Listopad 2012

#3 Moderní zdobící tubička

24. listopadu 2012 v 23:04 | Danny |  Denní dávka debility
Už několik let se crcám s primitivní napodobeninou zdobící tuby, tedy s igelitovým pytlíkem, co protéká všude, jen ne tudy, kudy má. Jako posvátná vzácnost mezi námi vždycky na zdobení vánočního cukroví koluje jediná pevná žlutá zdobička s tenkým "hrdlem", která neteče kudy nemá a dokonce se s ní dají dělat linky užší, než je přechod pro chodce.
(Koukám, že to zní, jako kdybych byla profesionální cukrář - to ne, já jsem profesionální idiot, co miluje zdobení cukroví, protože se jedná o zdobení sladkým sladkého :D)
No a dnes jsem se dostala do Billy a při hledání "punčové tresti" pro babičku (nakonec z toho vylezlo, že trestí je myšleno aroma) jsem narazila na něco, co mi připadá vrcholně geniální:
No není to boží? Člověk nemusí vyměňovat ty kreténské roztékající se igelitové pytlíky s plastovým zakončem, ale může si vesele použít malou roztomilou tubičku; a hned tam mají 4 barvy, netřeba rozmýšlet, kdy s jakou barvou začít!


Sázím se, že tohle na trhu existuje už nějaký ten pátek a já zase jednou objevila Ameriku.
Ale jestli jste ji dnes objevili se mnou, nabyde tento článek na smyslu, takže předem děkuji za komentářové příspěvky z Nového světa :D

Zpověď mých já

18. listopadu 2012 v 19:00 | Danny |  Téma týdne
...aneb příležitost jak všem udělat díru do hlavy.
Následující řádky nebude možno pochopit, dokud vás nepředstavím:
první já - první já mé osobnosti :D, nejpřecitlivější, nejslabší, nemluvné, tiché, zasněné. Výskyt: škola, při vyčerpání
Danny Dr.Johnny Skinz's Disproportionately Rambunctious Polar Express Machine-head - druhé já, špatná, odvrácená strana prvního já. Drzý parchant, zlomyslný, zákeřný, mužská část, nemehlo. Výbušný, nenažraná část mého já (nemyšleno jen jídlo), neradno rozčilovat. Výskyt: kdykoliv se naštvu nebo mám jinou špatně naladěnou chvilku -> nedráždit!
Ah Yom - takové divné odštěpení, mezifáze mezi Dannym a prvním já. Extradětinské, extrahloupé, extranadšené, způsobuje denní dávku debility a podobné činnosti, jako nadšené nadskakování nad báječnými fotkami mého miláčka Anthonyho. Výskyt: při záplavě endorfiny (příklad)
čtvrté já - andělská část, zatím jsem ji nepotkala...hm, taková ta naše vyšší bytost, znáte to. Ale říkám, zatím jsme se nepotkali, jen vím, že tam někde je.

So, hey oh, let's go!
UtT* : celý rozbor své osobnosti jsem se rozhodla brát stylem, kdy nechám mluvit všechny své já (tzn nechám volný průběh všem svým okamžitým myšlenkám), tak se nedivte - pro "přehlednost" přidáno kdo zrovna mluvil :)

#2 Umění matematické

11. listopadu 2012 v 19:11 | Danny |  Denní dávka debility
Troška exkokainu ještě nikoho nezabila aneb dílo stvořené asi před měsícem:


Nudné modré sešity bez motivu stojí za houby, proto byly vylepšeny moudrou filozofickou úvahou, kterou jste si mohli právě přečíst. Nezasvěcení nepochopí, zasvěcení možná taky ne :D
Dneska jsem si na svůj počmáraný sešit vzpomněla, když jsem vytahovala ten právě nový, protože tenhle mi už došel. Nový sešit je sice barevný, ale nenese moudrou filozofickou úvahu, a proto vám doporučuju všechy trapné jednobarevné sešity updateovat. Higher level, okay?
Jo, je velmi dobře možné, že tam mám nějakou chybu, ale tak co, stejně to málokdo pochopí, že...
P.s.: Tak ok, nebudu zlá, zde se můžete seznámit - Uncyclopedia: Anthony Kiedis

#1 Srdečný dopis

10. listopadu 2012 v 22:15 | Danny |  Denní dávka debility
Co člověk nenajde uloženého v počítači - našla jsem krátký dopis napsaný ve Wordu a posílaný přes mail ještě z našeho bývalého, asi 95 Windows XP počítače. Adresovaný byl mé tehdy nemocné kamarádce, která byla nemocná už delší dobu. S tvořením mi tehdy pomáhal táta.
A datum, ze kterého ten text s obrovskými písmeny a stěží naťukaný prsty sedmiletého prcka je? 23.2.2003 :)

Milá Petrunko přeju Ti hezké uzdravení moc se na tebe těším až se uvidíme tak ti řeknu kde jsme byli.Mám tě moc ráda a napiš mi taky

ahoj


Nic kouzelnějšího než ty moje obrovská písmena jsem dnes nepotkala :D
"A napiš mi taky"... :D

Sbírka Kusy šílenosti

5. listopadu 2012 v 23:01 | Danny |  About...
Dne 31.10. -Halloween, toť ten důvod, možná- jsem se téměř zbláznila (teda v novém slova smyslu, bláznem již jsem). Dostala jsem se do velmi podivného vypjatého stavu, takže zapracovala tvořivá část uvnitř mě a naprosto neočekáváně vznikly asi tři básničky. Musím říct, že ten večer jsem už skoro ani nedokázala mluvit jinak než rýmovaně. Co udělá takový román Červený a černý a notná dávka stresu!

Královna zlosti
Arogance napadána chladem,
v těle, jenž leží nyní ladem
Zabijte tu lady krvavou,
prožeňte ji šatlavou!
Cynická je ta královna zlosti,
však i přátelé jí už mají dosti!
Zbavte dimenzi toho viru,
stejnak nemá již žádnou sílu
Rudočerný rubáš oviňte jí kolem krku
až bude chvíli stát, při tom svém úprku.
Brána, Dvě Srdce, neberte,
jemné duše, její osud trpce
Nešťastna na tomto světě,
hrna nespokojenost v jedné větě:
"Svět proklatý!"
...a nezapomeňte dát ji náhrobek zlatý.


Šílenství a šílenství
Zbláznila se
Chycena v lase
Ďábel po její duši pase -
jenže má smůlu zase:
Již je dávno šílená,
duše ta chromá, tímto spasená!
Peklo potřebuje myslící bytost,
zmatená šílená by tam byla jen pro zlost;
Je totiž rozdíl mezi šílenstvím a šílenstvím.
Šílenstvím jedním je v podivnostech prvenství,
třeba mužné ženství během těhotenství v době osvícenství
Šílenstvým druhým je vládnout druhým zlými slovy,
vědoma či nevědoma vlastní zkažené povahy,
poťouchlého ducha pln, plány plné rozvahy.
Ona šílená způsobem jedna,
na smrt vášnivě jdouc, ze Dna.
Peklo hrdě odvrátilo svou tvář:
S takovou jedině na křesťanský oltář
a na hlavu svatozář!
Vždyť zešílela ze Zemského utrpení,
existuje více bolesti? Nad ni není!
Ovšem s vámi, s Vámi do pekla!
Vám nad ní ani slza neukápla!

Poslední kousek je výrazně optimističtější, ale abyste ho aspoň trochu pochopili, je třeba pár úvodních vět:
Co kdyby se náhodou stalo něco takového, že se Kalifornie přiblíží České republice -ach, raději obráceně- a přemístěn náhlými otřesy podlehne krásný Anthony půvabné lady Dubious Cat, z níž bude tak uchvácen, že s ní vydrží déle než s Džíny? Slečna Klaudyna smí býti zapuzena do Polska, kam ji vlastně přenesou ty otřesy země...no a pak, po té noci, se od 2.11. začne pomaličku, trochu změněným způsobem vracet čas, a když nadejde osudného 21.12., půvabný Anthony má již opět své dlouhé nádherné vlasy z období BSSM a ti dva umírají a žijí spolu až do konce všech dimenzí. Amen.

Utíkaje čas pozpátku,
vyplňuje snovou pohádku:
krásný Anthony
již není vzdálen na hony,
nýbrž v rozkvětu mládí
rozkošnou lady Dubious svádí...

Technické poznámky: Anthony Kiedis, aka Sir Psycho Sexy, Antwan the Swan, Swanster, Cole Dammett, Fuerte,... je samozřejmě v rozkvětu mládí tak nějak trvale, zde šlo spíše o zdůraznění oficiálního mládí dle paragrafu 1 článku 35 světového názoru, dle nějž končí mládí kolem 30 let. Nenávidím tyhle paragrafy světového názoru, ale mají-li být mé básně světové, musím to do nich vnést...a toto rouhačství jste nečetli, jasné?

Chci umřít aneb volání o pomoc ze tmy

3. listopadu 2012 v 23:24 | Danny |  About...
A je to tady. Zase.
Poslední doba, tak okruh od půlky října do teď je asi to nejhorší období, co jsem kdy prožívala a prožívám.
Už ani nevím, jak to vyjádřit, jak to tu znovu vyjádřit.
Já se ztrácím, rozpadám, měním.
Během krátkého časového úseku -od září do dnes- ve mně už stihly zemřít dvě části mého já. Neptejte se, jak to vím. To prostě poznáte, když se to stane, cítíte to tam zevnitř, kde má zbytek lidí srdce a žaludek. Otázka je, co tam vevnitř zbylo ze mě.
Umřely dvě části mého já, a nesmírně mě to bolelo, když se to dělo. 15.října odešla ta druhá a bolelo to tak příšerně, že...nedá se to moc dobře popsat. Ten den jsem byla poprvé v životě schopná se zabít, ale vážně. Vždycky jsem se měla jen k tomu, že bych si rozřízla žíly, ale nejdál jsem došla k tomu, že jsem vzala do ruky nůž (to bylo před deseti lety, v šesti jsem měla jaksi víc odvahy než jako teenager). Ten den jsem měla poprvé tu odvahu, že bych to skutečně udělala. Žádný strach z bolesti, jen odhodlání. Ale neudělala jsem to, už nevím proč. Možná proto, že jsem si povídala se spolužačkou a umíraly jsme spolu, přes chat. Máme nyní obě příšerné období v životě, ovšem mám dojem, že u mě je to vážnější.
Nevím nic, nic. Nevím, které části přesně ze mě odešly, nevím proč odešly, nevím co to se mnou udělá, jesti odejdou další, nevím, jestli vůbec odejdou další a nevím, co se stane, jestli odejdou všechny. Buď umřu fyzicky anebo psychicky a změním se v někoho jiného. Nevím, zda v někoho lepšího, anebo jestli zemře moje lepší já, už teď tak slabé, a opravdu se pomátnu. Jsem tomu blízko - mluvím vážně. Tohle celé myslím vážně.
Doufám, že skutečně zemřu, ale fyzicky. Nikdy se mi tady nelíbilo. Nebo možná ano, ale to už je dávno. Příliš dávno na to, aby to teď něco znamenalo.
Po odchodu těch dvou částí mám pocit, že jsem jen prázdnou tělesnou schránkou bez ničeho. Uvnitř mě je to šedočerné, a hlavně, není tam nic, snad krom jakéhosi druhu smutku, který není konkretizován. Odejde-li ještě něco, tak vlastně netuším, co to bude. Zbývá ještě špetka rozumu, pravda. Ale toho jsem nikdy neměla moc, takže to bude doufejme už jen jeden poslední odchod. Chci zemřít, protože tohle všechno neskutečně bolí. Ano, poslední rok a půl je na mě moc, jenže teď už jsem dosáhla kritického bodu, poslední kapky, kdy všechno exploduje a doufejme zmizí.
Zkrátka už mi nezbývají síly na to, abych se dál snažila. Nemá to cenu. Dnes jsem si opět uvědomila, že jsem absolutně bez budoucnosti. Když mám deprese, sem tam mi ti lepší lidé říkají, že umím to a to. Že třeba dobře píšu. Je to vůbec pravda? Většinou to říkají přátelé, a ti to říkají aby vás utěšili, ale co když to vůbec není pravda? Co když je to prostě milosrdná lež, abyste se jim nerozpadli před očima a nemuseli být zodpovědní za odvoz vašich zbytků do márnice?
Pravdou je, že jsem absolutně neschopná.
Spolužačky mě učili matiku na čtvrtletku a co z ní mám? Čtyřku. Ještě nějaký čas a normálně z té matiky propadnu, nedostanu se na žádnou vysokou a jinou náhradu nemám.
Kvůli známce z matiky jsem se dívala na jiné střední školy, a pak mi došlo, že já nemám přestoupit kam. Co se týče fyzické práce, jsem absolutní dřevo. Věci mi padají z rukou, zakopávám, rozbíjím křehké předměty, nemám trpělivost, jemnost na ruční práce, neumím kreslit, protože mě nebaví dělat to pomalu, neumím nic spravit, dodělat, sestavit, zprovoznit.
Problém je, že nejsem dobrá ani na "duševní práci", abych myslela. Na matiku jsem totální kretén, dát mi někdo úlohu, za jak dlouho se vrátí uklízečka z nákupu, šla-li trasu dlouhou 0,7 kilometru rychlostí 2km/h, jsem schopná mu odpovědět, že se vrátí až následujícího dne, protože mi vyšlo 25,89 hodin. Chybí mi logické myšlení.
Chybí mi praktické myšlení.
Vůbec mi chybí myšlení - pořád si nejsem schopná zapamatovat, co že se to učí lidé na ekonomce. Nejsem schopná se naučit ručičkové hodiny, připadá mi hloupé mít dva druhy hodin, navíc ještě jedny, u kterých nepoznáte, kolik je přesně.
Nejsem schopná napsat test z matematiky, i když mi látku vysvětlují polopatě 4 lidé. Nejsem schopná se naučit nazpaměť 14 stran dějepisu.
Já mám vůbec mizernou paměť. Poslední dobou mi splývají dny a týdny, pletu si datum v řádu měsíců, dokonce motám roky. Nejsem schopná napsat řádně žádný test ve škole z těch předmětů, co jsou považovány za důkaz inteligence.
Lidé, co rozumí přírodním vědám jsou považováni za chytré. Protože humanitním vědám rozumí přece každý, proto jsou mizerně placeni učitelé, proto jsou rvačky o místa psychologů. Humanitní obory chce dělat každý, protože je to lehké.
Ano, existují výjimky, to víte, že jsou tam chytří lidé. Ale tolik jich není.
Ovšem co bych dala za to ovládat aspoň ty humanitní vědy.
V ničem neexceluju. Myslím to smrtelně vážně, začínám nenávidět lidi, kteří naprosto pokrytecky tvrdí, jak nic neumí. Přitom umí báječně kreslit, zpívat, hrát na nějaký nástroj, spočítají kteroukoli rovnici! Ale aby vypadali ještě k té své dokonalosti skromně, tvrdí, že nic neumí. NENÁVIDÍM VÁS, VY ZKURVENÍ POKRYTCI!
Je mi neskutečně líto, že takoví jsou někteří mí přátelé. Pořád vám budou tvrdit, že ten obrázek je mizerný, přičemž je to dílo hodné národní galerie. A oni to vědí, oni uvnitř vědí, že je to hodné galerie, ale s úsměvem rádoby skromnosti vám budou tvrdit, že to není tak báječné, jak jim říkáte. Když tedy není, proč to ukazují a chlubí se tím?
Nesnáším, jak si ti lidé se smíchem vzájemně říkají: "Teda, mám z tebe depku, to je úplně skvělý!" jako kdyby tím říkali, že to v životě nedokáží. Oni to dokáží taky, ale jinak.
Jen já nic z toho neumím.
Nehraju na žádný nástroj, protože když jsem hrála, nevynikala jsem v tom. To není můj subjektivní pocit, poznala jsem to z té učitelky, co mě měla. Jedné holce říkala, že jí to jde. Mně ne.
Neumím kreslit. Kreslím jako malé děti, a to je fakt, žádné lhaní, kdy zatajuji vrozený talent. Kreslím špatně, moje včerejší kresba mušle dopadla jako hrbolatý vír ve vaně, zcela vážně.
Nevynikám ve zpěvu. Teprve loni, po pěti letech nezpívání, jsem se začala odvažovat zpívat nahlas. Po pěti letech, kdy mi matka i kamarádka říkala, že zpívám falešně a hnusně. Ale už na ně kašlu, skoro úplně.
Neexceluju ve škole. Nikde, v ničem. Ach ano, sem tam jsem měla jedničku s hvězdičkou za práci z češtiny. protože se jí kupodivu (taková růžová bytost a zalíbil se jí můj sarkasmus?) líbila moje myšlenka, ale tím to hasne. Naopak, ve škole jsem mezi těmi horšími. Protože jsem prostě blbá. Nemám paměť, nadání, neumím psát rychle, mám pomalé vedení. Ztracený případ.
Nevynikám ve sportu. Sebeobranu dělám pátým rokem, teď prvním rokem mezi dospělými. A připadám si tam neskutečně špatně - kluk, co má stejný stupeň jako já, na mě s pohrdáním zírá, když tam špatně matlám takové cviky a když nevím, jak uhnout jeho ráně. Jeho pohled mi byl tak nepříjemný...co jiného můžu ale dělat, než se nervózně smát?
Mám trému, neumím se projevovat před tabulí, nebo když si mám při zkoušení v lavici stoupnout. Klepe se mi hlas, ruce, koktám, potím se, zapomínám. Když jsem loni získala druhé místo v takové jedné podřadné soutěži (poprvé a naposled, Danny) a musela jsem dojít pro diplom a cenu, málem jsem hrůzou umřela. Vůbec jsem se necítila šťastná, ne v tu chvíli, kdy na mě všichni koukali. Jakmile se v místnosti nálezají lidé, co nejsou moji přátelé, jsem odepsaná, mám pocit, že čekají, kdy se ztrapním, však jsou tam holky, které lidmi jako já (počkat, takoví nejsou - společenskými vrstvami) pohrdají. A to chci být slavná spisovatelka, když neumím snést pozornost více lidí a navíc neumím ani psát dobře?
Všichni ti lidé okolo mě umí spoustu věcí. Jeden umí zpívat, naštípat dříví, vycházet se všemi ve třídě alespoň naoko, umí kreslit, 4 jazyky, umí se o sebe postarat.
Já stěží ovládám angličtinu, sekerou bych si leda tak usekla nohu, s ostatními rozhodně nevycházím, kreslit neumím, o sebe se postarat už vůbec ne.
Druhý umí kreslit, exceluje ve škole, umí vařit a chovat se společensky slušně.
Jak už to mám s kreslením víme, ve škole neexceluji, vařit neumím ani chleba s máslem (když mažu chleba, posmívá se mi i jedenáctiletý bratr), společensky slušně se chovat neumím, neumím se přetvařovat, že mi ty vtipy kluků připadají zábavné, když jsou vrcholně trapné. Neovládám umění nahodit úsměv když mi řeknou, že ten plášť z laboratoře mám vrátit, i když vědí, že je můj. Umím ledově odseknout, že je to můj plášť.
Nejsem s to se smířit s tím, že lidi nezajímám. To je jedna z největších bolestí celé existence. Oni neposlouchají, nechtějí poslouchat, nebo nemají čas. Je to strašné. Nejhorší jsou lidé, kterým vy pomůžete, ale oni vám ani náhodou.
Je jedno v jakém směru. Nesnáším neochotu vyslechnout si druhého, když ten první žvaní buď jen o sobě, nebo s vámi plká o kravinách. Nesnáším neochotu druhému pomoct. Nelíbí se mi svět "každý hraje za sebe". Nás tu není sedm miliard abychom každý kopali za sebe a přátelé nás nezajímali. To už pak nejsou přátelé. Můžu považovat za přítele někoho, kdo mi řekne, že cizí problémy ho nezajímají? He, na co je mi přítel, se kterým si popovídám maximálně tak o nové knížce či sprostých slovech v jiných jazycích? Když je mi špatně, řekne mi, že jsem pesimista, místo aby mi pomohl. To není přítel, to už je jen známý.
Říkají mi, ať si prostě k něčemu sednu a zkouším to, třeba se v tom zlepším a půjde mi to. Zkoušela jsem už spoustu věcí, a v ničem z toho jsem nebyla dobrá. Prostě mi nic nejde, co je na tom k nepochopení? Nedá se s tím ale žít, já nevím, co mám dělat za povolání. Kamarádka si stěžuje, že se neumí rozhodnout, zda se bude věnovat fyzice a matice, filozofii anebo výtvarnictví. Její problémy bych chtěla mít - jedinou starostí je vybrat si práci z tolika oborů, které jí jdou. Já nemám žádný obor, který mi jde, nemám vybírat z čeho. Nevím, co budu dělat. Nevím co pro to mám dělat, neumím si poradit. Já nemůžu dělat žádnou práci...
Není pravda, že každý je v něčem dobrý. Jsou lidé, co prostě v ničem skutečně dobří nejsou. Jako já.
Nedávno, když jsem řešila s kamarádkou (k velké lístosti začínám tenhle pojem v jejím případě zvažoovat) svoje problémy - lépe řečeno, měla jsem emocionální výbuch a sdělila jí své problémy (matčina přítelkyně, nedostatek peněz, podraz od bývalého, stěhování nejlepší kamarádky, vlastní neschopnost a neštěstí) -, mi bylo řečeno, že jsem v podstatě k pláči.
Jak si prý představuju být v 16 tak platonicky zabouchnutá do Anthonyho? Jsem na to prý už stará a mám mít přítele.
Tak s tím jděte do prdele! Ti, co čtou tenhle blog pravidelně (...už chcípli nudou) ví, kolik toho pro mě Anthony, ač mě vůbec nezná, udělal. To, že ho za to miluju, je snad až logické. Žádný není dokonalý jako on. Zatím jsem v Česku potkala akorát nechutná macha, nebo skvělé kluky, kteří pro mě ovšem zůstanou přáteli.
Rovněž jsem se nedávno dozvěděla, že už jsem dost stará na to, abych věděla, kdo jsem. Tak já vám teda povím, že to jsem asi opožděná, protože prostě nevím kdo jsem. Nerozumím si.
Jsem neschopná a vůči mým vrstevníkům nějak pozadu. Jsem nešťastná, nemám důvody proč se radovat. A to že nic neumím vím jistě.
A tak mi vyčítejte, že nejsem fighter a chci umřít, protože za pár let bych umřela hlady na ulici.
Prosím, zabijte mě někdo.