Danny nepotkalo tornádo, ale letadlo

3. února 2018 v 6:45 | Danny |  Studium v kukuřičných polích Kansasu
O Kansasu mi hodně napověděl Tinder: I mean, všechny místní kluky charakterizuje jedna až tři z následujících vlastností:
1. Army guy
2. fotka s rybou
3. pes

Na koho to sakra zabírá? Asi na venkovské holky, ale proboha, to je tady každý takový? Vojáci mě spíš odpuzují, rybaření mě nezajímá a když tvůj pes vypadá atraktivněji než ty, tak máš mít Tinder pro psa........ ... ..........
Anyway!
Cesta sem byla jedním slovem příšerná.
A více slovy?
Ok, takže jsem vyrazila 4. 1. s tím, že 5. 1. jsem měla být na místě. Ehehehe, how naive. Z Prahy do Londýna to bylo v pohodě a dokonce nám na palubě dali vodu - heh, je zvláštní, jak to teď beru jako úžasnou věc, když si pamatuju doby jako malá, kdy bylo jídlo v ceně letenky a dětem dávali takové ty dětské balíčky s mini pastelkami a omalovánkami.
Londýn-Boston už byl horší. V Bostonu zuřily příšerné vánice, lety se rušily, lidi panikařili, letadla zamrzávala na dráze. Takže do Bostonu jsme měli zpoždění, tudíž jsem si, ještě celá důvěřivá k službám aerolinek, myslela, že kvůli tomu zpoždění zmeškám navazující spoj. To se nestalo, protože když jsme slavnostně ve 21 hodin místního času s tříhodinovým zpožděním přistáli, tak jsem se z mobilu dozvěděla, že můj navazující let byl jen pár hodin před odlepením se od země zrušen. A že se, díky za upozornění předem, přesouvá o 36 hodin později. Bez předem domluveného hotelu a amaerického čísla jsem si to fakt užívala. Volala jsem infolinkám aerolinek a hotelů jak zběsilá, na čemž jsem provolala nakonec 5 600 Kč, protože jsem se domnívala, že infolinky jsou zdarma. Nikdo mi to nezvedal, všude odpovídal jen automat a oznamoval čekací dobu na lince.
Nevadí, hotel Hilton blízko Logan Airport byl drahý a krásný, akorát že jsem v něm neměla co jíst, snídaně stála 15 dolarů, což nepřipadalo v úvahu, a venku bylo mínus 20 C, takže že bych si zrovna skočila na prochajdu pro svačinku taky úplně ne.
Nakonec to probíhalo tak, že jsem snídala bonboniéru Ferrero Rocher, kterou mi dala ještě doma babička k narozeninám, a já si ji prozřetelně vzala do batohu. A zapíjela jsem to studeným čajem, protože mi nešla na hotelovém kávovaru zprovoznit horká voda (přičemž to je základní funkce kávovaru, že). Fun, fun times.
Ten následující celý den volna jsem se rozhodla, že vlezu do centra Bostonu, mého milovaného Bostonu. Hotelový bus mě hodil na MHD spoje a dostala jsem se krásně do centra k Red Sox Stadium, jenže jak už jsem zmínila, bylo mínus dvacet, vál ledový vichr a venku se nedalo chodit déle jak 5 minut. Tudíž jsem to z výlezu stanice zvládla akorát tak do T-Mobile, kde mi dredatý cápek metr šedesát nepomohl se SIMkou a pak rychlým joggingem přes přechody do restaurace UNO, která mi tak chyběla. Mám ráda jejich flatbread a mac'n'cheese... i jak to uvnitř vypadá.
Odtamtud jsem se kupodivu dohrabala k Red Sox Stadium, který byl samozřejmě zavřený. A naproti byl Boston House of Blues, což byl primárně můj cíl. V biografii o Davu Grohlovi jsem četla, že tam jednou dělali FF nějaký private concert a že je to cool místo, tak jsem tam chtěla zajít. Nakráčím k tomu skvěle vypadajícímu podniku v otevírací době, pět odpoledne, a oni mají zavřeno. Paráda. Mínus dvacet, padá tma. Úspěšný den.
Dalších 15 hodin zabitých stresem nad přesuny letů, volání aerolinkám, snaha o refunds a podobně. Z Bostonu do New Yorku, kde jsem měla akorát rychle přestoupit na letadlo do Chicaga. Tak se ptám ještě před odletem United Airlines zástupců, jestli musím znovu odbavit zavazadlo, nebo mi to v rámci connection flight odbaví oni, páč já mám jen hodinu na přestup?
Ujišťují mě, že no worries, madam. Tak super.
Na newyorském La Guardia se párkrát ztratím, méně přehledné letiště jsem zatím neviděla. Trefit správný terminál a gate je těžké, ale pohoda, jsem na čas, dokonce si stíhám somrácky načerpat vodu.
V Chicagu po dalším zdržení vystupuju, mám plné zuby mrňavých sedadel a chci konečně spát. V Chicagu už mám domluvený hotel, protože s kufrem nedokážu 11 hodin čekat na letišti, které nemá uložné prostory.
Nakonec se ukazuje, že jsem se nemusela obtěžovat, protože po padesátiminutovém čekání u pásu na zavazadlo se připojuju do fronty lidí, jejichž zavazadlo nedorazilo.
Delta Airlines, do níž jsem v NY přestupovala, mi ztratila kufr. Kufr, v němž jsem měla VŠECHNO, včetně oblečení a léků, jež musím brát každý den jinak dostanu panic attacks, byl v piči a já neměla nic. Kromě batohu, ve kterém jsem ale neměla ani pitomé spodní prádlo nebo hřeben. Takže jsem se následující dny kreativně česala pinetkou. Yay.
Kupodivu jsem se mentálně nezhroutila, což mě naprosto fascinuje, protože to by byl ten pravý moment na starý dobrý nervous breakdown.
Následující den s dalším dvouhodinovým zpožděním jsem konečně, konečně dorazila do cílové destinace. Pozitivní na tom bylo, že na cestě z Chicaga do Kansasu jsem u American Airlines nemusela platit poplatek 25 dolarů za zavazadlo.
7. ledna v podvečer jsem konečně vylezla na cílovém pidi letišťátku. Další dny byly také radostné, protože hned 8. ledna, v pondělí, nám začala týdenní orientace na Kansas State University pro zahraniční studenty. Nic proti té ideje, bylo to vlastně nesmírně užitečné, ale ani jsem se pořádně nevyspala, potřebovala jsem obtěžovat aerolinky, a místo toho jsem byla se stovkou cizích děcek v nějaké aule a snažila se pochopit místní health care systém.
Kufr našli po 4 dnech. Díkybohu.
Ale teda, že to byla cesta.

Will post updates soon Úžasný
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama