Prosinec 2012

365 days challenge of A.Kiedis photos

31. prosince 2012 v 20:02 | Danny |  365 days challenge of A.Kiedis photos
Spousta lidí dělá takové ty známé challenge, ať už na 30 dní, na týden, na rok. Vyplňují každý den otázky typu "nejoblíbenější barva" či "napiš 7 věcí, které nesnášíš a proč". Nikdy jsem nic takového nezkoušela, ale chtěla bych. Nicméně na některé otázky bych neměla (čas/peníze/nervy/mozek/whatever), a tak jsem si vymyslela vlastní 365 day challenge, který zvládnu.
A sice zveřejňovat každý den 1 obrázek Anthonyho ^^ To je přesně v rámci mých schopností.
Házet sem ty nejznámější fotky je ovšem moc jednoduché, vždyť v mobilu mám současně 348 jeho fotek, to bych s tím moc práce neměla (nemluvě o celkových složkách PC). Proto se pokusím vybírat fotky neobvyklé, málo známé, velmi zábavné anebo tak něco. Samozřejmě mnohdy na nich nebude sám, takže můžeme obdivovat další krásné lidi, jako je Hillel Slovak, double pleasure :D
To už bude horší - vlastně lepší (přeberte si to, jak chcete).
Jo, 1. challenge na tohle téma je tu. Jo, je tu protože jsem jím posedlá. Jo.
Začínám zítra.
Když mám denní dávku debility (která mimochodem není braná jako denní ve stylu každý den :P), tak proč bych neměla denní dávku fotek?

Fighter (Chilifighter, redhead) Danny

Buď s ním šťastná, Ang (2/2)

22. prosince 2012 v 22:09 | Danny |  Tvorba k pláči (příběhy)
Chtivě vytrhla letenku z ženiných rukou, chvatně shrábla peníze a těch pár tisícovek bez obav vložila do kapsy krátkých šortek, co měla na sobě. Ona a kufr nyní měli přes 15 hodin čekat na let do Kalifornie.
Náhle jí došlo, že je úplně pitomá, protože doma zabouchla Joviho a klíče odhodila do keře. Takhle by tam chudák pes pošel.
"Mami? Jo, ahoj....jo, dobrý....hele proč volám - mohla bys prosím zajít ke mně do domu a vzít si k vám Joviho? Odjíždím...odjíždím na pracovní schůzi do USA, potřebuju abyste ho pohlídali....ne, nemá!...Moc ti děkuju...jo...měj se."
Jo, měj se mami. Snad ti jednou dojde, že jsem nikdy nejela na pracovní schůzi do USA, ale že jsem zbaběle prchala před nudným partnerským životem tady a statečně uháněla do slunné subtropické Kalifornie abych tam číhala na svou příležitost. A mimochodem, práci nemám už dva měsíce a půl. A Jovi má blechy, to víš že má. Ale blechy jsou super. Některé mají fakt talent. A beztak jsou to blechy psí, ty na člověka nejdou.
Ona i kufr se dohrabaly k Burger Kingu, skřípání koleček kufru nebylo naštěstí příliš slyšet díky audio kulise šestiměsíční ženské bytosti uvězněné v kočárku s Hello Kitty. Ještě by vypadala jako socka, kdyby ta ženská s letenkami slyšela, že její kufr vrže stejně úchylně jako postel její bývalé sousedky z paneláku. Jo, panelák. To už je taky let....let...už aby bylo těch 14 a půl hodiny pryč.
Po objednání opravdu velkého a opravdu nevegetariánského menu se cítila jaksi duševně i fyzicky plná, takže v tomto báječném harmonickém rozpoložení nad táckem s hranolkami usnula.
Jen pár minut před nutnou přípravou na let se probudila. Tedy, probudil ji docela pohledný pokladník z Burger Kingu s tím, že by potřeboval setřít stoly a jestli by tedy prosím ona a kufr nemohly odejít.
Zmatenému mladíkovi poděkovala a šla se odbavit.
Za dvě hodiny ona bez kufru stála v uličce přeplněného letadla a marně se snažila vzpomenout, jaké že to má sedadlo. Letenku zahodila až někam do hloubi kabelky a v téhle tlačenici nebylo možné ji vyndat.
Bídná paměť doporučovala sedadlo 12B, a tak si tam sedla a modlila se, aby byla ve správném letadle na správném místě a ve správný čas.
Ukázalo se, že bídná paměť měla pravdu. Ona a kufr před sebou měly dlouhou cestu na západ.

Když vystupovala na tom druhém letišti, ve své vysněné zemi, překvapila ji vůně vzduchu. Nebyl těžký a horký, jak očekávala. Prostě jen teplý. Příjemné klima. Tedy aspoň zatím. Popostrčila si sklouzávající sluneční brýle výš na nos a spolu s ostatními cestujícími se vydala do letištní haly, najít kufr, který obsahoval její veškerý současný majetek.
Kufr tam naštěstí byl, dokonce na něm zůstala i ta hloupá cedulka, jež se obvykle utrhla ještě v rodné zemi.

o 64 dní později
Tak kde sakra je?, opakovala si v duchu stejně jako poslední 2 týdny. Měla předpokládat, že ho možná nezastihne, protože nemusí zrovna být v Kalifornii. Měla se podívat na internet. Klidně mohl být zrovna v té zemi, ve které nechala Joviho napospas té šílené ženské. Matce.
Sen se začínal rozpad. Taková naivní dětinská akce! Co si myslela? Že přiletí a hned po ubytování v hotelovém pokoji ho najde ukrytého v prvním patře, ve vířivce, relaxujícího a schovaného před krvelačnými fotografy? Samotného, bez jakéhokoliv člena rodiny, bez nejlepšího přítele a dokonce bez oblečení?
Fakt pitomina. Nejsem jen děvka, jsem i kráva, zašeptala frustrovaně a zvedla se od stolku v kavárně Starbucks. Kolik dní a hodin jen strávila za tímhle chatrným kusem nábytku, dychtivě hledíc na protější prázdnou židli a s myšlenkami, že určitě teď přijde ta chvilka, kdy si její velký malý idol půjde koupit kafe a vypít ho v klidu na terase kavárny?

o 92 a půl dní později
Jako každé ráno poslední tři měsíce vstala, vsunula nohy do plyšových chundelatých pantoflí a potácivě se vydala do koupelny, aby se pokusila o perfektní make-up, co zakryje ranní nedokonalosti a její vady na kráse. Pro něj musí být dokonalá. A také každý den připravená, protože kdoví kdy přijede. Bohužel se nemohla podívat na internet, protože si zapomněla notebook doma. Zapomněla i věrného psa, tak co by ne notebook na kterém je životně závislá?
Zase začal zvonit mobil. Brzo tu melodii začne nenávidět - od minulého čtvrtka ji každý den volal někdo z rodiny. Už dávno jim došlo, že nešlo o pracovní schůzi, ale očekávali, že se Angie sebere a oni ji pojedou vyzvednout na letiště. Velká, šťastná rodinka, s konečně uzdravenou dcerou, původně magorem.
Ne.
Tentokrát volal Marek. Nechala telefon vyzvánět a pro jistotu se před drnčícím Samsungem s plechovu verzí milované písničky zavřela do koupelny. Jako každé ráno začala make-upem na sjednocení obličeje, když tu náhle Angie projel hlavou jako nůž velmi jasný příkaz: Běž tam! On je tam právě teď!
Nikdy nemívala tyhle metafyzické zprávy z nebes, které by jí říkaly, co dělat. Neslýchala hlasy určující její budoucnost jako přítel/kytarista od jejího idola, John. V tomhle směru bývala až do téhle chvíle naprosto hluchá.
Proto se zmateně zarazila, upustila líčidla do umyvadla a několik sekund se na sebe vytřeštěně dívala do velkého zrcadla. Zkrat odešel stejně jako přišel, Angie se probrala, vyběhla z koupelny, z postele sebrala nějakou zmuchlanou fialovou košili a mobil a z hotelového pokoje vystřelila jako namydlený blesk. Někde v polovině schodiště mezi šestým a pátým patrem jí došlo, že nemá boty. Vracet se rozhodně nehodlala. Nepromešká celoživotní šanci kvůli žabkám!
Na posledním kobercem potaženém schodě mezi čtvrtým a třetím patrem začala přemítat nad tím, jestli neměla jet výtahem. Nicméně než to stihla domyslet, už vrážela v otáčecích dveřích do starší dámy a doslova vypadávala ven z hotelu.
Prudkým zamácháním rukou, podobným kmitu křídel kolibříka bleskurychle chytila rovnováhu a rozběhla se bosá ke kilometr vzdálenému Starbucksu.
Srážela lidi k zemi, zanechávala za sebou rozlité nápoje, naštvané ženy, udivené muže a brečící děti, které shodila na beton. Bylo jí to jedno. Cesta na vrchol přece něco stojí, ne?
Do nohy se jí zabodl nějaký ostrý předmět. Zastavila se, zvedla patu a vytáhla střep. Pak pokračovala dál. Normálně by začala kňourat, nadávat na skleněné výrobky a kretény, co házejí lahve na zem. Na to ale nebyl čas.
V hlavě jí začaly nabíhat scény z filmu Lola běží o život. Proč ksakru? Nepotřebuju rozptylovat!
Konečně dorazila na místo a když se zastavila, aby se rozhlédla, najednou jí došlo, že uběhla kilometr sprintem. Pro Angie to byl osobní rekord. Začala ztěžka oddechovat a sípat, rukama se držela za boky a rozhlížela se, kde je Anthony.
Viděl u stolků sedět několik pěkných kalifornských slečen s klobouky a sem tam nějakého hromotluka u nich. Ale jeho neviděla...pomalinku popošla blíž k terase kavárny a ostražitě se rozhlížela. Hledala svalnatého, avšak docela malého a roztomile působícího muže, možná v klobouku, ale možná také bez něj a s přítelkyní.
Najednou si ho všimla. Seděl zády k ní, na sobě bílé tílko poskytující příjemný výhled na jeho bicepsy a nějaké tmavé kalhoty. Tmavé vlasy sepnuté do culíku. Byl to on.
Příjemné teplé ranní paprsky mu ozařovaly pramínky vlasů v culíku a ty krásné hedvábné vlasy se na světle leskly jako zlato...
Nějakou dobu zůstávala stát, omámeně na něj hleděla a dloubala palcem levé nohy do asfaltu. Lidé kolem ní chodili a nejeden na ni překvapeně zíral, na holku s rozepnutou fialovou košilí, pod níž neměla nic jiného než zářivě bílou podprsenku, na holku s kraťoučkými džínovými šortkami a bez bot, holku co zírala kamsi do blba a - že by opravdu? - nejspíš slintala.
Někde na ulici zatroubil taxík a to ji probralo z tranzu. S pocitem hanby si utřela mokrá ústa a rozběhla se ke schůdkům vedoucím na vyvýšenou dřevěnou terasu. Bylo tam opravdu plno. Angie měla pocit, že zahlédla i nějakou slavnou herečku, jak se prodírala mezi těmi kulatými malými stolky, ale nebyla si jistá jejím jménem. Konec konců, v Hollywoodu zkuste nezakopnout o celebritu. I hotel, ve kterém tak dlouho žila, byl plný samých boháčů a celebrit. Brzo jí dojdou peníze na ubytování...
Už byla jen pár stolečků od něho a s neustálým opakováním tlumeného "Sorry, sorry, excuse me, sorry" pokračovala dál jako ve snu. Byla dostatečně blízko na to, aby mu viděla do obličeje. Jeho absolutně typicky nepřítomný výraz s pootevřenou pusou. Kafe stálo v kelímku před ním, zatím mu ale mnoho pozornosti nevěnoval.
Dorazila k němu a položila mu ruku na rameno. Ach, měl tak příjemnou kůži na dotek...málem by se rozplynula blahem, kdyby se na ni neotočil a s pusou ještě lehce přiotevřenější a pohledem upřeným na její podprsenku se nezeptal, kdo je.
Ještě krásnější hlas než jak zněl z iPodu. A že i ten zněl dokonale.
"I am your...I am Angie," zašeptala a bez okolků si sednula na židli proti němu. Tvářil se velmi udiveně a ta jeho neustále napůl otevřená pusa ji náhle rozesmála.
"Why are you laughing?"
Angie se rozesmála ještě hlasitěji. "I don't know. You are my dream, you know. And now I am sitting opposite to you and you are constantly watching my bra," odpověděla pobaveně se silným přízvukem, že jí sotva rozuměl. Hezká, rozcuchaná víla. Sladká. Nejspíš nějaká praštěná fanynka. Ale sexy praštěná fanynka. Dobrý start.
"Angie, you have the most beautiful bra I've seen since morning, but who you are? And by the way, I am not sure if you have a licence to sit with me."
Angie si zapnula na jeden knoflík svou fialovou halenku, která ji zajistila onu pozornost a zvedla se. "Stand up, Anthony."
"Are you going to suck my-" začal, ale to už ho objímala a začala mu šeptat celý svůj příběh. Nebo v to alespoň doufala, protože její angličtina byla mizerná. Trvalo to nejmíň půl hodiny a on poslouchal. Poslouchal ji, protože z ní sálalo něco zvláštního, nějaká energie, kterou zatím neměl čest poznat.
"Thanks, baby. I love you too. You are so lovely. But...I am with another girl. I can't live with you, because you love me but I don't know you."
"I can tell you my story again. Longer version."
"Tell me baby, what's your story?" usmál se a ona nemohla přestat hypnotizovat jeho hluboké, tmavě hnědé oči.
"You know my story. You can write about me a song, Swan. I love you. I'm with you. Your girlfriend is certainly awesome, but if something and you'll be alone, you can call me and be with me. Here is my phone,"řekla a načmárala mu na ubrousek svoje číslo. Nechápala, co to dělá.
"If something, Flea is here for me..."řekl zpitoměle, když mu podala ubrousek. Zastrčil ho do zadní kapsy kalhot. Představila si, jaké by bylo vidět ty kalhoty na zemi u ní v pokoji, zatímco oni dva by byli na posteli a...
"I am your girl forever. Be okay and call me. And don't call at me cops, Swan."
Pořád na ni zíral jako na přízrak. Jednoznačně nejdivnější fanynka za celou tu dobu. Ale nebyla to klasická fanynka, která myslí jen na to, že by mohla mít sex s ním jakožto s celebritou. Chtěla jeho pro to, kdo je. A byla pěkná. Kdyby náhodou někdy...ne, má přece Heather. Nebude jí nevěrný. I když...ne.

o pár hodin později
Vylézala zrovna nahá z pokojové sprchy, na mokrých vlasech ručník. Pokojem se rozlehla plechová verze Can't Stop, její soukromé hymny.
Roztomilý hlas, zvědavý tón. "Angie?"
..........................................................THE END

Poznámka: Nejsem Angie, nemůžu se s ní plně ztotožnit. Ano, chtěla bych být na její pozici, ale nemám ono kouzlo, nejsem víla jako je ona. A jsem plochá, takže moje podprsenka by ho neohromila. Na druhou stranu, jemu nevadí když jsou holky ploché...jo, tak teda jedu do Cali. Jako Angie! ;)
Nevím, proč jsem to napsala. Asi je to i klišé. Ale nemusí být, my nevíme jak to po telefonátu dopadne. Klidně může přijít do LA zemětřesení a Ang v hotelu umře. A pak bude místo pro mě, ha ha.....třes se, Swanster...

Buď s ním šťastná, Ang (1/2)

19. prosince 2012 v 21:11 | Danny |  Tvorba k pláči (příběhy)
Seděla před notebookem z kterého duněly písničky. Ačkoli je milovala, zrovna teď je vůbec nevnímala.
Myslím, že jsi do něj moc poblázněná
Hypnotizovala těch pár slov s očima doširoka rozevřenýma a pusou lehce pootevřenou, jak měla ostatně vždycky ve zvyku dělat, jestliže ji něco zaujalo.
To víš že jsem, odpověděla mu naštvaně a do ENTERu pro jistotu pořádně bouchla.
Vždycky jsem byla
Říkala jsem ti už dávno, že to tak je a že se to nezmění
o pět minut později
Marku? Myslela jsem že se s tím smíříš. Říkals, že to uneseš.
Tak asi neunesu, zlato. Nejde to. Chci abys byla šťastná.
To já chci taky :)
V tom případě sbohem, twinkle star
Nehraj si na chudáka. Varovala jsem tě předem.
Angie, I love you...
SBOHEM!
Tak dobře. Sbohem. Buď s ním happy.
Víš že budu. Jsi tak melodramatický!
Ok, už mlčím. Měj se Ang.
Kreténe, zavrčela na monitor, ale už mu nic nenapsala. Hudba stále hrála, Angie si matně uvědomovala, že je to jedna z těch písniček, co poslouchala při stavech euforického nadšení. Tak se teď rozhodně necítila.
"Co, Jovi?" usmála se smutně na psa, který se jí přišel otřít o nohy a naslintat jí do klína.
Pes oblízl její zničené, žiletkou pořezané zápěstí, poslintal jí pravé koleno a zase si odešel za svým. Zvířata poznají, když je vám špatně. Angie tohle Joviho mokré gesto potěšilo.
Kreténský Marek. Nejen že ji dvakrát nepřitahoval, ještě si hrál na to, že je to celé její chyba! Vlastně jo, je to její chyba. Jenže už předem ho upozorňovala, že budou mít vztah na houby, protože stále patří srdcem tomu druhému. A že to tak bude navždy. No a Marek se teď choval jako kdyby to byla novinka - žili tak už deset měsíců, co je s tím najednou za problém? Rozchod?
Čím víc o tom přemýšlela, tím víc se jí chtělo brečet, mlátit pěstí do stolu a křičet, že je hloupá a skončí sama, když stále miluje toho parchanta a relativně milého kluka poslala k vodě. Vlastně do prdele, ne k vodě. Proč pořád miluje nevychovaného a drzého kluka a ne gentlemana ze snů každé druhé dívky? Ach ano, ten první pitomeček měl kouzlo, charisma, byl vnímavý tím správným způsobem. Pan gentleman snů byl dotěrný, přehnaně pozorný a zároveň nevnímavý. Pitomec.
"Co mám teď ksakru dělat? Jsem stará, jsem stará, jsem stará - a kurva furt nemám partnera!" zakřičela náhle, až Jovi překvapeně zvedl hlavu z polštářku na posteli.
"Co teď," opakovala si stále dokola a mírně se pohupovala dopředu a dozadu. Marka chtěla také proto, že by mohl být tou společensky správnou genetickou částí pro jejich děti. Mohla by mít báječného syna, kterého by spolu s dobrým základem vychovala k obrazu svému. Jmenoval by se samozřejmě po jejím miláčkovi. Sice by to bylo 50 na 50, protože by syn mohl podědit některé její vlastnosti, takže by z něho byl parchantoidní vyčůraný narcisek, na druhou stranu aspoň by měl nějakou tu "příchuť", nebyl by nijaký jako Marek. A to byl ten problém - Marek měl sice dobrý rating dle společnosti, jenže podle ní byl nudný, moc správný, bez charakteru. Taková mile se usmívající brambora.
Kdežto její Anthony, to bylo jiné kafe...zase se rozplývala v představách o jejich vášnivých nocích které snad jednou budou pravda.
Angie napadlo řešení.
Nemilosrdně přetnula vysokým hlasem zpívaný refrén písničky,zaklapla laptop, přeběhla na druhou stranu pokoje a zpod postele vytáhla černý lesklý kufr. Prudce otevřela víko, se zipem se příliš nepárala a už se otáčela čelem k šuplíkům a bez ladu a skladu házela do kufru všechno možné oblečení. Tanga, kulich, bolerko, letní šaty, kotníkové ponožky. Plavky, šála, pareo.
Vtrhla do koupelny, otevřený kufr ledabyla táhla za sebou, takže polovina věcí jí zase v chodbě vypadla ven.
Tempo jejího balení neustále narůstalo, v hlavě ji automaticky naskočila stará známá písnička, která stejně jako ona postupně přidávala na rychlosti..
S kosmetikou se zabývala ještě méně než s oblečením: do náruče nabrala všechny krémy a balzámy a spustila je z výšky na hromadu podprsenek v kufru. Jeden krém, co sliboval bronzovou pleť, se otevřel a zašpinil rudá tanga kežící vedle podprsenek a kulichu. Netrápila se tím.
Z niky smetla jedním pohybem veškeré rtěnky, laky, řasenky, stíny a voňavky. Jedna voňavka spadla mimo, sklo prasklo a dům provoněla lehká kokosová vůně - pohrdlivě odkopla bosým palcem zbytky voňavky do kouta. Je jedno, jak to tady bude vypadat. Ona se sem už nevrátí.
Náhle vypadla z onoho zběsilého tempa a s rukama v bok se nad kufrem zastavila. Mezi tím vším nepořádkem, který tak výstižně symbolizoval její vnitřní stav, něco chybělo. Ach ano, ta kniha!
Rozběhla se k pokoji, v chodbě uklouzla na světle zeleném šátku od babičky a spadla na kolena. Další skvělá symbolika.
Popadla ten pitomý hadr a sprintovala do pokoje, kde zaútočila na knihovnu. Jedna kniha za druhou lítaly ven, padaly na zem a vyčítavě se otevíraly na nejrůznějších stranách. Její milované knihy jako Pýcha a předsudek, na které se dříve pomalu neodvažovala dýchat, najednou ležely pomuchlané a zneuctěné na levném růžovém koberci. Děvky. Jako ona. Mezi ponížené přibylo i další slavné dílo, série Pán Prstenů: Dvě věže. Na něm přistály encyklopedie o dravcích. Všechny knížky přestaly být důležité, až na tu jednu, co trčela zastrčená ve vodorovné poloze někde úplně vzadu u stěny, protože si před pár týdny slíbila, že se zbaví své závislosti na té knize, na autobiografii toho doknalého boha. Bylo načase ten nesplnitelný slib porušit. Zahodila poslední knihu a ta jí nepřistála jinde než na noze. Ale nebylo čas na nadávání, musela okamžitě vypadnout - jen mít tu knihu. Konečně uviděla svůj poklad. Hurá, mám svou bibli se sny o jiném světě!
Posvátnou knihu pro jistotu zabalila do teplé vlněné zimní šály (aspoň mu nebude zima) a položila ji co nejdál od tang poskvrněných krémem. A Markovou kůží, dodala znechuceně.
Nyní měla všechno. Kreditky měla vždy uložené v onom kufru, nějakou hotovost měla, boty také, klíče už nebyly potřeba. Mohla vyrazit.
"Sbohem ty zkurvenej živote!" křikla vesele, když překračovala práh a snažila se dostat kufr na kolečkách přes vyvýšenou rohožku.
Stopla taxík a jela na letiště.
"Letenku kamkoliv," vydechla vyčerpaně ale s euforií v hlase na znuděnou ženu za pultem.
"Vlastně ne kamkoliv. Jednu do Kalifornie," opravila se rychle. Panebože, copak ON bydlí v Azerbajdžánu? Ne.
"Slečno, další let je až zítra v 8:50 a to pouze druhou třídou, první je obsazená." upozornila ji letuška a zpoza obrouček brýlí si Angie pochybovačně měřila - vždyť ta holka měla košili naruby a tvářila se, jako by právě vyhrála loterii...
Zasněná Angie s pohledem někam na strop odvětila, že to nevadí a že na letišti počká klidně do zítra. Však on ještě pár hodin vydrží. Otázkou je, jestli to vydrží ona.

Vyšinutá troska aneb ten jednadvácátý prosinec fakt přijde

6. prosince 2012 v 23:06 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
Není to tak dlouho, co jsem si slíbila, že sem už nebudu psát "hluboké" články o sobě. Není to vůbec dlouho - řekla jsem si to asi před čtyřmi dny. Je pravda, že mi v hlavě bliklo, že mi to vydrží jen do další hluboké deprese, pak hráz pukne, a vlny neštěstí opět zčeří hladiny mé webky (a lebky).
Dobrá práce, Danny. Už je tu první tsunami, co tu být neměla.

Před momentem jsem dočetla Sílu vzdoru, třetí díl Hladových her. A podle toho, jak se teď bojím, začínám přemýšlet nad tím že bych tyhle knížky měla přestat číst. Já mám pak strach. Ze života. Z reálného života. Nebojím se nestvůr a věcí, co se tam staly, děsí mě to, jak spisovatelé narvaly všechny ty emoce do něčeho, co působí sice daleko a imaginárně, ale svým stylem je to vlastně blízko.
Mám pocit, že stojím neskutečně blízko hranici mezi opravdovým bláznovstvím a jakou takous realitou. Ale už se cítím vyšinutě. Cítím se jako poloviční blázen...chvíle, kdy nevíte jak se jmenujete a kdy nevíte, kdo jste. Chvíle, kdy se bojíte svého života. Chvíle, kdy cítíte slzy v očích, ale nepláčete, chvíle, kdy jste prázdní, emočně na dně.
Nebývalo to takové. Jasně, vždycky jsem mívala deprese. Teda vždycky asi od 6ti let, ale tehdy to vlastně nebyly deprese. Jen takové výjimečné záblesky pomatení a touhy po sebedestrukci. Jak ubíhal čas, šlo to do kopru víc a víc. Letos jsem se dostala na vrchol. Na vrchol hory Beznaděj a poslední dobou mi stále v hlavě putuje myšlenka, jak se mi to sakra povedlo, když se mi vlastně nikdy v životě nic hrozného nestalo.?
Za poslední tři roky jsem nějak neskutečně zpřecitlivěla. Hormony?
Vždycky jsem bývala citlivější, ale teď jsem 100% labilní troska. Držím se abych nebrečela u animovaných filmů, mám euforické nadšení z úsměvu Anthonyho, kdy jsem schopná kvůli němu dělat věci co bych ve střízlivém stavu (který už vlastně nemám, he) nedělala, začínám mít návaly prázdna...a mlčenlivosti. Nestávalo se mi, že bych se dostala do stavu, kdy nechci s nikým po několik hodin mluvit. Stávalo se mi to co leta: chvíle žáru a hněvu, kdy jsem měla chuť vykřičet (anebo rovnou křičela) veškerou tu sílu uvnitř, co chtěla ven. Mám to v sobě doteď. Chuť někomu při hádkách rozbít hubu a někdy se fakt musím držet s vypětím všech sil. Nechápu, jak si ti lidé dovolí dráždit mě ve chvílích, kdy už naštavná jsem. Já se fakt jednou neudržím a zmlátím je...
Nicméně, k té mlčenlivosti. Prostě vztek je příval, chcete ječet, mlátit, zmítat se, musí to být nahlas. Cholerici nemívají záchvaty nemluvnosti. A přesto už na mě párkrát přišli. Nové chvíle: nikdo ať na mě nesahá, nemluví, ať jsou všichni daleko a nedívají se na mě. Aneb dejte mi všichni už ksarku pokoj anebo mě prosím zabijte.
Cítím, že jsem už opravdu malinko pomatená - asi ne nijak moc, ale normální nejsem, nikdy jsem taky nebyla. Říká se o spoustě dětí, že nejsou normální, ale leckteré prostě v pubertě "zakotví" a normální vlastně jsou. Mám pocit, že moje zakotvení zakolísalo a posunulo se o kilometry jinam, někam, kde mají pěkně nekvalitní zrezlý sloup, ze kterého brzy můj řetěz spadne a má loď, můj majestát, konečně odpluje do barevného exkokainového světa. Sbohem a šáteček. Kéžby.
Říkala jsem si, že se z tohohle musím dostat. Už ve mně zemřely dva kusy mého já, rozhádala jsem se a odloučila jsem se se spoustou lidí. Život mě nebaví, protože mě vysává škola. Veškerý čas, veškeré zbylé nervy. Vztahy jsou do hajzlu. Všechno jde tak nějak do hajzlu.
První kartička z domečku z karet spadla. Bum.
Vlastně se mi neděje nic traumatického: nikdo mi neumřel, nezranila jsem, nemám smrtelnou nemoc.
Ale abych pravdu řekla, za poslední dva měsíce jsem měla hodně chvil, kdy jsem si říkala, že chci mít rakovinu. Chci na ní umřít a chci lidem, co mi ublížili říct, že jim neodpouštím. Je to něco neskutečně zlého a sobeckého, ale pořád něco ve mně doufá, že se u mě vyskytne vážná nemoc. A proč? Protože chci, aby mě lidé litovali. Chci, aby na mě byli hodní. A hlavně, chci aby mi věnovali pozornost. Chci být středobod jejich vesmíru, chci být konečně někdo. Někdo, kdo je zajímá. Jinak totiž nikoho nezajímám. A v neposlední řadě, vědět že umřu, užiju si ty poslední dny života a na všechno co mě nebaví se budu moct spokojeně vykašlat. Takhle mám smůlu. Nebo lépe řečeno, šedé prázdno.
Čtu tak ty různé knížky a mám depresi z talentu jejich autorů.
Koukám na životy jiných lidí a fascinuje mě, jak to někteří zvládají daleko lépe než já: holka, co se jí uchlastal táta a ji znásilnili. A ona prostě žije a nezdá se nějak na hadry. Není v depresích jako já. Aspoň se tedy nezdá. Další holka, co má otce v tramtárii, umřela jí milovaná babička, své mámě funguje jako partner, ne jako dítě, o které se někdo musí starat. A žije, žije daleko schopněji než já. Všichni ti lidé okolo. Živí, reální lidé.
Co se stalo mě, že jsem tak zničená?
Dobře, moje máma možná trpí uklízecí obsesí.
Druhá karta z domečku z karet šla k zemi. Červená trojka.
Ale to není nic neobvyklého nebo super extra, prostě je trochu nemocná a nic s tím nedělá.
Je neuvěřitelně krutá, nemám díky ní žádné použitelné sebevědomí.
Třetí karta. Můj život se jako ten domeček hroutí. Jedna karta za druhou se volně snáší k zemi. Jsou lehké, ale jejich lehký dotyk paradoxně vyvolává zemětřesení. Že by efekt motýlích křídel?
Na druhou stranu, moje matka umí být i fajn. Je nemocná a nešťastná a proto mi ubližuje, ale ve své podstatě to není zlý člověk. Není to jen její chyba.
Jsem neschopná.
Čtvrtá karta.
Tak neschopná, že nevím co se svým životem. Bylo by snadné opít se nebo zdrogovat. Bylo by to skvělé. Pár hodin v deliriu, to by bylo vysvobození. Jenže pak se proberete a pořád před vámi zůstanou otázky jako Co budu v životě dělat za povolání, když nic neumím?, Kdo jsem?, Kde vezmu peníze?, Proč si pamatuji tak málo?. Lepší by tedy bylo se kvalitně zabít. Jenže já sice nemám strach ze smrti samotné, ale umírání se bojím. Jakmile se dostanu do nebezpečí, mám strach, že bych mohla umřít, ačkoli umřít chci. Bojím se totiž bolesti. Jsem slabá, strašně slabá.
Pátá karta. Bum.
Jsou dny kdy jsem naprosto mimo, ačkoli jsem v tom, co lidé nazývají střízlivý stav - nepiju, nekouřím, nic. Jenže jsem prostě někde pryč, ve svém světě. Pak si nemůžu náhle vzpomenout, jak se jmenuju a kolik je mi vlastně let. Jsem zatraceně mimo, nerozumím životu, lidé nerozumí mně, já jim, já sobě, já všemu...
Šestá karta. Bum.
Po koncertě RHCP nemám už pro co žít. Jistě, jsou tu mé sny, ale jak je můžu uskutečnit, když se pořád neděje něco - nějaký zázrak -, který by mi pomohl najít správnou cestu, abych ke svým snům mohla dojít?
Potřebuju k Vánocím jen jednu věc: chci být schopná. Vlastně dvě: chci být schopná a talentovaná.
Když už nejsem mainstream myšlením, tak nechci být ani schopnostmi. Jenže jestli tou neprůměrností má být to, že nevynikám absolutně v ničem, tak to teda děkuju. To také nechci. Chci mít talent, jsem neschopná. Vždycky se najdou lidé šikovnější než já. Umí líp psát, umí líp skládat básničky, umí se líp postavit urážce, umí líp anglicky odpovědět, umí líp všechno. Vždycky, vždycky. Není to tak, že by někdy přišlo něco jako: "Hele, Danny, tohle umíš nejlíp jen ty, můžeš....?"
Leda byste hledali mastera v antitalentu na kompletně všechno, na co si vzpomenete. To pak zavolejte. A první to berte přes pohřební ústav, páč nejspíš už budu tam, až budete volat. Zemřela na zakopnutí na rovince, kdy spadla pod kamion. Odpočívej na silnici.
21.12.2012 je všemožně překroucená panická fáma o konci světa ve stylu, že všichni nejrůzněji krutě zemřeme. Ale jsou předpovědi, kterým věřím (jako třeba ta, že má sněžit), věřím v to, že se transformujeme a 21.12. bude pomyslný vrchol.
Ten den se buď zblázním anebo prozřu. (p-o-z-ř-u-?)
Všem, co je znám, to jde letos v životě do hajzlu. Nešťastně se zamilovávají a rozcházejí, třeba i ze vztahů, co trvaly pár let. Hádají se. Trpí. Rozpadají. Mají těžká, dlouhá období.
To není jen tak. Prostě se něco stane ten den. A fakt to nemusí být pád Taipei nebo podobné velké věci.
Třeba prostě jen ty špatná období skončí.
Ale to zas trochu odbočuju. Po koncertě mých miláčků, což byl můj cíl života pro poslední asi rok, už žádný větší cíl nemám, tedy krom snů, jejichž realizaci si sama z neschopnostních důvodů bráním. Jak jsem řekla už tehdy, po koncertě můžu v klidu umřít. Ach ano, já už můžu umřít.
Snažím si dávat nějaké malé životní cíle, proč nějak překonávat tyhle nekonečné hnusné období života (Pche, mládí že je nejlepší kapitola života? Tak to asi neumím číst, ukažte prosím.). Teď mám životní cíl, co vyprchá 20.12. - chci vidět přenos z koncertu, na internetu. No a pro to žiju. Přežívám týdny, abych viděla dvouhodinovou show, co mě uspokojí.
Dlouhodobě to ale k ničemu nevede. Je to jen cesta jak překlenout prázdno, které musím zaplnit něčím smysluplným.
Ale jak, když nic neumím? Začarovaný kruh.
Sedmá karta. Bum.
V pondělí jsem zjistila (nebo v úterý?) že mám ještě ke všemu opravdu nízké IQ. V naší třídě se to míhá IQ 130, IQ 134, IQ 140, IQ 142. No a Danny je samozřejmě ve spodině. Danny je také ve spodině na biologické olympiádě. Danny ie podprůměr v matice, Danny je podprůměr ve sportech, Danny je nadprůměr v litování se a vztekání se. Danny nemá žádná zvláštní a ani obecná nadání. Danny nemá nijak úchvatný psací styl, nijak sofistikované básně, nijak geniální vyjadřovací psací (spací?) styl, Danny má nenavštěvovaný blog, Danny umí výborně blbě plácat a chovat se jako idiot. Danny je podprůměr ve všem, co dělá. V lepším případě průměr. Prý Danny umí naslouchat lidem, ale ani to už teď ne. A navíc, takhle bude vypadat snad pohovor k zaměstnání? "Dobrý den, co umíte?"
"Hmm, nic zvláštního, ale umím naslouchat lidem."
"Aha...a k čemu to je? Děkujem, sbohem."
Osmá karta. Bum.
Danny má stupidní povahu, naivní sny, blbou paměť a blbé kecy, Danny je idiot. Danny neví co se svým životem.
Danny se dívá do oken bytu, kde už nebydlí jeho kamarád. Ze zvyku, několik let tam svítívalo světlo. Teď už je tam hromadu dní tma, ale pořád se tam při cestě ze školy dívá a nemůže si odvyknout. Danny je v hajzlu. Danny je závislý na světle v tom okně a na Anthonym. Danny si nehodlá odvyknout.
Devátá karta.
Říkala jsem si před dvěma, třemi týdny, jak se z toho musím dostat. A objevila se přede mnou přímo dokonalá nabídka: studium v zahraničí. Něco, co vím, že by mi pomohlo. Roční pauzička od všech a od všeho standardního a stereotypního, nový život, byť kratinký, nová zem, nová šance, kterou nesmím zase zkazit. Jenže pak jsem se dozvěděla, že po návratu do Česka bych musela dělat rozdílové zkoušky ze všech předmětů. Na matiku, tělocvik a biologii bych neměla a v Česku bych propadla. Tenhle sen, ta vize, že se spravím někde v cizině, a až se vrátím, bude vše alright, vztahy, život, se rozpadla na prach. Nemůžu odjet kvůli matematice, takže nikde nezrelaxuju, nic se nespraví, neodpočinu si, neujasním si v klidu kdo jsem. Jaký je život sladký.
Desátá karta.
Pikový král?

#4 Medové vlasy

2. prosince 2012 v 20:09 | Danny |  Denní dávka debility
Nikdy nedovolte, aby se vám do vlasů dostal med. Nedá se ho totiž zbavit, z vlastní zkušenosti říkám, že mi to zabralo asi půl hodiny nad umyvadlem se střídavými fázemi teplá voda - hřeben - studená voda, než jsem neměla vlasy slepené :D
A opravdu extrémní pozor si musí dávat blond lidi s brýlemi, kteří med ve svých vlasech ještě ke všem ani neuvidí, jakmile se tam dostane.
Nejsem si jistá, jestli jsem tou vodou lepivost spíš nezhoršila...nicméně rozčesávání byl dobrý postup.
Až se mi to stane příště, máte nějaké dobré tipy na první pomoc (krom holícího strojku)? :D

Mno a jestli si myslíte, že zrovna vám se to stát nemůže, tak to teda může. Vzpomeňte si na mě, až si bude stříhat slepené konečky!
P.s.: Výhody? Hezky voníte, líp než při použití parfemovaného kondicionéru.