyzkoušela jsem i poměrně známou přací techniku a ono to zabralo! Dostala jsem se tam, i když jsem neschopná pitomá blondýnka.
Takovýhle příkladů mám mnohem víc, ale snad je základní pointa jasná. Stačí si přát a věřit a podaří se vám věci, o kterých jste si mysleli, že jsou neskutečné. Jistě jste četli příběhy, kdy lidé věřili a doufali, že se vrátí ztracený syn, že jednoho dne zase uslyší, že neumřou. A vyšlo jim to.
Ty příběhy tu nejsou proto, aby jsme si je přečetli a řekli "Hm, dobrý. Ale tohle si nezasloužím / tohle neumím."
Věřit umí každý, to není nic intelektuálně náročného.
Mimochodem, skutečně věřím na víly, anděly, reinkarnaci, lidskou sílu, spoustu věcí. Možná si teď někdo řekne: "No jo, další věřící magor, těmhle lidem se to řekne!", ale ty přací techniky s použítím víry a důvěra sama s sebe mi fungovaly ještě předtím, než jsem začala vůbec nějakou reinkarnaci a věci tomu podobné řešit.
A rovněž věřím, že aspoň jednomu z vás ten článek k něčemu bude.

Běhali jsme za Plexisáky + tuna mých odboček

16. září 2012 v 18:54 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Včera se odehrály dvě akce. První byl pražský Ladronkafest (www.ladronkafest.cz), o kterém můžu především říct to, že tam byla zima a trochu nuda.
Sice je řečeno, že si můžete vyzkoušet mnoho věcí, ale kdo má takovou odvahu, že se nestydí si to jen tak nakráčet před nějakého týpka a říct si mu, jestli vám nepůjčí ten obouruční meč nebo jestli si smíte vyzkoušet ty skákací boty. I ten nejextrovertnější jedinec z naší party měl problém se zeptat, jestli si může vyzkoušet to a to. A když tam jen tak bloumáte v mizerných 17ti stupních, už to není tak super.
Viděli jsme ovšem hodně talentovaných lidí, ze kterých můžete mít leda tak depresi :D Kluky, co dělali salta a různé jiné kousky na takové gumě natažené mezi stromy, kluky, co uměli jezdit na těch malých kolech a dělat na rampě věci jako postavit to na přední kolo a balancovat tam po několik sekund, kluky a holky, co uměli skvěle tancovat, studentské kapely, co sice neuměli zpívat, zato bezvadně hráli...být lepší počasí, bylo by to asi skvělé.
A podle mnohých, nebýt prohibice na alkohol, je to super :D (Já nepiju, takže tohle mě nebralo.)
Viděla jsem tam kamarády, někteří z nás tam poznali nové zajímavé lidi, takže tak. A dokonce jsem ani nikde nezabloudila, well done.
Později na Ladronkafest přišel Antík a zanedlouho jsem s ním už vyrážela na vystoupení Plexis pod Petřínskou rozhlednou.
Než to někoho napadne, tak ne, nejsem fanynka. Spíš jsem tam šla jako doprovod a někdo, kdo je zvědavý na průběh vystoupení české punkové kapely. No, teda. To bylo něco.
A především, na Plexisáky jsme nešli, ale běželi. Nemohli jsme najít vchod, oni najednou začali hrát a my zběsile běhat přes Strahov a Břevnov, a marně jsme se snažili dostat se za zeď, odkud se linuly kytarové tóny a údery bubnů.
Jejich hudba se mi upřímně nelíbí, kvůli textům se kterými nesouhlasím (jako třeba Krize) a kvůli hlasu zpěváka, který mi nesedne, ale hrají dobře. Nicméně, ty punkáči tam....uf.
Zcela vážně jsem měla daleko větší strach mezi padesátkou punkáčů než mezi 24 000 fanoušků RHCP. Rockeři bývají pro mě normální lidi. Punkáči teda asi ne.
Nejděsivější zjev byl zhruba dvanáctiletý kluk s pivem v ruce, jak křičí slova společně s kapelou.
Jako dobře, Anthony ve 12ti taky chlastal, ale rozhodně nepůsobil takhle ztraceně. Vůbec tam byla spousta takových ztracených lidí. Plexisáci docela v pohodě, ale ty lidi pod pódiem -_-
Zmobilizovala jsem se do módu "dotkneš-se-mě-a-urazím-ti-hlavu", ožralí lidé jsou fakt nebezpeční, říkala jsem si, kdy někdo z nich spadne na mě...mno a samozřejmě všichni kouřili a chlastali, takže to dýchat byl taky požitek. Ten vzduch mě opil, vážně. Pak jsem ještě asi půl hodinu při cestě na Václavák nedokázala zaostřit, pořádně číst a pořádně mluvit, trochu jsem se motala, když nebyla cesta rovná. Normálně jsem viděla číslo tramvaje ještě z menší vzdálenosti než obvykle. A písmena mi nedávala smysl. Viděla jsem V, Ý, H, L, E, D, ale dohromady to jaksi nedávalo smysl, znělo to jako kravina. "Výhled? Co to má bejt?"
A taky se mi moc nedařilo sestavit větu tak, aby celá dávala smysl. Slova, co mají tři písmena se mi motaly nejvíc, opakovala jsem se, no hrozný.
Podotýkám, že jsem neměla ani jedno pivo a ani jednu cigaretu. Nic.
Z toho zážitku je mi jasné, že kdybych vypila tak jedno pivo, tenhle efekt by zesílel tak pětkrát, a to už bych asi někde chcípla. Jak to na mě může mít tak katastrofální účinky už jen když to dýchám?
Na druhou stranu, tak nějak mi bylo všechno jedno. Jako kdyby se zpřeházel žebříček priorit. To bylo zase příjemné, prostě žádný stres ze školy, rodiny, leda tak z toho, abych se nezřítila z Petřína někam na koleje lanovky.
Nějakým zázrakem jsme já, v ožralém stavu z ničeho, a Antík, v ožralém stavu z jednoho piva (i když, sázím, že jsem na to byla hůř já XD), dorazili na Václavák, kde jsem vlezla k Baťovi koupit boty.
To bylo zpočátku něco nepředstavitelně těžkého, jako když se po ránu snažíte vzpomenout, kdo jste, kde jste a co máte dělat.
Nemohla jsme se soustředit, držela jsem v ruce tenisku a v mysli mi probíhaly myšlenky jako tato:
"Bota....teniska. Jo, bota, bílá. Cože to chceš?....Co s botou?"
Shánění bot pro mne je vždycky horor, chci toho po těch prodejcích moc, chci aby měli 42 v dámským. Takže po vyzkoušení asi patera bot jsem narazila na nějaké, ze kterých se mi nezvedal kufr a dokonce mi držely na noze. Výborně. Vyplázla jsem 1199 Kč a jeli jsme domů, kam jsme dorazili až v nějakých 20:40, rovněž báječné.
Doma jsem se nedozvěděla nic jiného, než že boty jsou špatné, protože se nedají použít na tréninky sebeobrany kvůli podrážce. O tom ale nebyla řeč, nebo možná byla, ale hlavně jsem měla sehnat boty, co nepromoknou, jsou ideálně tmavé, dá se v nich chodit delší dobu. I to je samo o sobě zázrak sehnat ve velikosti 42, aby to bylo buď v dámském, nebo unisex. A já jsem prý měla sehnat boty na sebeobranu! Haha, jasně, to určitě seženu tmavou botu se světlou podrážkou v mý velikosti, že jo? Navíc si dobře pamatuju, jak jsme mluvily o tom, že to má být bota na ven, protože mi říkala, ať se podívám třeba i po mokasínech. A mokasíny teda na sport asi těžko.
Moje matka prostě neví co chce.
Všechno co udělám, je blbě. Kompletně všechno, jsem prostě parchant, tím je to. Kdysi nadávala, že se neučím a nepomáhám v domácnosti. Teď už se učím. Ale to jsem pořád parchant, protože si dovoluju nepomáhat v domácnosti. Jenže já prostě nejsem Superman! Nemám čas jí pomáhat, nemám naučenou látku na 2 testy za hodinu. A moje známky jsou pro mě přednější než tahání jejího luxu z patra do patra.
Neznám nikoho, kdo by zvládal tohle oboje najednou. Holky, co zvládají pomáhat jak doma, tak školu, mají pro změnu tak malý byt, že tam máte uklizeno do 10ti minut i se stropem. To v našem domě těžko.
Když se jí nesvěřuju, je to špatně, protože se jí nelíbí, že jí nevěřím. Ale to je její chyba, ne moje. Jak můžu věřit někomu, kdo proti mně obrací moje slova ve chvílích hádek, nebo mě pro změnu neposlouchá? Případně, a to je nejhorší, nebere mě vážně a zesměšňuje mě, ať už moje pocity nebo někdy i názory. Takovému člověku prostě nic říkat nebudu.
Pokaždé mi, když zahlédla na Óčku v televizi Can't Stop, řekla, že Anthony má "velkou hubu", že je takový a makový a to nepotřebuju poslouchat. Miluju ho a tohle mě neskutečně uráží. Nemají rodiče děti v jejich láskách podporovat? Když jsem tak napůl (ne)chodila s tím chlapcem J, tak si mě akorát dobírali. Bylo mi to strašně nepříjemné, protože jsem s ním ani pořádně nechodila, nepřitahoval mě (a je to tak doteď). Ale to oni si vykládali jako že to hraju a rýpali ještě víc. Nebylo to vůbec vtipné.
Když mě štvaly kamarádky, protože neumí komunikovat a není s nimi žádná domluva (to je tak také doteď), tak jsem se často dozvěděla, že si neumím vybrat lepší kamarády, že na nikoho lepšího asi nemám a že ony jsou blbé. Pardon, ale říct o mých kamarádkách, že jsou to krávy, to už je opravdu příliš. I když mě v danou chvíli rozčilují a nesnáším některé jejich vlasnosti, třeba to, jak na mě většina z nich dlabe, když mám depresi (to jdou vždycky spát, musí jít, nezajímá je to, whatever), tak prostě moje matka nemá právo o nich prohlásit, že jsou blbé, nebo že jsou to krávy.
Také to neříkám o jejích kamarádkách. Ona si pořád myslí, že když je "dospělá", může se chovat povýšeně a hrát si na autoritu a já nesmím nic a moje názory nic neznamenají (to jsem si taky mnohokrát vyslechla). Pro mě ale není žádná autorita a nejsem jí podřízená. Nebudu ctít někoho, kdo ze mě dělá kreténa i z věcí a lidí, co mám ráda. Prostě ne, a zkritizujte si mě, jak chcete. Jen si to zkuste zažít, a hned se vám ze "cti otce i matku svou" stane něco jako "zdrhni od otce i matky své". Mám toho dost. Když teda nejsem tak dobrá, tak ať si pořídí někoho lepšího.
Ostatní lidi v mém věku pijí, kouří nebo už mají za sebou "poprvé", ve škole mají prospěch na houby, ale největší parchant pod sluncem jsem samozřejmě já. Děkuju.
Moje názory ji prý nezajímají, moje názory prý stojí za hovno, jsem prý blbá, kráva, stydí se za to jak se oblékám, nelíbí se jí na mě tohle a tohle.
Dnes mi řekla přímo: "Mnohdy jsem se styděla za to, co nosíš na sobě.... |...| Ty si tu akorát pořád pouštíš Red Hot Chili Peppers a zpíváš."
Jistě, to určitě dělám celý den, ta angličtina se tu píše sama, stejně jako protokol a ta němčina se také učí sama, to já ne. A ano, věnuju se pořád RHCP, protože tam v tom Californicationlandu je klid a mám ten svět ráda. Můžu tam opustit tuhle hnusnou realitu a relaxovat, nabírat síly, abych se z toho definitivně nezbláznila. Nic na tom měnit nebudu.
Konec.
No a jestli se oblíkám a vypadám jako debil, tak je mi to naprosto ukradené. Jiným oblečením určitě nezměním to, že jsem (opět) outsider. Navíc mě móda absolutně nezajímá. Sem tam se mi nějaký kousek oblečení líbí, ale obecně vzato mě tohle nebere.
"Jiné holky v tvém věku...." Nejsem jiné holky v mém věku. Nejsem. Ani nejsem 100% holka, natož abych byla jako ostatní.
P.s.: To jsem asi docela odbočila, co? Ale ono s dneškem a posledními dny/lety dost souvisí...heh.
Danny
P.p.s.: Držte mi palce s matikou, já jsem na ten předmět prostě totální dřevo...

A bit of everything: Ah Yom

10. září 2012 v 14:30 | Danny |  Nějaký decibel, nějaká melodie
V současné době třetí písnička v té normální složce písniček v mém počítači: Ah Yom od Johna.
Co naplat, ten člověk je prostě talent, ale nebudu tvrdit, že každá jeho písnička je úžasná. Jeho fanoušci si myslí, že je dokonalý a výrazně lepší než Anthony, každá písnička je masterpiece, ale ruku na srdce, zdá se jim (/vám) to i v písničkách, kdy křičí jako by ho na nože brali?
Nicméně, o tom jsem mluvit nechtěla, mám od něj ve složce víc písniček, protože jsou skvělé, ale tuhle mám nejradši.
Text se dal snadno pochopit, chytla jsem to hned napoprvé, což se mi u Anthonyho asi nikdy nepovede...(krom Yertle the Turtle XD). A především, text se mi líbí, celá písnička se mi líbí, hurá a je tu :D
Ah Yom (hebrejština)= Today (AJ)

Jak hledal Pražák na Pražském hradě Buddhu

8. září 2012 v 23:13 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Dnes jsem měla další, celkově myslím třetí sraz s Dubious Cat (a díky za to!) a teoreticky jsme měly jet do čajovny/restaurantu Malý Buddha, který se nachází na Pohořelci, v Praze nevím kolik (ano, typický Pražák).
Přibližně před rokem, možná před půl rokem (to víte, ta škola...mluvila jsem o tom v minulých článcích), jsem tam byla a pamatovala jsem si to jako velmi zajímavé místo, kam se určitě ještě někdy musím vydat. Trasu jsem si samozřejmě nepamatovala, neměla jsem čas, peníze, ani náladu vyhledávat cestu a plánovat ji (poslední dobou to dělám moc často), takže jsem se naivně spolehla na svou paměť a podvědomí a řekla si, že když pojedeme někam k Hradu, zajisté si vzpomenu, jak se tam dostat.
Zajisté jsem si nevzpomněla, dokonce i cestu na Pražský hrad jsme hledaly asi na čtyřikrát, protože já prostě netrefím absolutně nikam -_-
Dubious Cat nevypadala zrovna nadšeně z toho bloudění, ale ta neúmyslná zastávka na Pražském hradě byla ve výsledku fajn, protože bylo moc hezky...nakonec se mi podařilo přesvědčit internet v mobilu, aby načetl dpp.cz a nasměroval mě správně k Malému Buddhovi - sekla jsem se jenom o dvě zastávky :D!
Asi po 40ti minutách jsme úspěšně dorazily na místo, z čehož jsem měla skutečně radost...zanedlouho se dostavila i Agi (spolužačka, kámoška, trochu fanynka RHCP, whatever) a ty dvě hodiny letěly jako (jako co? Concord?) pokaždé, když jste s přáteli a máte se skvěle. Tyhle akce bych si měla dopřávat častěji (asi mě bude muset někdo začít sponzorovat), protože je to neuvěřitelně příjemné a ten čas není jen mrhání, často se dozvím spoustu nového, nejen drby. A navíc, konečně si člověk zvedne náladu a neksichtím se aspoň jednou za čas stejně jako zbytek lidí na zastávce, snažím se svým úsměvem jim také zvednout náladu, občas to funguje.
Jenže pak jsem přijela domů, a zase byla výborná nálada ta tam /zvlášť anebo dohromady?/. Vlezu dovnitř, řeknu ahoj a první co slyším je "Uklízím, přesuň se k bratrovi do pokoje!". Žádné přivítání, žádný úsměv, prostě jen "vypadni-a-nepřekážej-", nikoho nezajímalo, jak jsem se měla.
Nicméně si už tím nebudu kazit dnešek, ten den stál zato a jsem za sraz vděčná :)
Abych nezapomněla, dnes jsem zjistila, že moje princezna * Anthony je kabalista. Také mi to někdo mohl říct, žila jsem asi rok v přesvědčení, že jsme s Anthonym víceméně na stejné víře. No tak nejsme, ale nevadí, mám co zkoumat, a prý kabala nějak souvisí s ezoterikou, takže tak.
* Moje princezna...neptejte se, jak ta přezdívka vznikla. Nejspíš mu tak budu říkat ještě hodně dlouho, zvykněte si...

Nervozita ze školy? Kdepak, na to jsem moc otupělá

2. září 2012 v 15:50 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Deprese ze zítřejšího dne?
Strach? Agrese?
Kdepak, na to jsem moc mimo. Pustila jsem si Californication (CD, ne ten okopčený seriál) a nějak mě to letos nebere. Já, která mívám nervy kde z čeho, a cítila jsem se nervózní i když jsem jela na koncert (neptejte se proč...sama nevím)... tak teď nějak nervy nemám, a jsem v módu "a-mně-je-to-ukradený". Spousta školou povinných blogerů (třebaže už jsou na střední nebo dál, pořád je to do jisté míry povinné, co si budem nalhávat), jak jsem četla, se moc do školy netěší. A když už na něco, tak na přátele.
Viděla bych to stejně, ráda uvidím kamarádky, a tím to hasne. Představa nakupování učebnic mě současně také nijak nestresuje, tedy krom problému kde na to asi tak mám vzít. Akorát se netěším, až ty učebnice budu používat.
Netěším se na úplně všechny předměty. Výjimečně mě baví čeština, ale na druhou stranu, na ten předmět to chce pořád nějakou přípravu (testy, projekty, práce ve dvojici, slohovky), a to mi zkracuje čas, co potřebuju na předměty, na které jsem úplně blbá, jako třeba matika, fyzika, biologie, chemie a podobné.
Letošní nový školní rok bude ve znamení: Fight Like a Brave, don't be a slave...because you must fight like a brave, you know.
To se zmákne. Jo, zase budu po celý rok na dně a nešťastná, ale tentokrát jsem odhodlaná zvládnout jednu věc:
pamatovat si ten školní rok.
Pro ty, co jsou u mě na blogu poprvé, to zní asi dost divně, takže vysvětlení - z letošního školního roku si téměř nic nepamatuju, a nemám na mysli látku ze školy, nýbrž zážitky. Pamatuji si pouze, jak jsem se pořád učila, pořád ničemu nerozuměla, pořád se stresovala a neužívala si, ani trochu. Když už, nemohla jsem kompletně vypnout a přestat pracovat. Stal se ze mně stroj.
Takže letos nechci být pod takovým tlakem, aby mi projelo 10 měsíců před očima a pod rukama a já si z 10 měsíců svého života pamatovala jen stres a nic jiného. Vždyť já když pak mluvila s kamarádkami, tak jsem se sekala v rocích a kompletně vypouštěla některé události, nebo si je řadila do novějšího období:
"A jak jste loni předělávali tu koupelnu...-"
"Loni? Ale to nebylo loni, Danny. To bylo už předloni, dokonce před 2mi a půl roku!"
"Cože? Vážně? Jak to?"
A řekla bych, že na tom je něco šeredně špatně. Ze šk. roku 2011/2012 nemám skoro žádné vzpomínky.
Pak že škola člověka vzdělává a činí někým lepším! No to jo, rozhodně. Činí ze mě trosku, tak je to.
(Hmm, Otherside)
To mě přivádí k problému, který potřebuju vyřešit a sama si s ním neumím poradit.
Jedná se právě o tohle učení a stres. Celý školní rok jsem dřela, abych neměla žádné trojky na vysvědčení (upozorňuju, že jsem na gymplu) a povedlo se mi to, jenže ta cena je strašně vysoká.
S kamarádkami jsem řešila jen a jen učivo (díky za vaši pomoc!) a neměla jsem čas na jejich problémy, nebo snad na svoje. Nestíhala jsem se učit, protože jsem buď neudržela pozornost (v tomhle směru jsem jako dítě ze školky a nevím, co s tím) a donutila se až k večeru, nebo jsem měla moc dlouho školu, takže než jsem dojela domů, už vlastně večer byl, případně mě matka posílala spát, vůbec jí nezajímalo, že se učím. A hlavně mě to všechno stresovalo, vůbec jsem se nebavila, byla jsem ještě podrážděnější než obvykle. A teď řeším problém, jestli to za to stojí...?
Nechci mít trojky na vysvědčení, ale abych je neměla, musím makat a spoléhat na přátele, že mi pomůžou.
Jenže stojí ten stres za to? Zase si nedokážu říct: "No a co, mít trojky na střední není žádná hrůza." Je to hrůza, protože se nedostanu třeba na vejšku...ovšem takhle mě ten život nebaví.
Je lepší si ho zkazit teď, ve fyzickém mládí, nebo ho mít zkažený ve fyzické dospělosti?
A co s tím mám vůbec dělat?
Nejvíc se mi nelíbí, že se musím spoléhat na přátele, kvůli vysvětlení látky a podobně. Jasně, věřím jim, ale ne vždy mají čas nebo náladu a co mám pak dělat, když té matice nerozumím, mám nerozhodnou známku a nutně potřebuju helpnout?
(Ne, rodiče nepřipadají v úvahu)
Mno nic, jdu si do svého Californicationlandu (viz minulý článek), takhle bych tu ještě chytla onu zmiňovanou depresi.
Prostě můžu doufat, že mi někdo pomůže. A než to bude, jdu si užívat exkokain.
Danny