Květen 2016

Anatomie mikrotenové tašky aneb mělo by ti to být jedno

21. května 2016 v 22:17 | Danny |  About...
Začínám být alergická na spoustu debilit, které zákazníci říkají a dělají. Třeba když chtějí naší mikrotenovou tašku, aby se jim prý ten nákup v báglu nepomuchlal. No tak určitě, ten dva milimetry slabý kus plastu s ouškem je něco jako opancéřovaný tank a zabrání jakémukoliv poškození, zvlášť v té vaší kurevsky přeplněné mošně na rameni, madam...ale hejt na zákazníky už tu byl. Nebo takový to, že když to nejde načíst, tak je to zadarmo, ha ha ha. Nebo
Každý den jsme zahlceni tunou hovadin, kterými se zabýváme úplně zbytečně a bylo by více než vhodné je eliminovat, nebo aspoň potlačit na minimum. Sama to, jak jste viděli výše, naprosto očividně neumím. Jako bytost bojující s úzkostí se bojím, přehnaně starám a analyzuji neustále, což vede ke konstantnímu napětí a nepotřebnému stresu. Ale umění je v tom, aby vám to bylo u prdele. Pointa je, aby vám bylo jedno, co si myslí lidé, na nichž vám nezáleží (Co na tom, že si nějaká Mařka v práci s odporem prohlíží vaší sukni. Ona má účes stylu květák v páře, tak proč se trápit zrovna jejím názorem?). Aby vás netrápila dalších třicet minut jedna nepříjemná situace, která samotná trvala jen okamžik - třeba to, že nefungoval automat na sušenky a sežral vám drobáky. To, že někdo cizí se k vám chová jako debil.
Jasně, dobře se to říká a hrozně špatně se to dělá, pokud teda nejste flegmatik jak New York. Sama to neumím, ačkoliv se to už leta (neúspěšně) snažím naučit především od mých nejdražších RHCP, kteří mají vždycky postoj "fuck you" a jsou pak daleko šťastnější. Ale přišla jsem na metodu, která (aspoň mně) docela zabírá. Pokládám si otázky jejichž cílem je dorazit k ano/ne a tím se snažím tu situaci vyřešit tak, aby už mě neotrvavovala. Příklady:

1)
Ú: Ten chlap se ke mně choval jako hajzl, nepozdravil, nepoděkoval, oční kontakt nenavázal, místo mluvení mručel. Naštval mě a vyděsil.
R: Kdo z vás dvou je debil?
Ú: On
R: Budeš se ty trápit, protože někdo jiný je debil? Stojí ti jeho debilita za tvojí špatnou náladu?
Ú: Ne.

2)
Ú: Panebožepanebožepanebože my tu zkoušku nedáme! NIC NEUMÍM. Když to neudělám, umřu, moje kariéra nikdy ani nezačně, nedodělám školu, všichni mě budou nenávidět, TV Nova se mnou udělá rozhovor na téma "řada lidí je pod průměrem ve schopnostech a dnešní generace vůbec stojí za prd", umřu a ani mě nepohřbí a nikdo se mnou už nikdy nepromluví a-
R: Buď ta zkouška vyjde, nebo nevyjde. Dá se opakovat, když nevyjde?
Ú: Ano.
R: Má tedy cenu se s tím nervovat?
Ú: Ani ne.

A když nepůjde opakovat? No bóže, kolik lidí nedodělalo tu a tu školu a nakonec se třeba stali úspěšnými byznysmeny atd.?


3)
Ú: Kriste bože, u kasy je fronta dlouhá jak D1! Když tu budeme čekat, tak možná přijdeme pozdě na schůzku! A když to vzdáme, tak chcípnem hlady! Jsme mrtví!
R: Jsou jen dvě možnosti. Počkáme nebo půjdeme. Jestliže to vzdáme, určitě ta schůzka nebude trvat celý den bez pauzy, takže hlady neumřeme. Jestliže počkáme a přijdeme pozdě na schůzku, ovlivní nás to nějak do budoucnosti?
Ú: Jasně, budeme čekat u doktora v ordinaci dýl.
R: Když počkáme u doktora dýl, ovlivní nás to nějak dál?
Ú: Ne. Pak už nikam nemusíme
R: Má tedy smysl nervózně podupávat a povzdychávat, když se vlastně nic neděje?
Ú: Ne...ale je to otravný.
R: A zkrátíš svojí nervozitou tu frontu?
Ú: Ne.
R: Je to tedy hodné napětí?
Ú: Ne a zavři klapajznu

Spousta těhle jednoduchých dialogů se sebou s použitím vylučovacích metod se dá aplikovat při běžném dni, když nejde o nic extrémně důležitého. Což se snažím rozpoznat stejnou metodou - důležité je to pouze tehdy, když to ovlivní nějakou mojí další činnost. Jinak je to zbytečná zátěž a mělo by nám to být jedno. Ačkoliv aby to bylo jednomu jedno si musí hodně lidí zkrátka natrénovat. Já to automaticky neumím, to "not giving a single fuck".
Ale naučit se to určitě dá. A pak je život o moc lepší a šťasnější. Říká se, že se máme radovat z maličkostí a maličkosti jsou mnohdy to, co nás rozčiluje a nervuje nejvíc - tudíž když se jimi nebudeme trápit, tak se z nich mohou stát pohodové situace, rovná se větší spokojenost. Ayyy, Danny a matematika.
Takže sbohem nepolevující tenze, nám je to šumafuk. A je nám tak líp.

Danny, ty seš chytrej jak rádio. Co to tu zas meleš? Takovej rozštěp osobnosti a ty tomu říkáš rada? Ughh. Pohrdám tebou.

P.s.: Moje alter ego bylo a vždycky bude pubertální kluk. Takže jo, někdy píšu v mužském rodě.

Vztahy jsou složiější než Rubikova kostka

2. května 2016 v 12:46 | Danny |  Kecy,kecy a asi zase kecy
A ani Rubikovu kostku jsem nikdy nezvládla, takže jak můžu mluvit o něčem jako jsou vztahy?
Jako nezadaná a nikdy předtím zadaná (do čeho, Danny? Zadaná v poli Microsoft Excel?) se překvapivě často dostávám do situací, kdy se snažím být relationship coach. Navzdory mým takřka nulovým zkušenostem v partnerských vztazích si dovoluji radit těm sezdaným a podle některých mi to vcelku jde, protože mi prý zůstává objektivní, nezabarvený pohled na věc.
Nicméně pak poslouchám složité situace a nemám nejmenší páru, co s nimi. Třeba včera mi kamarádka psala o své lásce ke dvěma hochům, s prvním už nějaký pátek chodí a druhý se jí už dlouho líbí. Ten první se k ní údajně chová skvěle a miluje ji pro všechno, kým je (železničář, kopáč, fotbalistka, prezidentka,...) a bojí se, že když s ním skončí, už nikoho takového nenajde. Jenže na stranu druhou, když se hádají, a to dělají často, tak ji zdeptá do té míry, že je jí z toho celý den zle, brečí a třese se. Vyzkoušela si s ním o tom promluvit, ale on se prý podle vlastních slov nedokáže změnit. I scream "bullshit"!
Tak prej co s tím.? Uh. Já nevím? A i když něco v těhle situacích vymyslím za radu, myslí si někdo, že to ti lidé doopravdy udělají? Téměř nikdy. Tudíž většinou strávíme hodiny nad neplodnou diskuzí, jež má výsledek 0.
Ze svého nezkušeného pohledu si ovšem myslím, že fungující vztahy (partnerské či kamarádské) stojí především na dvou věcech:

1. vztah je (mimo další) práce. Musíte na tom makat, snažit se o kompromis, neflákat to
2. má to cenu jen do té doby, kdy vám to (dlouhodobě) přináší víc toho dobrého, než toho špatného

Na těchto základech můžete stavět...nebo jak to ta Liška ze Stavební spořitelny zpívala.
Nicméně poslední dobou bojuji s otázkou: co člověku přináší vztah s partnerem víc, než by mu dokázal přinést kvalitní vztah s kamarádem/kamarádkou? Jako že jasně, spousta lidí asi nabídne fyzično. Ale při troše benevolence a hodně dobrém vztahu s přáteli, proč by tohle nešlo i mezi kamarády? I mean...přinejmenším holky často podnikají něco s kamarádkami v opilosti.
Co je na tom tak výjimečného? Že jste pro někoho jen ten jediný? A to nemůžete být pro blízkého kamaráda? Nebo že s vámi chce strávit zbytek života? Kvalitní přátelé snad ne?
Nějak se v tom začínám ztrácet.
Ačkoliv, otázka přátelství se mi začíná taky komplikovat. Dřív jsem si myslela, že mám hromadu dobrých přátel. Ejhle. Skončila střední škola a rozprchli se jako švábi vyhnaní deratizátorem. Nereagují, nekomunikují, odepisují jen na půlku vaší zprávy, nemají chuť se scházet. Fok ya, honestly.
Znám se s těmi lidmi 5 nebo více let a tohle je výsledek? Proč? Jestli mě celou dobu nenáviděli nebo jsem pro ně nic neznamenala, proč se tedy celou tu dobu namáhali? Co to je, když mi jedna z těch bližších kamarádek bez důvodu přestane víc jak měsíc odpovídat, navzdory tomu, že jsme si psali takřka každý den (psali, protože současně nežije v ČR). Je to kvůli jejímu boyfriendovi (proč všichni staví partnerský vztah nad ten přátelský, a pak přilezou až když se rozejdou? Do hajzlu s vámi), je to kvůli mně?
Nikoho se doprošovat ale nebudu. Nemáš zájem? Fajn, budu úplně sama. Po nocích myslím na sebevraždu a mozek mi neúnavně připomíná, jak o mě nikdo nestojí - a nejhorší je, že má pravdu. Ale budu se někomu cpát? Hell no.

Kolem a kolem, jednoduše nerozumím tomu, proč taková kupa lidí není schopná udržet fungující vztahy. Zabije vás to, někomu se ozvat i v jiném případě, než je potřeba něčeho? Pokud nemáte zájem, proč v tom pokračujete? Proč někoho ignorujete měsíce bez jakéhokoliv vysvětlení? Kvůli špatnému pocitu, že byste vypadali jako ti špatní? Srabácké. Co takhle zeptat se někdy, jak se má ten druhý, když už mu po sté vyprávíte jen a jen o sobě?

Prostě nic nechápu a nejspíš jsem ta blbá já. Ok.

The more I see
the less I know