Prosinec 2015

Zákazník - nevychovaný, lakomý, líný a tupý

8. prosince 2015 v 18:53 | Danny |  About...
Po neslavném návratu z USA pracuji v jednom nejmenovaném knihkupectví a za těch pár měsíců jsem stejně jako všichni ostatní pracující v obchodě začala nenávidět lidi. Ne každého, samozřejmě. Ale zákazníci jsou zkrátka pěkná sebranka.
Mám svátek, když mi za den přijdou jen 2-3 kokoti (dneska byl asi Den všech debilů, protože mi chodil jeden za druhým).
Vytočit do běla vás stihne za den řada věcí. Hlavně je to tím, že takových lidí chodí desítky, takže je těžké pak nad tím mávnout rukou, když už je to asi čtvrtý nezdvořák za hodinu (( bych to rovnou mohla měřit. Průměrný výskyt nezdvořáků: 2 / 60 minut))
Tak například základy slušného vychování:
- Dobrý den, prosím, děkuji, na shledanou
Že jste se to učili už ve školce? Tak si to připomeňte a pěkně natrénujte doma před zrcadlem. Každá načuřená tlama, která mi na pozdravení nahodí akorát tak kyselý ksicht, ve mně probouzí chuť zařvat "A pozdravit neumíš?"
Neříkám, když se někdo třeba jen usměje nebo obyčejně zapomene, ale jinak je milý. Ale tihle protivové, kteří si myslí, že jsou stokrát víc než vy a že nejste hodni jejich pozdravu....vsaďte se, že člověk za tou pokladnou, pokud nemá nervy z ocele, vymyslí, jak vám to vrátit. Třeba vám vrátí těžkou hrst drobných, dá vám hnusnou tašku...protože přehlíživý přístup nenadchne nikoho.
Dospělí lidé vůbec neposlouchají. Taková klasická situace:

"...a tašku chcete?"
"Ne, děkuju."
Zaplatí, dám účtenku.
"A igelitku mi nedáte?"
!!!!

Eso všech es je, když nepozdraví, neucedí ani jedno jediné slovo (takže ani nevíte, jestli mluví česky) a pak se na vás nakonec utrhnou, jestli bude taška. Většinou už pak jen odpovím, že jsem se na to ptala. Když nemluvíš, tak si ten nákup stč kam chceš (a vím moc dobře, kam).

Dále zbožňuju důchodce, nejvíc pak důchodkyně. To jsou má nejmilejší sorta lidí. Valná většina z nich je protivná, nezdraví, neděkuje, bere si padesát igelitek na každý sólo předmět (ekologie? Fuck you mother Earth) a když jim řeknete, že vám bohužel došly právě koruny a tedy musíte pro ně do jiné kasy, to víte, že si na tu podělanou korunu počkají a ještě se budou ksichtit, jak je zdržujete od jejich dvacetiminutového belhání od pokladny ke schodům.
A opravdu největší lahůdka jsou důchodci kontra tašky za korunu. Oznámíte staršímu člověku, který na vás vytáhne dvoulitr na nákup o hodnotě padesát korun, že taška je za korunu a dočkáte se scény "za korunu??? Tak to nechci!" nebo vzteklé přednášky o tom, jak vás dnes všude ožebračí a že je to sprosté. Poté si zmínění pevněji sevřou své obří tašky na kolečkách a igelitky v levé ruce, jež jsou zpola prázdné, seberou tisíc devět set padesát a nakvašeně odejdou.
Jenže já si ty ceny nevymýšlím, sakra. Já to tak prostě musím inzerovat a nic s tím neudělám, je to dané vedením a firmou jako takovou a není to moje vina. Což si řada lidí neuvědomuje a vylévá si na vás zlost, jako kdyby byla ta taška váš vlastní škodolibý vynález, jak okrádat ostatní.

Skvělá je rovněž neskonalá lenost a neochota zákazníků. Přijdou mi na pokladnu, že hledají tu a tu knížku. Sice mají o pět metrů vedle info s nápisem info vysokým 50 cm, který dokonce SVÍTÍ, aby se nedal přehlídnout, ale to víte, že tam nepůjdou. Dobře, jsem hodná, tak jim najdu v PC, jestli to máme, případně je nasměruju. Jenže když jsem na pokladně, tak z ní nemůžu jen tak zdrhnout někam po krámě a shánět bichle. Od toho je to info. Když mi tedy mezitím přijde někdo další, pošlu dotyčného na info. Půlka lidí poté začne hledat info stánek někde u stropu....to pořád nemůžu pochopit, proč zvedají zákazníci oči někam čtyři metry nad zem...ale dejme tomu. Samozřejmě se jim nikam jít nechce. Ovšem já nemůžu zároveň prodávat a zároveň hledat...smůla.
Horší ale je, když přijde někdo s obřím nákupem, třeba jako dnes - 5 dárkových tašek, 6 menších dárkových tašek, balící papír, 13 stužek a nějaký další zbytky. A ačkoliv dám na pult igelitku a zatím přebírám platbu, trhám účtenku a předtím jsem už naskládala půlku nákupu do tašky, jinak bych se na ten pult ani nevešla, to víte, že dáma pořád čeká se založenýma rukama a nehne ani prstem, zatímco se kvůli jejímu mega nákupu za ní tvoří fronta.
Prostě nemůže vzít ty posrané stužky a sama si je tam hodit, čímž by ušetřila můj čas, její čas a čas dalších lidí. Všichni tupě zírají a čekají, než to tam nandám osobně, ačkoliv jim třeba ještě hledám jiné zboží v nějaké zamčené zásuvce, čímž se opět zdržujeme. Já teda nevím jak ostatní lidi, ale já když vlezu do obchodu a prodavačka má frontu, tak se hledím jí co nejvíc pomoct a nestát tam jak tvrdý y. Taky nechávám korunu nebo vyšší dýško, když jsou milé nebo jim zkrátka docházejí prachy. U nás lidi nechávají maximálně odpadky na pultě.
Zákazníci, kteří se povyšují a hrají si na intelektuály, jsou také velká radost. Měla jsem třeba paní, která si koupila tři umělé kytky a chtěla je zabalit do papíru. Dle mého docela nesmyslný požadavek, ale dobře. Tak jsem se jí zeptala, zda by je chtěla zvlášť nebo dohromady. Prej: "A co vám přijde logický?"
Rozhodně ne to, co po mně chceš.
Uvědomte si, že mi nemůžeme dělat logická rozhodnutí dle vlastního uvážení. Bohužel musíme dělat každou píčovinu, jakou si kdo zamane. Takže už jsem balila knížky do papíru, jako se to dělalo za bolševika, dávala dvě malé knížky do dvou velkých tašek, balila do papíru gumové předměty, hledala dvacet let neprodávané knížky, dostávala jsem halíře a lidi se mne ptali, zda prodáváme v knihkupectví prskavky nebo jízdenky. Tady nemůžete dělat žádná svoje logická rozhodnutí.
Opakem chytráků jsou dementi. Řeknu pánovi, jestli nemá těch 51 kč přesně, že nemám koruny. Tak mi místo stovky dá padesátku a dvojkorunu....fakt dík.
Nebo dnes paní, jíž jsem nabídla tašku. Odmítla a za pár vteřin se mě zeptala, že tašku ne, ale že by to chtěla do "támhleté igelitky". A co sis představovala pod mým označením "taška"? Lodní kufr?
Nerozumím zákazníkům s nulovým odhadem na cenu knihy, kterou ani neumí v knize najít - hele, v tom není žádné moje povyšování. Už od počátku svých teenage let vím velmi dobře, že když není cena knížky na zadní straně, je vevnitř na bílé stránce. Protože jsem přečetla už spoustu knih a hromadu jich vlastním, takže jsem si toho logicky jednoho dne všimla a od té doby jsem si to vždycky dokázala najít sama. Přitom stačí vlastnit pár knížek a nebýt úplný ignorant ohledně vlastního majetku a prostě víte, kde hledat (pokud se doopravdy nestane, že to tam není, ale to je výjimka). Zpět k té ceně. Tak se mě třeba přijde zeptat pán na cenu knihy, která má formát A4, je tlustá jako ženská pěst (nebo malá mužská, to je jedno) a plná uměleckých fotek. No kolik byste hádali, že bude stát? Stačí přibližně.
Na to stačí obyčejný odhad nebo základní selský rozum. Asi těžko bude stát dvě stě korun a méně, ne? Pokud není zrovna v akci, nemůžete se divit ceně 400 korun a víc. Kolik jako kdo čeká za obrovskou uměleckou knihu? Zdarma ji nechcete? Ani když jsem byla o pět let mladší, jsem nebyla tak blbá, abych čekala, že něco takového bude levné. Stejný případ včera s paní a nástěnným kalendářem s motivy Deníku malého poseroutky:
"...a je to 199 Kč."
"Cože? Já myslela, že ja na tom 19 Kč."
Seriously? Za velký kalendář na stěnu? Jak by to sakra vůbec mohlo stát devatenáct korun?

A mimochodem, ještě pořád platí, že platba kartou by se měla oznamovat. Protože my víme pendrek, že jste hodili kartu někam na pult (to zkrátka v půlce případu ani nevidím, zvlášť, když jsem pod stresem z fronty) nebo co to tam v té peněžence hrabete. Jestli nám taháte drobáky (díky), nebo se zpožděním slevovou kartu (chcípni, už to mám zaúčtované) nebo si jen tak hrabete pro radost. A ano, slevové karty se hlásí předem. Váš "izik" (fakt žeru, když to někdo čte jako izik. To už rovnou můžu dávat slevu na Izáka, což? A Abrahám je za 20%) je tak na dvě věci poté, co jste už zaplatili nebo my přebrali peníze.
Ano, občas mám naprosto zlaté lidi, kteří jsou milí, dokonce i zavtipkují, hezky poděkují a tak podobně. Jenže je jich jako šafránu.
Nechtěla jsem psát tak obsáhlý hejt, ale nějak si ulevit musím. Vůbec mě neudivuje, proč se lidi v přímém kontaktu se zákazníky (potažmo klienty) chovají často tak nabroušeně. To by ta práce musela být placená zlatem, aby to za ty nervy stálo.