Září 2018

Citáty ze Lží otců

30. září 2018 v 23:50 | Danny |  About...
Lži otců (2010, překlad 2012) od Toma Egelanda je jeden z mých nejoblíbenějších románů. Našla jsem ho úplně náhodou v knihovně někdy v roce 2013 a zaujala mě pasáž na přebalu. A láska se zrodila, v roce 2016 jsem si ji dokonce i koupila.
No a možná, možná po přečtení mých nejoblíbenějších pasáží z knihy pochopíte proč a taky si tento norský skvost přečtete...

Nebudu se srovnávat s Ježíšem. Ani náhodou. Ale oba jsme měli otce, kteří za něco nesou odpovědnost. Díval jsem se na pastora a myslel na otce a na Boha a na peklo, které na mě nepochybně čeká, až moje srdce jednoho dne vzdorovitě rozhodí rukama a zeptá se samo sebe, jaký to má smysl, co mám za tu věčnou dřinu. Cigareta mi zhasínala. Popel se křečovitě držel nedopalku. Všechno má pud sebezáchovy. I když nemá vědomí, ví popel, že z něj nezbude nic, jakmile se pustí cigarety. Jako kapka zmizí v moři. Upil jsem vlažné whisky a odcvrnkl cigaretu. Popel se sypal na zem vstříc své záhubě, tušil jsem jeho neslyšný výkřik.
Bůh, ano. Proč by měl Zemi, všechna pozemská stvoření a celý vesmír vytvořit velikášský, malicherný, vládychtivý, žárlivý, pedantský, nepatřičně svatý duch, krvežíznivý divoch, který byl ve své bezejmennosti nazván JHVH? Proč je pro Něho tak důležité, abychom ho my lidé uctívali? Svéhlavý, sebeprosazující se Bůh, který je megalomansky zaujatý tím, aby byl uctíván a zbožňován. Myslím, že mě Bůh nijak zvlášť v oblibě nemá. To je v pořádku. Já Jeho taky nemám rád. V Novém zákoně se Ježíš snaží zaplatit za škody, které jeho otec napáchal. Soucítím s ním. Oba jsme vyrostli s otci, kteří od nás odešli a nechali nás proplouvat životem na vlastní pěst. Hodně štěstí, chlapci! Museli jsme se snažit ze všech sil. Můj otec byl mrtvý. Ježíšův otec na syna kašlal.
(přebálka)

Nina se smála ze všech nejvíc. Nikdy jsem se jejího smíchu nenabažil. Ani tenkrát ani později. Mám rád ženy se smyslem pro humor. Ani nebyla tak hezká. Ne takovým tím klasickým způsobem. Ale měla veselý obličej. Živý. Inteligentní. Byla fakt roztomilá.
(str. 110)


Konflikt byl klasický. Banální. Chtěla, abychom se vzali. Já nechápal proč. Manželství je měšťácká institucionalizace lásky. Chtěla děti. Mně se zdálo, že se bez nich máme dobře. Fujtajbl! Svět se málem rozpadl na kousky. Děti? Takový nesnesitelný egoismus!
Děti... ukradnou vám identitu, čas, pozornost. Donutí vás přehodnotit sebe sama. Deset patnáctlet jsou bez vás bezmocné. Probdělé noci. Povinnosti. Odpovědnost. Pleny. Starosti. Dýchá? Neměl už by v tomhle věku mluvit? Tyranie banalit. Především už nejsi Victor. Jsi táta. Už nemůžeš vyrazit trajektem Holger Dánský do Kodaně se svými nezdárnými kumpány, kteří budou vyvádět a zkoušet mluvit dánsky. Ne ne! Musíš být doma a starat se o dítě. Když dostaneš chuť pustit si trochu nahlas nějakou desku, nejde to. Dítě má spát. Dítě má dostat jídlo. S dítětem je třeba si hrát. Dítě má horečku. Dítě musí k lékaři. Dítě je smutné, vylekané, unavené, dítě spí, dítě je vzhůru a jsou čtyři hodiny ráno. Celou dobu jsi nucen milovat tohle dítě, které tě jako člověka vysává. Do háje! Takhle jsem to nechtěl. Nina to nechápala. Pro ni bylo dítě něco posvátného. V jejích očích bylo dítě vyvrcholením lásky, fyzickou manifestací všeho, co jeden pro druhého znamenáme. Probůh, mluvíme o slintající, usmrkané malé bytosti bez rozumu a s plenou plnou hoven!
(str. 114)

Když někdo jednom zmizí, chybí vám v životě mezník. Všechno jen plyne. Bolest vás spoutává.
(str. 122)

Byl hodným a laskavým manželem s něžnýma rukama a láskou v očích. Ale v období po Leviho narození si uvědomila, že k němu cítí spíš něhu než lásku. Měla ho ráda, jako by milovala bratra nebo syna.
(str. 203)

My lidé si toho musíme tolik dokazovat. Že zvládneme vyšplhat na nejvyšší hory. Že dokážeme přistát na Měsíci. Co tam máme co pohledávat? Na Měsíci! Co je to s lidmi? Nemůžou se raději držet doma?
(str. 230)

Po všechny časy nás vlasy jako lidi definují - náš sociální statut, naše místo ve společnosti. U Egypťanů. Římanů a Řeků. Vikingové s divoce vlajícími vlasy a vousy. Renesanční krasoduchové a rebelové. Baroko, romantismus - ve všech epochách byly vlasy a účes důležitým sociálním ukazatelem. [...] Tím, že si nechávám narůst vlasy, říkám světu, na které straně stojím, kdo jsem. Konzervativnější muži si nechávají vlasy stříhat nakrátko, aby z nich vyzařovalo mužství, které zároveň signalizuje komfornost. Proč musí mít vojáci ve všech zemích ostříhané vlasy? Dobrý voják není individuum. Krátké vlasy vás vtělí do anonymity masy.
(str. 244)

Čmeláčku můj, říkával jí. Byla podivuhodným způsobem dítě a dospělý v jednom těle. V jednom okamžiku hravé, hihňající se děvčátko, jež stojí v okně a směje se koťatům, která si hrají v zahradě, a v následujícím zralá a citlivá žena s těžkým pohledem plným příslibů.
(str. 310)

Když člověk vzpomíná na dětství, rozloží se mu na sérii obrazů. Jako by to byl film, který někdo rozstříhal na dílky a znovu slepil v náhodném pořadí. Vzpomenout si na své dětství je jako domýšlet si zpola zapomenuté. Malé, možná bezvýznamné události, které se nám z nevysvětlitelných důvodů udržely v paměti, dostávají nové významy, nové interpretace.
(str. 376)

Velký drak, stojí ve Zjevení svatého Jana, - starý had, nazývaný ďábel a Satan, svůdce celé země - byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním. Tak byl potrestán. Ale za co? Nemohli bychom vlastně cítit určité sympatie k někomu, kdo pokáral Boha za jeho sebechválu a sebeuctívání? Bůh je stvořiteů vesmíru. Skutečně by tak všemocné božstvo cítilo tu vše pohlcující potřebu být oslavováno? Tomu nevěřím. Bible se jeví spíš jako pokus lidí vylíčit naši touhu po něčem, co je větší než my sami. Kdyby Bůh existoval, jistě by ho nešlo uvěznit do desek.
(str. 385)

Člověk se setkává s takovou spoustou lidí... Někteří se vás dotknou způsobem, který dokážete docenit až dlouho poté. Když už jsou všichni po smrti. Brzy se k nim připojím.
Zemřít není žádná věda.
(str. 444)

My lidé jsme tak netrpěliví. Co se stalo, jak to probíhalo, skončilo to dobře? Začátek musí mít nějaký konec.Tragédie potřebuje katarzi. Ale život takový není. Život je náš vyměřený okamžik. Někdy roky bezcílně odtečou do písku bez jakéhokoliv významu.
(str. 445)