Anatomie mikrotenové tašky aneb mělo by ti to být jedno

21. května 2016 v 22:17 | Danny |  About...
Začínám být alergická na spoustu debilit, které zákazníci říkají a dělají. Třeba když chtějí naší mikrotenovou tašku, aby se jim prý ten nákup v báglu nepomuchlal. No tak určitě, ten dva milimetry slabý kus plastu s ouškem je něco jako opancéřovaný tank a zabrání jakémukoliv poškození, zvlášť v té vaší kurevsky přeplněné mošně na rameni, madam...ale hejt na zákazníky už tu byl. Nebo takový to, že když to nejde načíst, tak je to zadarmo, ha ha ha. Nebo
Každý den jsme zahlceni tunou hovadin, kterými se zabýváme úplně zbytečně a bylo by více než vhodné je eliminovat, nebo aspoň potlačit na minimum. Sama to, jak jste viděli výše, naprosto očividně neumím. Jako bytost bojující s úzkostí se bojím, přehnaně starám a analyzuji neustále, což vede ke konstantnímu napětí a nepotřebnému stresu. Ale umění je v tom, aby vám to bylo u prdele. Pointa je, aby vám bylo jedno, co si myslí lidé, na nichž vám nezáleží (Co na tom, že si nějaká Mařka v práci s odporem prohlíží vaší sukni. Ona má účes stylu květák v páře, tak proč se trápit zrovna jejím názorem?). Aby vás netrápila dalších třicet minut jedna nepříjemná situace, která samotná trvala jen okamžik - třeba to, že nefungoval automat na sušenky a sežral vám drobáky. To, že někdo cizí se k vám chová jako debil.
Jasně, dobře se to říká a hrozně špatně se to dělá, pokud teda nejste flegmatik jak New York. Sama to neumím, ačkoliv se to už leta (neúspěšně) snažím naučit především od mých nejdražších RHCP, kteří mají vždycky postoj "fuck you" a jsou pak daleko šťastnější. Ale přišla jsem na metodu, která (aspoň mně) docela zabírá. Pokládám si otázky jejichž cílem je dorazit k ano/ne a tím se snažím tu situaci vyřešit tak, aby už mě neotrvavovala. Příklady:

1)
Ú: Ten chlap se ke mně choval jako hajzl, nepozdravil, nepoděkoval, oční kontakt nenavázal, místo mluvení mručel. Naštval mě a vyděsil.
R: Kdo z vás dvou je debil?
Ú: On
R: Budeš se ty trápit, protože někdo jiný je debil? Stojí ti jeho debilita za tvojí špatnou náladu?
Ú: Ne.

2)
Ú: Panebožepanebožepanebože my tu zkoušku nedáme! NIC NEUMÍM. Když to neudělám, umřu, moje kariéra nikdy ani nezačně, nedodělám školu, všichni mě budou nenávidět, TV Nova se mnou udělá rozhovor na téma "řada lidí je pod průměrem ve schopnostech a dnešní generace vůbec stojí za prd", umřu a ani mě nepohřbí a nikdo se mnou už nikdy nepromluví a-
R: Buď ta zkouška vyjde, nebo nevyjde. Dá se opakovat, když nevyjde?
Ú: Ano.
R: Má tedy cenu se s tím nervovat?
Ú: Ani ne.

A když nepůjde opakovat? No bóže, kolik lidí nedodělalo tu a tu školu a nakonec se třeba stali úspěšnými byznysmeny atd.?


3)
Ú: Kriste bože, u kasy je fronta dlouhá jak D1! Když tu budeme čekat, tak možná přijdeme pozdě na schůzku! A když to vzdáme, tak chcípnem hlady! Jsme mrtví!
R: Jsou jen dvě možnosti. Počkáme nebo půjdeme. Jestliže to vzdáme, určitě ta schůzka nebude trvat celý den bez pauzy, takže hlady neumřeme. Jestliže počkáme a přijdeme pozdě na schůzku, ovlivní nás to nějak do budoucnosti?
Ú: Jasně, budeme čekat u doktora v ordinaci dýl.
R: Když počkáme u doktora dýl, ovlivní nás to nějak dál?
Ú: Ne. Pak už nikam nemusíme
R: Má tedy smysl nervózně podupávat a povzdychávat, když se vlastně nic neděje?
Ú: Ne...ale je to otravný.
R: A zkrátíš svojí nervozitou tu frontu?
Ú: Ne.
R: Je to tedy hodné napětí?
Ú: Ne a zavři klapajznu

Spousta těhle jednoduchých dialogů se sebou s použitím vylučovacích metod se dá aplikovat při běžném dni, když nejde o nic extrémně důležitého. Což se snažím rozpoznat stejnou metodou - důležité je to pouze tehdy, když to ovlivní nějakou mojí další činnost. Jinak je to zbytečná zátěž a mělo by nám to být jedno. Ačkoliv aby to bylo jednomu jedno si musí hodně lidí zkrátka natrénovat. Já to automaticky neumím, to "not giving a single fuck".
Ale naučit se to určitě dá. A pak je život o moc lepší a šťasnější. Říká se, že se máme radovat z maličkostí a maličkosti jsou mnohdy to, co nás rozčiluje a nervuje nejvíc - tudíž když se jimi nebudeme trápit, tak se z nich mohou stát pohodové situace, rovná se větší spokojenost. Ayyy, Danny a matematika.
Takže sbohem nepolevující tenze, nám je to šumafuk. A je nám tak líp.

Danny, ty seš chytrej jak rádio. Co to tu zas meleš? Takovej rozštěp osobnosti a ty tomu říkáš rada? Ughh. Pohrdám tebou.

P.s.: Moje alter ego bylo a vždycky bude pubertální kluk. Takže jo, někdy píšu v mužském rodě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dubiouscat Dubiouscat | Web | 29. května 2016 v 20:28 | Reagovat

Chtěla bych být not giving a single fuck o spoustě věcí, ale bohužel...je to proti mojí nátuře. Ale myslím, že s přibývajícím věkem tuto schopnost získávám, tak vydrž pár let.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama