Dopisy lidem o tom, co bych jim byla bývala řekla, kdybych dostala šanci - 1

13. listopadu 2016 v 16:29 | Danny |  Dopisy lidem, které jsem nějakým způsobem ztratila
Čím jsem smutnější a osamělejší, tím důrazněji si uvědomuji, že kdybych se měla charakterizovat jedním či dvěma slovy, bylo by to: I miss.
Můžu se snažit jak chci, ale nedokážu se smířit s bolestí, kterou mám uvnitř a která často souvisí s tím, že mě opuští lidi, u kterých jsem si to nepřála a kteří mi tím pádem chybí. Jsem přehnaně citlivá (i když jsem zároveň cynik) a potřebuju se z toho vypsat. Neumím nechat lidi jít, nechci, aby ode mě kdy odešli.
Jsou milionkrát horší věci a svým způsobem si přijdu trapně, že mám opakující se sny o tom, jak se potkávám s lidmi, kteří už nemají o mě zájem a jak se v těch snech situace mění nebo naopak zůstává stejná a ty lidi mi říkají, jak mě nenávidí.
Takže tenhle je pro Šarlotu (jména jsou schválně zaměněná).



Milá Šarloto,
ze všech lidí, kteří mě opustili, mi chybíš asi nejvíc.
Bolí mě o tom jen psát. Můžeme žít ve stejném městě, můžeme mít společné známé/přátele, mohly jsme spolu strávit 6 let na stejné škole, hodně jsme spolu mluvily skoro po celou dobu, ale nic z toho nezbránilo tomu, aby se to v maturitním ročníku začalo rozpadat. Mrzí mě to. Je mi to líto hodně a občas kvůli tomu po nocích brečím.
Po roce přerušených vztahů jsem ti psala opravdový dopis, protože máš dopisy ráda. Stejně jako jazz, staré doby, nevýrazné barvy, podzim, básně, eleganci a kávu. Jako mírnou podivnost a pohádky a svíčky.
Někdy v únoru 2015 ses začala od všech distancovat, s výjimkou M, která sice není špatný člověk, ale je dost jednotvárná a nechápu, co jsi na ní viděla tak důvěryhodného. Ostatním ses vyhýbala a nechtěla jsi mluvit o problémech. Nevím, co se v tobě zlomilo, ale určitě to zanechalo modřiny. Nevím, co jsem udělala špatně.
Nehledě na to, jak jsme odlišné, tak jsme spolu dobře vycházely. Měly jsme interní vtípky, obě máme Tumblr, na kterém už pracujeme tak dlouho, že ztratit ho by bylo jako ztratit část identity.
Nejspíš se u nás nějak rozjely osobní problémy, u tebe to byl a je izolacionismus a strach ze světa, u mě podobné úzkosti a deprese, které mě už provázely pár let.
To, že mám suicidální tendence, jsem nikdy moc netajila. Stejně tak, že mám problémy. Vždycky jsem naivně věřila, že přátelé, ti opravu dobří, jsou tu od toho, aby si pomáhali, aby tu pro sebe byli v dobrém i zlém. Něco jako manželé bez prstýnku a slibu. Jako v seriálu Friends.
Když jsem ti po roce poslala dopis, zariskovala jsem, že uneseš navzdory svým prohlášení o tom, jak nerada diskutuješ cizí i vlastní problémy, moje svěření se. Že potřebuju otevřenou komunikaci bez přetvářky, že někdy chci umřít a že jsem nemocná. Nesnesla's to. Už jsi mi neodpověděla. Psala jsem to s vědomím, že se tak možná stane, ale stále jsem doufala, že jsi lepší, že vydržíš víc. Tak ne.
Nevím, jakou studuješ školu, jestli ses napodruhé na nějakou nakonec dostala. Určitě to ale bude něco humanitního, pokud něco bude. Naprosto upřímně si myslím, že vysoká škola pro tebe není. Nemyslím to zle, ale zkrátka není.
Mám studené ruce a zjišťuji, že najednou z tohohle dopisu mám román. Vím, jak nerada máš souvislé beletristické texty. Nebo jsi aspoň mívala.
Bývala jsi veselá, ale už asi nejsi tolik a snažíš se maskovat, že to tak není. Přetvářka je pěkně pitomý koncept. Obecně.
Snad máš další kočky a další psy a možná opravdu skončíš jako kočičí dáma. Ale to nevadí, víš? Jen dej klukům šanci. Existují i milí a sympatičtí, i když je jich málo. Jako stodolarovek pohozených na chodníku. Ale jsou.
Chybíš mi.
Maličká část mě pořád doufá, že se jednou ozveš. Ale větší část je přesvědčená o tom, že kdybys mě náhodou někdy potkala, asi mě stěží pozdravíš a budeš mě ignorovat. Nechápu, co jsem udělala špatně. Snad kromě toho, že odmítám předstírat, že jsem někdo jiný. Toho už bylo dost. Avšak těžko ti vyčítat, že ti to vadí. Valná většina lidí mě nemá ráda pro to, kdo jsem. Použiju však klasické cobainovské klišé: I'd be rather hated for who I am, than loved for what I am not.
Cobaina znáš. Koupila jsi mi termohrnek s Nirvanou a já si do něj doteď vařím čaj do práce nebo do školy. Občas mi tě to připomene. Stejně jako fotky, i když ses fotila nerada, stejně jako ta plátěná taška s Anthonyho tetováním, kterou jsi mi nakreslila a která postupně bledne jako moje vzpomínky. Ohledně těhle dárků zůstávám napůl šťastná a napůl smutná. Šťastná, protože's je vymyslela a znamenalo to, jak moc mě znáš. Smutná, protože už se nebavíme.
Nevadí. Doufám, že se máš dobře a už nejsi takový strašpytel, ovšem co jsem slyšela, tak asi ne. To ale nevadí, ještě máš pořád čas. Celý život. Snad bude dlouhý a veselý.
All the best xx
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama